Při četbě dnešních otázek a odpovědí na Edvarda Beneše v dnešním tisku jsem si uvědomil, jak často vše redukujeme na otázky kolem toho, jak se choval prezident Beneš v krizových situacích. Opakujeme stále úvahy na téma co odhadl a co neodhadl, co pochopil a co nepochopil a všechno se zužuje pouze na polohu kritika versus obhajoba, kritika či apologetika Edvarda Beneše.

Jako bychom chtěli věčně vést ten starý spor, jestli se mělo bojovat nebo nemělo bojovat, jestli jsme se měli více postavit fašistům nebo komunistům, jestli Edvard Beneš mohl nebo nemohl udělat víc. Ale je tohle opravdu dnes to hlavní a nejdůležitější?

Edvard Beneš je přece součástí daleko širšího sporu. Chtěl bych připomenout, že se stal terčem kritiky již za svého života. Už od roku 1918 mu řada politiků zemí poražených po první světové válce měla za zlé jeho diplomatickou činnost na evropském jevišti ve prospěch vítězných mocností. Byla řada těch, kteří mu měli za zlé, že se podílel na vytváření nového státního pořádku ve střední a jihovýchodní Evropě. Beneš byl jedním z nejčastějších terčů útoků nacionalistického prostředí Výmarské republiky, ale především se stal v letech 1933-45 objektem těžké nenávisti nacistického režimu. Je politováníhodné, že tento obraz Edvarda Beneše jako údajného lháře z mírových konferencí po první světové válce a válečného zločince z let druhé světové války v některých vystoupeních, článcích a knihách v našem sousedství znovu oživuje.

Pokud se dnes Benešovo jméno objevuje často v některých německých či rakouských médiích, není to bohužel důvod k velké radosti. Erika Steinbachová například varuje, že "zloduch Edvard Beneš vrhá na Evropu svůj dlouhý stín". Mluví o Edvardu Benešovi jako o nacionalistickém extremistovi, který je zodpovědný za založení národního státu pod čistě českým vedením v roce 1918 stejně jako je zodpovědný za masakry nevinných po druhé světové válce a měl by být podle dnešních kritérií lidských práv postaven před mezinárodní soud.

Historička Eva Hahnová uvádí, že v německém vyhnaneckém tisku je Edvard Beneš označován nejčastěji výrazy zloduch, démon, monstrum. Ale i prominentní komentátoři a známí historici jsou schopni psát o Benešovi jako o válečném zločinci, líčí ho jako démonickou, všemocnou a psychicky nalomenou osobnost. Příliš se nezmýlíme, když řekneme, že spojení "Edvard Beneš a zločiny vyhnání" je dnes stejně známé jako spojení "Adolf Hitler a nacistické zločiny".

To je důvod, proč říkám, že bychom se měli zvednout od naší čistě národní debaty a uvědomit si, že dnes jsme vyzýváni k daleko širšímu a zásadnějšímu rozhovoru, který se netýká jen České republiky, ale celých evropských dějin. Nemělo by nám uniknout, že se tu odehrává také jiná debata, v níž se může Edvard Beneš stát obětním beránkem. Edvard Beneš hraje velkou roli v německém historickém diskursu. Německé historické vědomí prošlo velkým vývojem, v jeho současném pohybu je také jistá tendence, která by se dala nazvat: "od vědomí viny, k vědomí oběti." Mluví se o právu na truchlení nad vlastními oběťmi bombardování, poválečného znásilňování a také "vyhnání". Říká se, že je více těch, kdo prošli utrpením, že jsou tu další, kdo nárokují pro své oběti soucit a empatii.

Nic proti tomu. Nic proti právu na truchlení. Každý lidský život, každá ztráta si zaslouží soucit. Je nesmyslné a záhubné jakékoli nepřátelství až za hrob. Ale za jednoho předpokladu, že nesmí dojít k revizi historické pravdy. Nesmí být setřeny hranice, které vykrystalizovaly v monumentálním konfliktu západu s nacistickým barbarstvím. S tím barbarstvím, o němž bylo řečeno, že změnilo psychiku národů. Jinými slovy: že budeme čelit prostoduchému názoru, podle něhož byli všechny národy tak trochu kati a tak trochu oběti. Naprosto nelze přijmout, aby v rámci tohoto přehodnocování dějin se bývalý český prezident Edvard Beneš ocitl v těsném sousedství se Slobodanem Miloševičem, ba i Hitlerem a Stalinem.

To je to nejvážnější, co zde chci sdělit: Nevyvrátíme-li totiž hodnocení Edvarda Beneše jako typického "národního homogenizátora" dvacátého století, to znamená: přijmeme-li hodnocení Beneše jako jakéhosi slovanského předchůdce Miloševiče, který je dnes souzen za válečné zločiny, vypadne Beneš z řady velkých demokratických politiků Evropského kontinentu z epochy zápasu s fašismem a hitlerismem. Edvard Beneš pak nebude stát vedle De Gaulla, královny Wilhelminy nebo Churchilla, ale bude stát vedle válečných zločinců.

Po všech krizích, kterými Edvard Beneš prošel ve svém politickém životě je třeba s ním dnes podstoupit tento poslední zápas o jeho místa v evropských dějinách. Historik Robert Kvaček řekl, že potřebuje 5, 8 monografií o Edvardu Benešovi. Potřebujeme aktivně a intenzivně vstoupit do debaty s našimi sousedy. Musíme postavit Edvarda Beneše vedle všech ostatních středoevropských politiků a státníků jako byl Hodža, Hlinka, Beck, Sikorski, Nikolajčik, Renner, Karl Gruber, Ferenc Nagy, Titulescu a dalších. Všech těch, kteří stáli zde ve střední Evropě většinou na ztracené vartě a byli různým způsobem všichni konfrontováni s volbou menšího či většího zla. Z nich ze všech je v literatuře našich sousedů nejfrekventovanější právě Beneš. Jsem přesvědčen, že z tohoto srovnání určitě nevyjde Beneš špatně. Je třeba zkoumat, jaký byl vliv těchto osobností na události, které se kolem nich valily.

Měli bychom vzít v potaz, že i v naší národní debatě o Benešovi vsugerujeme dojem, že osobnosti Benešova typu jsou to nejpodstatnější v dějinách druhé světové války. Možná zapomínáme, co říká Robert Kvaček, že ve válce je nejdůležitější sama válka a že je důležité věnovat pozornost jejímu průběhu, etapám, porozumět tomu, kdo ji nesl, kdo ji rozhodoval, že její výsledek nebyl samozřejmost, že její výsledek nebyl dán předem. Představy Beneše o spolupráci po válce mezi východem a západem nebyly daleko představám například Churchilla a Roosevelta. Musíme velmi přesně a na širším horizontu uchopit osobnost Edvarda Beneše, abychom o něm mohli s jistotou a zasvěceně mluvit, abychom dokázali zítra přesně a jasně říci každému, proč Beneš zasluhuje úctu. Beneš není nekritizovatelný. Ztělesňuje svou dobu i svůj národ se všemi omezeními. Stojí uprostřed jeho tragických konfliktů. Ale nikdy nepřestal být prezidentem země, která otevřela Československo tisícům Němců a Rakušanů hledajících útočiště před Hitlerem. Zůstal symbolem boje proti Hitlerovi, symbolem boje za demokracii a sociální spravedlnost. Je třeba udělat vše pro to, aby jím byl nejen pro nás.