Jiří Dolejš ujišťoval přítomné, že opravdu, ale opravdu nedošlo a ani nedojde k sociáldemokratizaci komunistické strany. Budiž mu to odpuštěno. Až do dalšího sjezdu. Náznak reformismu přece neohrozí programovou jednotu. Staronový předseda Grebeníček ve svém úvodním projevu řekl, že vládnoucí elita, mezi kterou patří jak koaliční představitelé, tak pravicová Občanská demokratická strana, je úzce spojena se zahraničním kapitálem a jeho českými odnožemi. ODS je ale tatáž vládnoucí elita, se kterou ve vzácné pravolevé shodě hlasují čeští komunisté už druhým rokem v parlamentu. Možná je to dáno i tím, že v ODS je mnoho z těch, kteří byli komunisty ještě v době reálného socialismu. Ale vládnoucí ČSSD je tatáž reformisticky levicová strana, bez jejichž členů, voličů a sympatizantů se asi nejspíš jakákoliv spolupráce levicových stran a "jednotná levice" neobejde. Prozatím se ji pokoušejí uchvátit liberálové a přetvořit ji v duchu Blairovy politiky New Labour.

Pravdu ovšem měl Grebeníček, když ve stejném projevu řekl, že není možné spoléhat na to, že historická zkušenost nebo jen pouhá znalost dřívějšího je dostačujícím základem pro řešení naléhavých problémů současnosti .* Podle předsedy KSČM si sice pružnost komunistů v jednání, možnost uplatňovat vliv nelze plést s bezcharakterností nebo politickou korupcí, ale hranice mezi pružností a ohebností páteře je velmi jemná, a to i tehdy, když někteří sociální demokraté skutečně zapomínají na to, že jejich strana vznikla jako strana lidí práce .

Ale v další větě je s Miroslavem Grebeníčkem nutno souhlasit. Ekonomika se opravdu stále výrazněji odděluje od sociální sféry a odmítá nést odpovědnost za důsledky nárůstu nezaměstnanosti a chudoby. Odděluje se tak - bohužel - i ve slovech premiéra a předsedy ČSSD Vladimíra Špidly, který začal hovořit v poslední době o liberální demokracii namísto o sociální demokracii. Ale stejně tak, jako jedna vlaštovka nedělá jaro, názory soudruha Jumra či soudružky Semelové netvoří komunistickou stranu, ani názor Vladimíra Špidly o liberální demokracii či předsedy parlamentu Zaorálka o straně nikoliv pro chudé netvoří samy o sobě sociálně demokratickou politiku. Pouze ji na krátkou chvíli deformují a znejisťují tak voliče. Stejně jako ta vlaštovka.

Sociální demokracie si ve svém dlouhodobém programu nepřeje kapitalismus bez přívlastků ani bezbřehý liberalismus a mnozí sociální demokraté cítí současnou koaliční politiku jako zradu sociálně demokratických myšlenek a zásad, schválených jejich vlastním sjezdem. Mnozí sociálně demokratičtí voliči možná právě z tohoto rozčarování chtějí v příštích volbách volit KSČM. Ale chtějí volit KSČM, hovořící k nim jazykem dávno mrtvým, jazykem splněných usnesení sjezdů, zápasů o zrno a bojů za mír? Jazykem tlejících pěticípých hvězd a mávátek z povinných průvodů? Myšlenkové zrání KSČM není pouze věcí jejich členů, ale je starostí i sympatizantů a voličů s radikálně levicovým smýšlením. Není používaný slovník a jazyk součástí modernizace formy i obsahu politiky každé strany - tedy i KSČM?

Za základní příčinu stupňujících se problémů světa i naší společnosti považuje KSČM kapitalismus, praví se v úvodu hlavního politického dokumentu VI. sjezdu KSČM. Přesto se komunisté účastní aktivně práce kapitalistického parlamentního a mocenského systému. Přesto jsou mnozí komunisté sami podnikateli - kapitalisty. Přesto předseda KSČM vyzval na sjezdu k podpoře podnikatelského úsilí.

KSČM se prý nehlásí ke stalinismu. Přesto na jejích internetových stránkách v anketě o nepřijatelnosti stalinistických praktik hlasovalo 29% návštěvníků proti takovéto formulaci ve stanovách Evropské levicové strany. Přesto část delegace KSČM vysvětlovala v Římě, proč se KSČM nemůže pod takovou formulaci podepsat. A přestože se KSČM nehlásí ke stalinismu, pro stalinismus odsuzující formulaci v Římě nehlasovala.

Josef Ráb v Haló novinách před časem napsal, že jedním z důležitých závěrů VI. sjezdu KSČM je, že na svém programu komunisté nic nezmění. Přitom na svém programu komunisté změnili dost. Ale skrytě, aniž to přiznali před svými stárnoucími členy a voliči. Přestože nesouhlasili s členstvím ČR v Evropské unii, dnes se aktivně chtějí zapojovat do struktur EU - nominují své kandidáty pro volby do Evropského parlamentu. Mnohé části svého programu přepracovali do podoby, schopné koaličních dohod s ČSSD či do podoby totožné.

V oblasti sociální politiky jsou stanoviska ČSSD i KSČM obdobná či přímo totožná. Na kritice neoliberalismu se KSČM s řadou sociálních demokratů shodne. Sociální stát považují obě strany za dosažitelné minimum sociální spravedlnosti. V oblasti vzdělání a informací, stejně jako v kapitole zahraniční politika, ekologie či hospodářství komunistická strana převzala jednotlivé formulace i celé pasáže svého programu s názvem Naděje pro Českou republiku z dlouhodobého programu ČSSD.

V kritice členství Česka v NATO se KSČM shoduje s mnoha voliči i členy ČSSD. V odmítání militaristických dobrodružství po boku USA se shodnou komunisté s dvěma třetinami všech českých občanů, nejen se sociálními demokraty. Nikdo už snad netvrdí, že v Iráku se bojuje o lidská práva či demokracii a ropa s tím nemá co dělat. Nikdo snad už dnes netvrdí, že Američané sami dodržují lidská práva, za které druhé země tak vehementně kritizují.

Na rozdíl od ČSSD si ale komunisté v rozporu s dříve vyznávaným a veskrze logickým proletářským internacionalismem zabudovali do svého programu i dalších dokumentů prvky nacionalismu, skryté za mnohokrát opakovaným termínem vlastenectví. Ohánějí se jím proti vytváření integrace vpravdě socialistické - proti EU. Kde chtějí najít kompromis, jestliže sama evropská radikální levice chce Evropu zlepšující se kvality veřejných systémů sociální ochrany, zdravotní péče, rozšířených možností svobodného vzdělávání a veřejných a sociálních služeb? Bez sociálních demokratů to nepůjde, jít s nimi ale znamená ustoupit od nekompromisního radikalismu.

Vstoupit do Evropy a měnit ji i k obrazu svému znamená pro české komunisty překonat panslavistické a nacionalistické teze, zakotvené v národním obrození devatenáctého století, vyznávané staříky a přiznat si, že bez kontinentální integrace nepřežijí ekonomiky izolovaných evropských zemí na počátku 21. století tlak asijských ekonomik, nevyznávajících zákaz dětské práce a principy sociálního státu. Globalizace je zde ve své nejdravější podobě, ať si to čeští komunisté připustí, či nikoliv. Mění poměr člověka k věcem - k výrobě, k vlastnictví a zcela zásadně i poměr člověka k člověku. A je na levici, zda dostane neregulovaná ekonomická globalizace náhubek jistot sociálního státu, nebo ne.

Kdysi byl cílem komunistů komunismus - násilím dosažené beztřídní společenské zřízení s jednotným všelidovým vlastnictvím výrobních prostředků a úplnou společenskou rovností všech členů společnosti. Dnes je přitom programovým cílem KSČM socialismus. Takový cíl mají ale desítky i nekomunistických stran v Evropě a stovky stran a hnutí na celém světě. Aby mohly mít za cíl socialismus, nemusí se jmenovat komunistické.

Morálkou a ideou spravedlnosti tak není ničena svoboda, ale jsou jimi ohrožena majetková a mocenská privilegia. Vize společnosti, která je vědomou realizací spravedlnosti, je spojena s výrazem socialismus . V tomto smyslu je socialismus radikálním humanismem, a proto požadavek socialismu zůstává mravním imperativem politiky. To alespoň tvrdí politolog Oskar Krejčí.

Co je ale ten socialismus? Otázky se vracejí nikoli proto, že nebyly v minulosti správně zodpovězeny, ale proto, aby byly znovu správně zodpovězeny; neptat se po východisku zpravidla znamená ztratit je. Ptát se po východisku znamená projevit schopnost kontrolní vazby. Opakování definičních stereotypů může vést nejen k roztržce se skutečností, ale i - a to je ještě pokud vůbec možná horší - k nedovolenému uklidnění, k uspávání nezbytné potřeby po teoretické bdělosti. Šípkové Růženky obrůstají trním a jen v pohádkách se mohou uspaná království prostě probudit a žít plynule dál, aniž by nutně musela konfrontovat čas svého spánku s časem okolního světa. Uklidňující prostředky stereotypních jistot zavádějí do propastí času a nikam jinam, napsal filosof Jan Smíšek v roce 1968 ve své nikdy nevydané knize Etudy o socialismu.

Alexandr Mitrofanov ve svém článku, proti kterému protestuje Vojtěch Filip, hovoří o strnulosti v předlistopadových schématech na sjezdu KSČM. Ale ruku na srdce všech, kteří tam byli - vyjadřovali se všichni delegáti tak, aby se dalo říci, že Mitrofanov neměl ani kus pravdy? Co vlastně Vojtěch Filip Mitrofanovovi vyčítá? Jaká je definice socialismu, na kterém by se mohla levice sjednocovat a který by ji naopak nerozděloval?

Zmínil jsi tuto doposud nezodpovězenou otázku ve svém sjezdovém vystoupení, Vojtěchu Filipe? Ne. Reforma KSČM se konat nebude, prohlásil Václav Věrtelář v Haló novinách.

A on to musí přece vědět nejlíp.

*] Z Grebeníčkova projevu zřejmě technickým nedopatřením vypadly tři slova, bez kterých dával text jiný smysl. Čtenářům se omlouváme, odkazujeme na text projevu v plném znění na stránkách KSČM.