Ministři zahraničních věcí EU museli na svém jednání, které se mělo zabývat hlasovacími procedurami a rozpočtovými otázkami, řešit teologické a kulturní záležitosti.

Preambule současného návrhu ústavy EU, jak ji vypracovala konvence bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d'Estainga, hovoří pouze o "kulturním, náboženském a humanistickém dědictví Evropy". Konkrétně se zmiňovat o křesťanství anebo o Bohu se považovalo za příliš kontroverzní, tváří v tvář zuřivé opozici od světské Francie a od protestantských Seveřanů, jako je Švédsko a Dánsko.

Oponenti argumentovali, že by bylo nesprávné vyloučit muslimy a židy, a proto by bylo nejlepší vyhnout se jakýmkoliv náboženským zmínkám. Evropský parlament dokonce odmítl i návrh od svých křesťansko-demokratických poslanců, aby se v ústavě hovořilo o "judeo-křesťanských" kořenech kontinentu.

Avšak Česká republika, Itálie, Malta, Litva, Polsko, Portugalsko a Slovensko nyní požadují víc. "Tato otázka je prioritou pro naše vlády stejně jako pro miliony evropských občanů," napsalo těchto sedm zemí Irsku, současnému prezidentu Evropské unie.

Španělsko je původně podporovalo, ale změnilo svou politiku s vítězstvím socialistů v březnových volbách.

Polsko by chtělo, aby byla ústava EU založena na jeho vlastní národní ústavě, která hovoří o "těch, kteří věří v Boha jako zdroj pravdy, spravedlnosti, dobra a krásy, stejně jako o těch, kteří nesdílejí takovouto víru, ale respektují tyto univerzální hodnoty z jiných zdrojů." Vatikán také chce v ústavě EU zmínku o křesťanských kořenech Evropy.

Britský ministr zahraničí Jack Straw, vědom si postojů britských muslimů, sdělil reportérům, že pokud se bude ústava EU zmiňovat o jedné náboženské tradici, "budou tam muset být zmínky i o ostatních".

Největší neshody dosud v EU vládnou ohledně hlasovací symetrie. Podle současného irského návrhu by mělo být rozhodnutí přijato, pokud ho podporuje 50 procent členských států, zastupujících 60 procent populacee EU. Ale to odmítá Španělsko a Polsko, protože by to znamenalo, že evropská velká trojka - Británie, Francie a Německo - by mohly utvořit blokující většinu ohledně každého rozhodnutí, které se jim nelíbí. Polsko a Španělsko si chtějí zachovat svá disproporčně velká hlasovací práva, která jim poskytuje smlouva z Nice z roku 2000. Podle nich mají téměř tolik moci jako Německo, které má dvakrát tolik obyvatel jako ony.