Ezechiel v těch mrtvých kostech vidí Izraelce, vyhnané ze svých domovů a rozptýlené v zajetí. Nemají již žádnou naději, jsou bez sebe strachem, jejich duchovní život je na bodu mrazu. Jsou v nebezpečí naprosté asimilace s Babylóňany. Ezechiel však Izraelce burcuje k nové naději, i když podle všech politických prognóz již žádná naděje není. Prorok mluví o Božím Duchu, který když zavěje, dá jeho národu přes všechnu jeho strašlivou vnější i vnitřní bídu novou naději, novou vizi, novou budoucnost.

Když Bible chce vyjádřit, co všechno Bůh s lidmi koná, mluví o působení Ducha svatého. To není nějaká zvláštní, tajuplná síla. Duch Boží je prostě Boží jednání s námi lidmi. Duch svatý se dotýká našich srdcí a probouzí v nich víru, lásku, naději, radost, trpělivost a mnohé další dary, kterými obohacuje náš život osobní i kolektivní. Duch svatý používá našich schopností, ale není jimi omezen. Dává nám sílu i k tomu, nač sami nestačíme. Koná v dějinách často autonomně a napravuje lidské dílo zkázy. Zbavuje nás pocitu odcizení, a z něj plynoucí úzkosti a strachu.

To o tom strachu se říká na více místech Bible. Také v textu našeho dnešního kázání: "Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste znovu propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha dětí Božích, v němž voláme: Abba, Otče!" Apoštol Pavel tato slova píše členům římského sboru kolem roku 55, v době předzvěstí hroucení římské říše, navíc v době aktuálních nepokojů, které vypukly v celém Římském impériu po daňové reformě císaře Klaudia. V té době (r. 49) byli také z města Říma vypovězeni všichni Židé, patrně pro rozpory, které vyvolal příchod křesťanů do židovských synagog ve městě. Dopis je tedy adresován lidem velmi znejistěným sociálně, politicky i věroučně.

Co s námi bude, jak obstojíme, čemu máme věřit? Bohům antického panteonu, židovskému Zákonu, Pavlově nové zvěsti o Kristu? To byly otázky existenčně ohrožených adresátů Pavlova dopisu, kteří zoufale hledali smysl života, zakotvení a jistotu. Otázky adresátů plných existenciální úzkosti, přiznaného či skrývaného strachu.

My dnes nejsme o mnoho jiní. Jsme v situaci, kdy bolestně prožíváme těžkou vnitřní krizi naší křesťanské civilizace a jejích tradičních hodnot, kdy si nevíme rady s tím, že se nerodí děti, nejsou prostředky na sociální systém, nectí se právo a spravedlnost, rozpadají se rodinné a generační svazky je ohrožena příroda, miliony lidí hladoví, atd., atd. Navíc jsme v situaci, kdy naše křesťanská civilizace začíná být velmi vážně a cíleně ohrožována islámským fundamentalismem. Mají tedy i nám co říci slova o Duchu Božím zvěstovaná kdysi Ezechielem Izraelcům v Babylonu a o šest set let později Pavlem římským křesťanům, když jsme v podobné situaci? A když ano, co vlastně? Zkusme o tom přemýšlet.

Ezechiel i Pavel jsou přesvědčeni, že ani sebetristnější situace osobní či společenská nás nesmí fascinovat, demobilizovat naše vnitřní síly, nesmíme rezignovat na naději, víru, lásku a na všechny další Boží dary Ducha, které činí náš život vpravdě lidským, perspektivním a prostě snesitelným. Oba tito mužové tradují základní poselství židokřesťanské kultury a civilizace, které zní: nejsme tu na světě sami! Je tu vždy přítomná, do našeho světa intervenující síla řádu, dobra, smyslu života; síla, která vše tvoří a která vždy znovu obnovuje vše pokažené, umírající. Je tu síla, které Bible říká Duch Boží, síla, která dává nový život i v té nejbezvýchodnější situaci.

Duch Boží je Bohem darovaná možnost smysluplného života. Nechat se tímto Duchem vést, nebo jak Pavel říkal často: žít podle Ducha, to znamená neutkvívat v tom, co se nám v určité situaci našeho života, či v situaci společnosti jeví jako jediná, definitivní a omezená realita, ale znamená to odvážit se žít z víry, z budoucnosti, z Boží reality, žít nadějí a láskou, směřovat k pravému, věčnému životu. Je to riskantní spolehnutí se na Kristovo evangelium - navzdory, natruc všemu, co nám mnohdy velmi agresivně skutečnost kolem nás předvádí. Je to stále -- ve Starém i Novém zákoně tentýž přesah z naší determinace k přicházejícímu Bohu, který tu determinaci prolamuje a přetváří. Však také první křesťané chápali Kristovo evangelium jako pokračování, či naplnění - vyvrcholení nadějí starého Izraele.

Jsem přesvědčen, že největším nebezpečím pro život jedince i společnosti je přestat počítat s Duchem Božím. Jakmile člověk kalkuluje jen s tím, co může hmatatelně registrovat, tragicky vzdává šanci dát svému životu smysl, který náš biologický život přesahuje. Vzdává věčný život. Duch Boží není neosobní síla, ale je to vždy zcela konkrétní výzva k osobnímu rozhodnutí pro pravdu, lásku spravedlnost. Tímto rozhodnutím si mohu, pravda, ve světle biologického života uškodit, ve světle Ducha však získávám pro sebe i pro druhé skutečnou hodnotu života, aktualizuji Boží nabídku plného života.

Bojím se, že to zní příliš teoreticky. A tak na závěr se to pokusme říci "polopatě" a jako evangelium - dobrou zprávu:

Tož tedy: Člověče; tvá vlastní nemohoucnost a všelijaká porušenost světa ti dělá často z života poušť, vyprahlou jak ty suché kosti u Ezechiele. Jsi často stejně úzkostný, jako ti římští křesťané. Uvědom si, že tomu nemusíš podlehnout. Nemusíš se bát. To zlé v tobě i kolem tebe se tě nemusí zmocnit, když budeš vědět, že jsi Boží dítě, které chrání silou svého Ducha sám Bůh jako tvůj otec. Budeš třeba procházet i dlouhým obdobím smutku, utrpení, i bezradnosti, ale pamatuj si, že poslední slovo má Bůh v Ježíši Kristu ta absolutní síla dobra, Duch Boží.

Když na tuto sílu spolehneš a budeš se na ni vždycky ve svém životě orientovat a budeš co nejvíc jednat v souladu s touto silou, potom na tebe bude zlo krátké a nezíská nad tebou moc. Přestaneš se bát a dostaneš novou naději. Čím víc budeš v Duchu žít a čím víc bude pro tebe autoritou, čím víc budeš sdílet život v Duchu s ostatními, tím smysluplnější a šťastnější tvůj život bude bez ohledu na vnější, třeba všelijak zlé okolnosti. Tím víc budeš mít pro strach uděláno. A také tím víc se budeš ty sám stávat nástrojem obnovy svého života i života celého světa.

To je celé.

Amen