Samozřejmě že si Spojené státy nemohou dovolit opakování blamáže, jaká je postihla ve Vietnamu. Na začátku (20. března 2003) byla poblíž iráckých hranic shromážděna sofistikovaná válečná technika pro vedení válek v 21. století a byl sešikován předem optimalizovaný počet především amerických vojáků, s nimiž začala --- právně možná problematická --- druhá válka proti Saddámu Hussejnovi. 1. května 2003 prezident Bush na palubě letadlové lodi slavnostně vyhlásil konec všech větších operací v Iráku. Ještě počátkem července (2. 7.) Bush byl, pokud šlo o Irák, sebejistý. Tehdy pronesl: "Mnozí cítí.. že podmínky jsou takové, že oni nás tam mohou napadat. Má odpověď zní: Sem s nimi."

Prozatímní rada byla ustavena 13. 7. 2003. Hned nato, 22. 7., při přestřelce přišli o život dva neblaze proslulí synové Saddáma Hussejna, Uday a Qusay. Už jako kdyby se pouze mělo ověřit, zda ještě žije (a pak, kde se skrývá) sám Saddám. Jinak se mohlo zdát, že potom už by nestálo nic v cestě programu obnovy. Případný branný odpor vůči okupačním silám v Iráku by pak zřejmě ztratil své osobnostní těžiště...

Potom začalo přesto nepříjemně a nečekaně teroristicky přihořívat. V Baghdádu teroristický atentát na hlavní úřadovnu OSN zabil přes dvě desítky osob a stovku lidí zranil (19. 8. 03), V Nadžáfu autobomba zabila 126 lidí před tamní mešitou (29. 8. 03). V obou případech mezi oběťmi byli také významné osobnosti (šéf mise OSN v Iráku Vieira de Mello, šíitský ajatolláh Muhamad Baqir al Hakim).

V prosinci se konečně podařilo dopadnout Saddáma Hussejna (14. 12. 03). Neklid v Iráku přesto pokračoval dál. Poměrně nedávné události ve městě Fallúdža nechť jsou jen "ilustrací" nezvládnuté situace při pacifikaci Iráku. Teď nám nejde o celkové zmapování historie přetrvávajících tamních problémů. Bylo ale účelné aspoň trochu připomenout některá východiska předcházející dnešnímu stavu věcí.

Když k tomu připočteme (bez komentáře) některé krajnosti na obou stranách, k nimž --- za zatím jen zčásti známých okolností --- nedávno došlo, nezdá se, že 32 minut trvající řeč prezidenta Bushe z 25. května tohoto roku nabídla schůdné konkrétní řešení situace v Iráku. Nelze vyloučit, že spíše než vlastní řešení politických poměrů v Iráku Bush měl na mysli účinně obnovit svůj "image" jako důvěryhodného vůdce národa (a demokratického světa) před listopadovými prezidentskými volbami. Trochu to naznačuje nejviditelnější námět ze zmíněného projevu: zlikvidovat vězení Abu Ghraib jako symbol nejen saddámovského režimu, ale taky nehumánního chování některých amerických vojáků vůči tam umístěným iráckým vězňům. Jako by především šlo o zahlazení nežádoucích stop "včerejška"; nikoli o vlastní riskantní přípravu poměrů k inauguraci normálnějšího "zítřka". (Novou věznici tam postaví za americké peníze. U nás říkáme, že jsou to "peníze daňových poplatníků". Méně se u nás ví, že v různých časopisech se ihned ocitly fotografie těch vojáků a vojaček, kteří překročili své pravomoci; stalo se tak s plnými jmény, věkem a uvedením měst, odkud pocházejí. Nikdo tu nemluví o "právech na ochranu osobnosti". Na druhé straně teroristé se ovšem --- podle povahy věci --- snaží zůstat vůči možným postihům anonymní.)

Za 15 měsíců bojů a nebojů v Iráku už statistika uvádí 782 mrtvých Američanů. Iráčanů-civilistů zahynulo evidovaně už na 10 tisíc. Přitom v amerických průzkumech na otázku, zda bylo správné jít do "irácké války", ještě do dubna 2004 stále převažovala kladná odpověď. Z dubnových 53% teď to číslo pokleslo na 48%; přičemž už 46% na tu otázku již odpovídá záporně. Samozřejmě že v takové situaci je třeba něco proti tomu dělat. Jako kdyby si "Irák" vybíral svou daň na americkém teritoriu nejen mezi pozůstalými po padlých vojácích, ale také ve voličské oblibě pro nastávající prezidentské volby. Dobře se ví, že žádný poválečný prezident USA (po r. 1945), který se ucházel o své znovuzvolení, nedosáhl kýženého cíle, měl-li v předvolebních průzkumech méně než 50%-ní voličskou přízeň. (Sám otec stávajícího přezidenta, George Bush senior, půl roku před usilováním o druhé prezidentské funkční období dosáhl jen 39% a znovuzvolení se nedočkal.) --- (Možná by si mohl čtenář všimnout také mého příspěvku v BL z 25. 5., psaného před posledním Bushovým projevem.)

Takže: Prezident Bush má teď záměr předat plnou moc Iráčanům. Plnou moc, leč omezeně. Čili: Neplnou moc. --- Nikdo si nedokáže pomyslit, co všechno by se mohlo stát, kdyby zahraniční vojska brzy opustila Irák. Spojené státy v Iráku po 1. červenci 2004 tedy zůstanou. USA však jako světová supervelmoc dozajista nemohou přenechat velení nad svými vojáky Iráčanům. Jenže má-li být zajištěna bezpečnost na obsazeném území, má být účinný poměr mezi vojáky a civilisty 1:50. Stávající poměr mezi počtem koaličních vojáků a Iráčanů je víc jak 3x nevýhodnější pro tu armádu a jí obsazenou zemi (1:160). Posílat další vojáky z USA do Iráku (když každý týden vzrůstá počet padlých Američanů a když navíc tu zemi některé spojenecké jednotky opouštějí) není ve stávající atmosféře rozhodně populární alternativa. Přitom sám Donald Rumsfeld (jako odpovědný funkcionář ve vojenských záležitostech) na otázku, zda to "předání moci" nastává ve vhodnou dobu, odpověděl: "Dojde k tomu ve správném načasování? Doufám. Je možné, že to nebude fungovat? Ano." (Viz Time z 24. 5. 2004, str. 26-7.)

Asi to není nutné rozvádět. Přitom průzkum veřejného mínění (Time/CNN) uvádí teď pro George W. Bushe jen 46% a pro jeho vyzyvatele Johna F. Kerryho 51%! Situaci v Iráku za dobrou považovalo jen 39% respondentů, zatímco za špatnou 55%. I v té válce proti terorismu už negativní postoj vůči prezidentu Bushovi převážil (47% proti, 46% pro). Možná nejzávažnější otázka zněla: Stojí válka v Iráku za ty lidské a materiální oběti, které USA platí? Zatímco 37% ještě na tu otázku přitakalo, 56% se vyjádřilo, že NE..(Všimněte si, zatím --- bez ohledu na 1. května 2003 --- se stále ještě neuvažuje O MÍRU V IRÁKU, ale o válce v něm! Copak to je "čistý stůl" pro civilní vládu?!)

Musí prezident Bush něco dělat ve svém osobním zájmu, bez ohledu na Irák?

Doba je značně složitá. Kdysi stačilo krátkodobě vojensky intervenovat v nějaké "banánové" republice, silou pacifikovat nejisté poměry, nastolit v takové zemi předem již uvažované nové politiky --- a už to v takovém státě běželo "normálně dál".

Teď to není tématem článku, co uvedu dál. Leč nezapomínejme, že krizových oblastí je ve stávajícím světě víc. Ať už jde o státy autoritativní a nedemokratické, anebo třeba o země, v nichž vládne chaos, ne-li přímo genocida. Problémy ve formě načasované bomby vzniknou také mnohem masivnějšími nároky Číny na materiální zdroje, než tomu bylo kdy v minulosti. Navíc Bushova vláda nepřistoupila ke Kjótskému protokolu (v jehož rámci mělo dojít k sníženému vypouštění nežádoucích průmyslových zplodin do ovzduší), aniž nabídla nějakou nosnou alternativu; přitom jsou USA největším světovým znečisťovatelem ovzduší!

Nelze vyloučit, že bez ohledu na problémy v Iráku nebo v Bílém domě mnohem větším problémem asi už dnes je, že pokračuje zhoubné tání polárních ledovců, jehož dynamika se urychluje. Chladnější počasí letos v květnu v České republice by nás nemělo uvést v omyl o globálních klimatických procesech. (O tom se raději zmíním jindy.)