Mezinárodní společenství a odsuzování palestinského terorismu

"Mezinárodní společenství společně se světovou veřejností odsuzuje sebevražedné útoky na izraelské civilisty, ale zrovna tak odsuzuje Izrael, který praktikuje atentáty a okupaci."

Mezinárodní společenství, kromě Spojených států odsuzuje pouze izraelské akce a nikoli palestinský terorismus. Speciálně Evropská unie ke konfliktu přistupuje zcela nevyváženě. Z její strany dochází ke snahám zatlačit Izrael do pozice odpadlíka od mezinárodního společenství. Evropská unie například po zveřejnění informace o úmrtí Šajcha Ahmada Jasína konstatovala "pobouření a zděšení". Nejvyšší představitelé EU stejné pobouření a zděšení nevyjadřují při akcích palestinských sebevražedných atentátníků. Neschopnost vyjádřit účast s oběťmi palestinských sebevrahů a zároveň mnoho projevů, které se dotýkaly smrti vedoucího činitele teroristické organizace je charakteristickým znakem působení EU v izraelsko-palestinském konfliktu.

Představitele EU ze "závětří" komentují situaci v Izraeli a poskytují peníze na podporu palestinských projektů, ale nejsou příliš ochotni se skutečně zabývat pozicí Izraele, který každý den již po několik desetiletí musí hájit právo na svou existenci. Evropské země, jakoby zcela opomíjely palestinské ataky a neviděly mrtvé izraelské civilisty, se snaží při každé příležitosti ukázat, že Izrael je ostudou "civilizovaného" světa. Opak je pravdou. Ostudou je, že se Evropa staví zády k jediné demokratické společnosti v oblasti.

Cestovní mapa a souhlas palestinských mocenských struktur

"Při současných oslavách 56. výročí založení Izraele, demonstrovalo na padesát tisíc Izraelců proti Šaronovu plánu na zrušení svázání Izraele s Palestinci , a který posvětil Bush. Tím, že souhlasil s Šaronovým jednostranným řešením, vlastně popírá "Cestovní mapu" za kterou se angažoval a Palestinci s ní souhlasili."

Cestovní mapa byla skutečně poměrně silným dokumentem, který ukazoval možnou cestu vpřed. Ovšem o vážně míněném souhlasu palestinských mocenských struktur se dalo vážně pochybovat, protože tento plán kromě vytvoření samostatného palestinského státu obsahoval i další pro mnohé nepřijatelný bod: zastavení palestinského terorismu. K tomu ani v nejmenším nedošlo. Znamenalo by to totiž oslabení pozice extremistů.

Palestinská samospráva není schopna a ochotna se tvrdě distancovat od různých antisemitských polovojenských bojůvek, které operují na území spadající pod její kontrolu. Umírněný Mahmúd Abbás se pokusil velmi zdrženlivě vyzvat k zastavení teroru, krátce na to ovšem podal demisi, zřejmě pod tlakem radikálních kruhů.

V této souvislosti není možné nezmínit negativní historickou roli Jásira Arafáta. Ten během svého působení v čele palestinského hnutí teroristickou infrastrukturu nelikvidoval, ale naopak ji nechával bujet. Umožnil tak vyrůst velmi sofistikovaným sítím, které jsou pevně uchyceny v palestinské společnosti a jejichž zpřetrhání bude velmi problematické (pokud je vůbec možné).

V době, kdy byl izraelským ministerským předsedou Jicchak Rabbin mohl Arafát učinit významné kroky k palestinské samostatnosti. Ještě za vedení Ehuda Barraka si bylo možné představit nějaké posuny v nesmírně složité situaci. Nyní, když je u vlády "jestřáb" Šaron je těžké předpokládat, že by došlo k výraznějšímu posunu, bez radikální změny přístupu palestinských vůdců k sebevražedným atentátníkům.

Problém jediné demokracie v oblasti

Tuto informaci je třeba neustále zdůrazňovat a opakovat. Izrael má fungující oddělení jednotlivých větví moci. Tato separace jednotlivých větví moci se mimo jiné ukazovala velmi intenzivně v minulých dnech, když byl premiér Šaron veřejně obviněn z korupce. Systém politických stran je velmi rozmanitý a v podstatě každá skupina obyvatel artikuluje své zájmy prostřednictvím nějaké politické strany. I Jana Malá uznává, že Arabové žijící v Izraeli mají své zástupce v Knessetu, ovšem zároveň podle autorky žijí v podstatě v apartheidu. To je protimluv a argumentační exces.

V Izraeli dále působí nezávislý ústavní soud, konají se pravidelné, svobodné volby. Vše je sledováno svobodnými médii. Instrumenty, které jsou nepředstavitelné ve všech okolních zemích. Izrael je svým pojetím politického systému zcela bezpochyby zařaditelný mezi demokratické režimy. Pochyby je ovšem třeba mít o situaci na palestinské straně. Jásir Arafát dlouho váhal zda vůbec vypíše volby do samosprávy nebo zda si ponechá absolutní mocenskou kontrolu. Již v tomto směru je vůbec pochybné srovnávat obě strany konfliktu či dokonce jednu stranu (Izrael) zcela bez obalu označovat za viníka všeho, jak se o to pokoušela EU v OSN.

Řešení konfliktů, boj proti terorismu, politická rozvaha a hrubé násilí

"Jak Spojené státy, tak Izrael v praxi nepoužívají k řešení konfliktů politickou rozvahu, ale jen hrubé násilí"

Žádná ze zemí Evropské unie nemusela nikdy řešit tolik existenčních a do značné míry i etických problémů v novodobé historii jako právě Izrael. Evropské země mohou dávat Izraeli hraběcí rady, nicméně žádná z nich není schopna krizi na izraelských území vyřešit. Stejně tak Jana Malá uvádí pouze nedostatek "politické rozvahy" a používání "hrubého násilí" ze strany Izraele. Co znamená reagovat "politicky rozvážně" v situaci neustálých snah a pokusů o zničení izraelského státu není skutečně zřejmé a ani paní Malá nenabízí řešení (samozřejmě ho nemá). Argumentace tzv. "bludným kruhem násilí" je velmi oblíbená (blíže Pavel Mareš), ale je stejně prostoduchá jako řeči o "politické rozvaze".

Teze o nesmiřitelnosti Evropské unie vůči terorismu je na rozsáhlou politologickou studii, která by podle mého názoru ukázala, že pozice EU je rozhodně jiná než nesmiřitelná. Vhodnost evropského pojetí odstraňování kořenů terorismu se ukazuje právě v Palestině, kde je část peněz směřujících na budování infrastruktury prokazatelně využívána na financování teroristických akcí.