14. února vyšla v LN prezidentova stať o neblahém ideovém vývoji v rámci EU. Ne, že by nějak vybočovala z mantinelů autorova myšlení. V. Klaus přichází s několika novými ismy (evropeismus, humanrightismus) . Tyto ismy mají podle V. Klause postihnout ideovou atmosféru nastolenou tzv. vyvolenými intelektuály, kteří zneužívají evropského integračního procesu a pod heslem mezinárodních lidských práv se snaží Evropu federalizovat a zbavit se tak národních států ve prospěch svých utopických představ o budoucí podobě kontinentu. Prezident nikoho nejmenuje, zmínění intelektuálové se údajně rekrutují z těch, kteří hledají nějakou substituční ideologii za historicky znemožněný komunismus. A proč to V. Klause tolik trápí? Protože národní stát je podle něj zárukou skutečných práv, a to práv občanských. Lidská práva jsou prý bezobsažná a jejich indoktrinace se uskutečňuje prostřednictvím státním subjektům vnucených mezinárodních smluv a úmluv, kterým chybí opravdová politická vůle účastníků. Nad touto argumentací se (15.5. v LN) nesouhlasně podivuje politolog Zdeněk J. Slouka , který si klade otázku, co to vlastně je (a jestli vůbec ) zmíněný humanrightismus, přičemž dochází k závěrům, že za celý svůj dlouhý život neměl doposud tu čest se s podobnou ideologií setkat, ačkoliv se studiu mezinárodního práva aktivně věnuje. Podle Z. J. Slouky navíc ani jedna z mezinárodních smluv, se kterými měl možnost se seznámit, nevykazuje stopy toho, že by byla uzavřena proti vůli jednotlivých smluvních stran.

Jelikož se V. Klaus nechce vzdát žádné z válečných front, kontruje v jednom z květnových vydání LN ( 22.5. ) opravdovou intelektuální artilerií. Poté, co uspokojuje svůj oblíbený dialogický folklór zmínkou , že pana Slouku nezná a nejde-li náhodou o pseudonym (zoologickou terminologií řečeno upevňuje svoji pozici alfa samce v rámci teritoria), pouští se s vervou do diskreditace jeho názorů. Ty jsou prý založeny na normativních znalostech o mezinárodním právu, kdežto myšlenkové konstrukce prezidenta jsou postaveny na empirické analýze (cituji) , běžných to principech společenskovědního bádání, kterému je V. Klaus celý život oddán (aniž bych na tom chtěl stavět svůj podiv nad uvažováním V. Klause, osobně vím pouze o jeho, jak říká, scientistní erudici ekonomické). V. Klaus sice Z. J. Slouku obviňuje z toho, že znalosti mezinárodního práva nejsou "založeny na scientistním základě" , ovšem sám dává své apologetice občanskosti pečeť vědy, atd.atd.

Je zbytečné víc sledovat tento spor. Mnohem zajímavější je zamyslet se nad tím, co vlastně V. Klaus tvrdí a co obhajuje. Tak, jak jeho hypotézu chápu já, je její podstatou už zmíněný střet mezi právy občanskými a právy lidskými. Vůbec nepochybuji o tom, že se tyto právní kategorie nacházejí v určitém střetu, to mi připadá logické. Zároveň musím jedním dechem dodat, že se jedná o střet interní, v rámci jednoho právního organismu, a že tento střet považuju za jednoznačně pozitivní. Abych dokázal, proč tomu tak je, pokusím se o hrubou rekonstrukci globálního vývoje právních systémů.

Právo jako takové, není spojeno s žádnou formou lidské společnosti, nýbrž přímo s její podstatou. Člověk (lidstvo!) vytvářel různé právní systémy už od těch dob, kdy si byl vědom vlastní moci a vůle s touto mocí nějak nakládat. Lidská moc nad životním prostředím (ve smyslu přírodním i kulturním) zároveň vymezuje vztahy mezi lidskými individui disponujícími touto mocí. Je to existenční nutnost, která určuje, kam až sahá moc jednotlivce , potažmo skupiny.

Vývoj právních systémů byl vždy závislý na civilizační úrovni v daném regionu. S touto úrovní také stoupá či padá úroveň práva společnosti, která tento region obývá. Tento fakt se dá znázornit i tak, postavíme-li vedle sebe lidskou společnost přírodního charakteru a technicistní, severozápadní civilizaci. Zjistíme, že komplikovanost právních systémů je téměř neporovnatelná, a že je přímo úměrná civilizační úrovni, s níž prorůstá právní systém do šířky i do hloubky lidských aktivit. Při vší této komplikovanosti ale upravují jednotlivé právní systémy pořád totéž a jedno: vztahy člověka k člověku, respektive k hmotným či nehmotným statkům, nacházejícím se v prostoru lidské interakce.

To samozřejmě platí i o občanských právech. Systém občanských práv řeší mezilidské vztahy všech úrovní. V tom má jistě V. Klaus pravdu. Na druhou stranu z pojmu samotného vyplývá, že občanská práva mají svá omezení a hranice, za která buď nemůžou nebo jindy nejsou ochotna zajít. Tyto hranice jsou dány jednoduše tím, kam dosahuje občanskost dané společnosti; jinak řečeno ,systém občanských práv je závazný a platí pouze pro ty členy společnosti (státu)', kteří jsou touto společností označeni a přijímání jako její občané. Jedná se tedy opět o určitý definovaný celek, který je precizně vymezen vůči svému okolí. Jediná změna oproti přírodním národům je ve velikosti a složitosti celku.

Během civilizačního vývoje dochází nevyhnutelně ke střetu starých společenských systémů s novými. To s sebou samozřejmě nese problém vnitřní společenské restrukturalizace, což mimo jiné vyvolává potřebu aktuálního právního ošetření nově vzniklých a upevněných vztahů. Pokud aplikujeme toto poznání na historický vývoj, můžeme snadno konstatovat, že národní stát je i se svým právním systémem jednou z na sebe navazujících forem lidského soužití. A je na místě dodat, že tato forma je z historického hlediska nestabilní a nespolehlivá.

Ve světle toho, co bylo řečeno, jeví se myšlení V. Klause konzervováno někde na přelomu 19. a 20. století, kdy nikdo nemohl tvrdit, že idea národního státu (a tedy jeho právního systému) je zkompromitovaná. Nechci podezírat V. Klause, že by opravdu spojoval myšlenku občanských práv s národním státem jako takovým, neboť z toho by vyplývalo, že mezi národními státy neexistují z hlediska práva žádné rozdíly.

Občanská práva konec konců nejsou v žádném případě vděčná za svou existenci národnímu státu. Takových práv nabývali už staří Řekové a Římané, přičemž zrovna antický fenomén může posloužit jako názorný příklad omezenosti občanských práv, co do působnosti. Je faktem, že antická občanská společnost poskytovala svým občanům , na svou dobu, neobvyklá práva a svobody. Na druhou stranu, členy této společnosti byli i lidé , kteří za občany nebyli považování, tudíž nemohli v žádném případě nabývat jakýchkoliv práv a svobod, která jinak společnost svým členům běžně zprostředkovávala -- touto skupinou ne- -občanů byli antičtí otroci. Je vidět, že praxe otrokářství v ničem nekolidovala s občanskou společností. Ke zdůraznění předešlého lze dodat, že otroci byli občany považováni za příslušníky lidského druhu.

Pokud by chtěl někdo (třeba V. Klaus) namítnout, že nelze porovnávat antiku a současnost, pak je nedostatečně chápavý. Je ale možné uvést takové příklady, které nejenom že zpochybní občanská práva, ale zároveň i V. Klausem tolik velebený národní stát.

1) Nikdo nemůže popřít skutečnost , že nacistické Německo bylo národním státem, který zároveň používal systém občanských práv. Je nepopiratelné, že občané nacistického Německa požívali práv a svobod srovnatelných s jinými, třeba demokratickými státy té doby. V čem tedy vězí ta zrůdnost takové "občanské společnosti"? Celý problém Třetí říše je doslova zakotven v problematice občanských práv -- leží v selekci a segregaci těch, kteří byli uznáni za občany od těch, kteří byli na základě zákonů, do občanskoprávního systému včleněných , takových práv zbaveni.

Pokud by někdo (třeba V. Klaus) namítal, že nacistické Německo bylo nedemokratickou zemí, kde občan byl jen prázdným pojmem, budiž, ačkoliv taková námitka nebere v potaz příčiny, ale pouze konečný efekt. Je tedy možné jít přímo do současnosti.

2) Okupace Iráku koaličními vojsky je doprovázena tragedií mučených vězňů. Takový incident vyžaduje a očekává právní posouzení a odsouzení viny. A já se ptám: je možné to učinit prostřednictví občanských práv? Jistě by to možné bylo, ale jaká občanská práva by to tedy měla být? Občanská práva platná v USA? Podle nich je nejvyšším trestem za mučení rok vězení a odchod z armády. Měla by to být snad občanská práva neobčanské totality, která dříve v Iráku platila? Nebo snad občanská práva nějakého jiného státního útvaru?

Pokud by i zde někdo něco namítal , mohu poskytnout příklad, který je pro tuto příležitost jako stvořený.

3) Je to nedávno, co skončila bizarní anabáze Palestince, žijícího po dlouhou dobu v útrobách terminálu ruzyňského letiště. Proč tomu tak bylo, lze vysvětlit. Zmíněného Palestince nebylo možno identifikovat, tudíž nebylo možno ho vpustit na území ČR ani ho deportovat. Jinými slovy, tento člověk se nemohl volně pohybovat, protože nebyl shledán jako občan, tedy jako právoplatný nabyvatel svobod garantovaných právním systémem ČR. Právní systém ho nedokázal identifikovat ani jako cizince, který by měl případně právo pobývat na našem území nebo zažádat o azyl, tudíž jako by ani nebyl. Přesto, že se jedná (prokazatelně:-) o lidskou bytost, byla mu odepřena veškerá důstojnost, která se s lidstvím pojí.

A co že mají tyto příklady společného? Jsou dokumentací střetu občanských práv s právy lidskými. Jsou důkazem toho konfliktu, kterého se V. Klaus tolik obává. Zároveň však tento konflikt ukazuje na samotnou jejich podstatu; říká , a to naprosto nepochybně, že občanská práva a práva lidská jsou naprosto totožná. Rozdíl mezi nimi spočívá jen v šíři jejich uplatnění -- uplatnění v prostoru národního ( či jiného) státu versus uplatnění na základě příslušnosti k lidstvu. Lidská práva ( jejichž jsou občanská práva technickým řešením), narozdíl od těch občanských ( která jsou naplněna právy lidskými) nelze odpírat a z toho důvodu mohou být užita tam, kde občanská práva selhávají.

Možná, že se V. Klaus bojí pouze toho, že lidská práva budou mít skrze mezinárodní (nebo klidně řečeno prezidentovým slovníkem supranacionální) uznání rozkladný vliv na národní státy. Ale proč by měla unifikace přístupu k právům člověka destruovat národní stát? Protože žádá širší uplatnění toho, co už je v jeho právním systému kodifikováno?

Myslím, že ne. Celý problém averze V. Klause vůči lidským právům je založen na principu identifikace.

V. Klaus tvrdí: "Lidé nežijí v lidstvu a o lidstvo se proto opírat nemohu. Lidstvo jim proto žádná práva negarantuje a garantovat nemůže. Mohl bych dlouze citovat a argumentovat, ale snad je zřejmé, že v tomto smyslu dokonce ani nic jako "lidstvo" neexistuje.

A má pravdu. Lidská práva nemůže garantovat lidstvo, ale autorita, zosobňující právní vymahatelnost. Ale tuto garanci může poskytnout autorita ve formě národního státu stejně jako federace, či naopak (a logicky lépe) menší územní celky. Vždyť , pokud pramení strach V. Klause ze ztráty suverenity, neznamená to víc, než problém se ztotožnit s celkem, který už není schopen obsáhnout. V tom případě by měl být nakloněn procesu zvyšování autonomie menších územně správních celků, což je možné učinit procesem federalizace v rámci EU.

Je nesmírně zajímavé, že V. Klaus je zastáncem ekonomického aspektu lidské společnosti, ovšem je zásadně proti zvyšování jeho kompatibility po stránce právní. Lidská práva mohou být přitom srozumitelným jednacím jazykem tohoto mezinárodního prostoru úpěnlivě hledajícího způsob dorozumívání. Pokud bych přirovnal svět k dítěti, pak V. Klaus chce trestat dítě za to, že samo vyvíjí aktivitu. Chce ji omezit na stávající úrovni a učinit z dítěte pologramotného omezence. Bude úplně stačit, když si národy budou vyměňovat chléb za sůl přes, od teď už navždy stabilizované hranice územní i kulturní. Svět je sice neustále v pohybu, jen V. Klaus představuje pevný bod vesmíru.

Je esenciálně absurdní, jak V. Klaus odmítá lidství a přijímá občanství. Ať se jakkoliv snažím, nedokážu definovat občanství právě bez lidství. Prostě to nejde. Zde je však vedlejší logika věci. Je důležité , že V. Klaus se cítí a sám sebe identifikuje pouze jako občana, nikoli jako člověka, k čemuž se hrdě hlásí. A to je rozhodně důvod k obavám, alespoň pro tu část občanů ČR , kteří se narozdíl od svého prezidenta, cítí také jako lidé.

Poté, co válečník Klaus dobyl Pražský hrad, volí ve srovnání s minulostí odlišné zbraně. Sám je označuje jako scientistní, ovšem vzhledem k neurčitosti jeho hypotéz působí spíše jako politická propaganda. Ze staré kukly politického pragmatika se vyklubal teoretizující pansofista. Jedná se pouze o estetickou proměnu, způsoby myšlení zůstávají neměnné. A je-li tedy V. Klaus v něčem unikátní, pane Slouko, pak to nejsou jeho názory, ale pouze a jen jeho odlidštěnost.

PS..V LN z 29.5. se nachází odpověď J.Z. Slouky. Nepřináší fakta k pokračování sporu, zato dokazuje cosi o "lidské i občanské" úrovni českého prezidenta. Vřele doporučuju.