Na to, jak se v Čechách volí, bychom jistě mohli opovržlivě poukazovat poměrně souhlasně. Tak třeba: účast je slabá. Poukazuje se na obecný trend v evropských demokraciích, kde se voleb účastní jen zřídka o něco více, než polovina oprávněného voličstva.

U nás máme nemilou vlastnost se pružně, ale bezhlavě přizpůsobovat západním trendům. Že se tak děje povětšinou na úrovni masových módních vln, vypovídá o jejich hodnotě. Aniž bychom si prošli bolestnou a zdlouhavou cestou k demokraciím, tak jak ji absolvovaly společnosti poválečné Evropy, tak jsme brzy po revoluci rezignovali na vlastní institut veřejné volby a rozhodují v něm nadále jen ti disciplinovanější. To, že mnohdy není koho volit, je patologický problém mnoha z nás. I tak nás ovšem k urnám dožene povinnost nedovolit faktické vítězství těch, které považujeme za nejméně způsobilé nám vládnout...

Jinou výtku můžeme směřovat našemu politickému spektru. Abychom unikli stínu naší totalitní minulosti a přitom volili stranu, která má silový potenciál k utvoření parlamentní většiny(formou koaliční loterie), máme na výběr prakticky jen dvě alternativy. Nehodlám právě teď nikomu dělat agitaci, ale nejen proto tvrdím, nám toto pendlování mezi dvěma extrémy rozhodně nedělá dobře. Krajním liberalismem, který považoval právo takřka za brzdu ekonomiky, jsme začali a naše současná prosociální orientace se zase z přerozdělování a reformování ne a ne vyléčit. Když k tomu připočteme okolnostmi vynucenou harmonizaci s EU, tak nás ještě čeká pěkná právní a institucionální postmoderna... Koneckonců politologové se odvolávají na fenomén "volebního kyvadla" a nenazvali jej tak proto, že by jím byli nadšeni. Považují ho za patologii demokracií s většinovými systémy. Fungující a dobré věci se totiž v politice obvykle nerozpitvávají

Takové a mnohé další výtky zasazují vzletné myšlence všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva citelné zásahy. Můžeme si ovšem dovolit jej proto opouštět? Hledání lepšího, legitimnějšího a spravedlivějšího systému rozhodování, než je přímá participační demokracie (ve větších společnostech samozřejmě nereálné) dospělo pouze k demokracii zastupitelské. Všechny ostatní historické a současné varianty správy věcích veřejných my ze Západu systematicky zavrhujeme. Dokonce i aktivně; pokud se necháme omámit politickými prohlášeními a přijmeme je za bernou minci, tak můžeme konstatovat i aktuální existenci jevu "export demokracie" se všemi negativními konotacemi, které se s tím pojí. Asi opravdu nemáme přes ty všechny bolestné historické pokusy a excesy k zastupitelské demokracii žádnou přijatelnou alternativu.

Jestliže je ovšem pro nás demokracie nezpochybnitelnou autoritou, tak musíme jedním dechem konstatovat, že volby k ní prostě patří! Nelze je systematicky nahrazovat diskrecí ouřadů, tedy již při jiné příležitosti a k jiným úkolům zvolených veřejných zástupců. Jestli lze o tom vznášet pochybnosti, tak si stačí uvědomit absurdní následky takovéhoto trendu, dovedeného ad absurdum. Upouštění od složitých a nákladných voleb v dílčích oblastech ústavních institutů nutně povede k autoritativní vládě a je otázkou času, kdy se i princip vlády na čas stane rovněž minulostí.

Druhým extrémem je pak všeobecné hlasování o všem. Na první pohled možná ideál demokracie, ovšem střízlivější úvaha nás dovede k odlišnému soudu. Absolutizace většinového rozhodování se okamžitě zvrátí v tyranii většiny, která postihne nakonec každého. Každý jsme přeci v některých oblastech členy menšinových sociálních a zájmových skupin. Alespoň doufám. Bezmyšlenkovité odvolání se na direktoriální formu vlády ve Švýcarské konfederaci je odsouzeno k omylu, neb ani tam není rozšířené užívání referend absolutizováno.

Otázkou je, jak tyto rozporné teze syntetizovat. Jistě nelze argumentovat ve prospěch přímé volby prezidenta tak, že je nutno veškeré rozhodování přenést na lid. Některá rozhodnutí zkrátka vyžadují příslušnost k individuální odpovědnosti, aby se nestala zaslepeným původcem zvůle a sobeckého zájmu většiny. Jiná rozhodnutí naopak jinak, než získáním většinové podpory, ospravedlnitelná nejsou. Myslím, že přímá volba prezidenta si v tomto ohledu zaslouží hlubší diskusi, než jen chaotickou přestřelku jednostranných argumentů. Klíčová osobnost struktury politické moci je věcí veřejnou a odvolávat se na nedospělost voličů znamená pasovat se za dospělejšího.

Posuzovat tuto problematiku je opravdu obtížné. Málokdo z nás (nikdo?) je znalcem ústavního práva, politologie, sociologie zároveň a i pak by asi dotyčný již nebyl duchem nakloněným inovativním a perspektivním změnám, který je ochoten reformovat a pouštět se na nejistou půdu. To ovšem nikoho neopravňuje udělat z této otázky jen politickou tahanici, která podléhá dočasným zájmům. Takový ryze pragmatický přístup, páchnoucí naprostou neúctou k ústavnímu pořádku, nám předvedli třeba ti, kteří vypsali v roce 1998 předčasné volby, nebo podporovali přímou volbu jen proto, že měli zrovna šanci v ní protlačit svého člověka (ale osud se nakonec naplnil i formou parlamentní volby).

Spíše je třeba operovat s pojmy jako parlamentární demokracie, prezidentský systém, poloprezidentský systém, dělba moci (současná věda o státu již hovoří o čtyřech složkách veřejné moci...), většinový systém atd. Přirozeně obratem vyslechnu námitku, že taková debata není způsobilá zaujmout potřebnou většinu voličů a ti pak raději přitakají prvnímu srozumitelnému argumentu. Ale podceňovat takto apriorně jejich rozumový potenciál je stejně neudržitelný argument, jako tvrdit, že sdělovací prostředky se musí přizpůsobit požadavkům čtenářů. Každá interakce(pokud nejsme zastánci jednostranného přenosu - manipulace) má být vzájemná a snažit se o nemožné je kategorickou povinností obou stran. Jestliže mi učíme média, co nám mají předkládat, tak by i ona měla učit nás, co je třeba konzumovat. Jinak se úctyhodné povolání novináře - hlídacího psa demokracie - promění ve funkci marketinkového manažera...

Stejně tak je třeba zprostředkovat lidem informace o tom, jaké dopady by mělo a mohlo mít odlišné uspořádání a nastavení oprávnění moci výkonné (jejíž formální hlavou je prezident) a zákonodárné (která v současnosti výkonnou personálně a politicky konstituuje). Jednoduše zavrhovat přímou volbu prezidenta znamená mimo jiné přímo posilovat naši parlamentární demokracii na úkor již tak obtížně přímo korigovatelné složky výkonné moci. Současný stav naší politické kultury přímo volá po nějaké protiváze k zákonodárnému tělesu, která se bude zodpovídat přímo svým voličům. V současném stavu totiž stále ubývá kontrolovatelnosti zástupců občany a mandátní vázanosti jejich požadavky a to ve prospěch zájmů vlivných skupin a osob, pro které je demokracie nutným zlem na cestě k jejich vlastní prosperitě. Zlem, které ovšem bravurně zvládají.

Jedním dechem je třeba dodat, že jakákoli změna v systematice institucí naší (a každé jiné reálně fungující) ústavy s sebou nese nutnost dalších úprav a kompenzací. Změna jednoho institutu zcela jistě není důvodem, proč zatěžovat ústavodárce prací. Účelem je učinit demokracii ještě více legitimní a funkčnější a první otázkou tedy musí být, zda jsme natolik nespokojeni se současným stavem, že chceme sáhnout do zaběhnutého systému a učinit změnu (slovu "reforma" se záměrně vyhýbám). Pokud si odpovíme kladně, můžeme začít systematicky diskutovat třeba i o přímé volbě prezidenta a mít při tom na paměti, že učinit našeho prezidenta silnějším znamená současně zabránit tomu, aby příliš oslabil suverenitu zákonodárců a nestal se populistickým diletantem s možností fatálně narušit běh státu.

Demokracii je třeba lidi naučit a zbavit je možnosti udělat chybu a poučit se z ní je slepá ulička. Že by ty chyby ale měly být napravitelné povahy, to snad ani nemusím dodávat. O tom by demokracie měla být především.