Názor muže, jenž se slovy hlásí k levici a nedává si práci, aby se vůbec zamyslel nad slovy nacionalismus a vlastenectví, mě ovšem překvapil. Stačí si totiž prolistovat encyklopedické slovníky a každému je jasný rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím.

Lze si v nich přečíst, že základem nacionalismu je myšlenka o národní nadřazenosti a výlučnosti, kdežto vlastenectvím se rozumí láska k vlasti, k určitému zeměpisnému, společenskoekonomickému a kulturnímu prostředí, v němž národ žije. Jak známo, komunisté se nikdy neztotožňovali s pojetím výlučnosti toho či onoho národa. Vždy zároveň, na rozdíl od mnohých buržoazních filozofií a myšlenkových proudů, byli internacionalisty. Hlásili se k největším odkazům svého národa. Tak tomu je, i pokud jde, mám na mysli české komunisty, o naši slovanskou minulost, o Velkou Moravu, o raněstředověké písemnictví, o postavu Karla IV., o Husa a Žižku, o Tábor, o Jiřího z Poděbrad, o odpůrce bělohorských vítězů, o rolnické vzpoury 18. století, o snahy obrozenců opět povznést náš národ mezi přední národy v Evropě, o osmačtyřicátníky, o postavení Národního divadla, atd.

Kotrbovy myšlenky mně zavánějí sudetoněmeckým myšlením, i když s tím bych autora nerad spojoval. Evropanstvím, které prý jednou, jak jsem si přečetl nedávno v jedněch prorežimních novinách, vlastně postupně změní jednotlivé národy v jeden integrující, zřejmě i jazykový celek a nechá vymizet idoly minulosti, které jen svazují možnosti rozkvětu. Jakým jazykem se v té době ve sjednocené Evropě bude mluvit, se autor nevyjádřil, ale protože šlo o česko-německý list, předpokládám, že německy.

Vlastenectví nebylo však, a není dosud, jen doménou komunistů. Vlastencem byl T. G. Masaryk, E. Beneš, ti mrtví a umučení z druhé světové války, kteří obětovali svůj život, ti Eliášové, Bílí, Václavkové, Fučíkové, Kubišové či Opatrní. A většinou vůbec nešlo o komunisty.

I v oné sjednocené Evropě se vlastenectví cení. Stačí přijet do Francie. Už na první pohled je jasné, jak si obyčejní Francouzi váží svoji vlast, jak bojují za čistotu svého jazyka, za své písemnictví. Myslí si Štěpán Kotrba, že Němci jsou jiní, že Angličané jsou ochotni se vzdát svého já a své minulosti? Poláci, Italové, Dánové, Irové...?

Jsme hrdi na přístup předků k naší vlastní minulosti. To nám nebrání chápat ty druhé a žít s nimi, vážit si jiných národů. Šlapat však sami na sebe? Ne, to nemůžeme. Není to v našem národním zájmu, i když jsou síly, které by to rády viděly. Připomněl mně to i poslední projev pana Stoibera a přítomnost pana preláta Hermanna na víkendovém srazu tzv. sudetských Němců. Komunisté jsou a byli vlastenci a odvážím se říci, že i většina představitelů našich současných parlamentních stran. Jim ale na rozdíl od komunistů to pan Kotrba nevyčítá.