Tato bezmála čtyřicet let stará historika z dob mých studií ve Finsku se mi dnes vybavuje, když čtu české noviny. Nadšeně se publikují různé průzkumy o tom, co si cizinci myslí o Češích -- "Češi očima cizinců"...

My Finové jsme měli v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století velkou starost o to, co si o nás myslí cizinci. A často jsme měli pocit, že mínění cizinců o Finsku je nějakým způsobem nesprávné. A právě tady byl problém. Bránili jsme se i věcné kritice, protože jsme sami neviděli, nebo nechtěli vidět vlastní nedostatky, a přičítali jsme chybu nedokonalé schopnosti zahraničního pozorovatel. Asi tak, jako kdyby byla chyba zrcadla, že obličej je křivý. Takováhle reakce ukazuje na nedostatek otevřenosti a zdravého sebevědomí.

Hospodářská a politická integrace na přelomu tisíciletí zkouší sebevědomí zejména malých národů a pravděpodobně právě to je důvodem, proč se v různých částech Evropy tolik diskutuje o národní identitě. Rozšiřující se Evropská unie se často bere jako hrozba státní suverenity a národní identity.

Tématem centrální expozice letošního ročníku pražského knižního veletrhu Svět knihy 2004 byla literatura Irska, Skotska a Walesu. Literaturu západních okrajových částí Evropy, představování malých jazyků a kultur, je možné právě teď brát jako část společenské diskuse. Jako by to byla odpověď těm, kteří se opravdu, ale opravdu bojí nebo z nacionalistických důvodů straší, že sjednocení Evropy povede k zániku kulturní a jazykové identity malých národů.

Dynamičnost literatury a kultury Irska, Skotska a Walesu ukazuje, že starost o ztrátu identity je bezpředmětná, nebo alespoň hodně nadsazená. Když anglický kulturní imperialismus za několik století, přesto, že se o to opakovaně a důrazně pokoušel, nebyl schopen pohltit Kelty a jejich kulturu, není racionální důvod předpokládat, že zlý vlk teď spolkne Čechy.

Historie nabízí i jiné příklady vitality malých kultur. Finsko žilo více než sto let pod nadvládou ruského cara a přežilo. Estonsko, Litva a Lotyšsko přežily Sovětský svaz a komunismus, což nebylo nic jiného než jedna z mnoha forem ruského imperialismu. Mnohokrát rozdělené Polsko taky žije. A dobrým příkladem jsou také sami Češi a Slováci, kteří se v roce 1918 přidali k samostatným národům, i když předtím byli skoro 400 let rozpuštěni v etnické směsi habsburské dynastie.

Na výše uvedených příkladech jsem chtě ukázat, že ani násilné připojení malého národa do většího celku nemusí znamenat degeneraci nebo rozpad malé kultury, ale malou kulturu to může dokonce posílit. Roky ruského útlaku ve Finsku na přelomu 19. a 20. století, stejně jako sovětská diktatura v Estonsku, Litvě a Lotyšsku po druhé světové válce posílily národní identitu ve všech těchto zemích.

Vzhledem k tomuto historickému pozadí je pro mne obtížné porozumět tvrzením o tom, že dobrovolným připojením Finska nebo Česka, Maďarska či Slovenska k Evropské unii bude ohrožena samostatnost, kultura a identita těchto malých národů.

Ale abychom byli objektivní, musíme přiznat, že v Evropě existují také umírající etnické skupiny a kultury. Ty mají společné to, že jejich jazyk pomalu odumírá. Zdá se tedy, že tak dlouho, dokud jazyk prosperuje, prosperuje i kultura. Jazyk také udržuje vnitřní kohezi a podporuje tak identitu etnické skupiny. Myslím si, že v tomto smyslu je jazyk důležitějším činitelem než společná minulost.

Vezmu příklad z Finska. Finská kultura je evropská menšinová kultura, jedna z okrajových kultur, ať to vezmeme zeměpisně nebo jazykově. Na konci roku 2002 mělo Finsko 5,2 milionů obyvatel, z toho celkového počtu 92 procent (to je 4,8 milionů) jsou finsky mluvící, a 6 procent (to je 0,3 milionu) švédsky mluvící.

Finsko je úředně dvojjazyčnou zemí a postavení švédsky mluvících Finů je zabezpečeno v ústavě. Z dvaceti univerzit a vysokých škol jsou tři švédské. Univerzita v Helsinkách je dvojjazyčná a Abo Akademi v Turku čistě švédská. V Helsinkách je ještě švédská Vysoká škola ekonomická.

Dvojjazyčný školský systém od školek po univerzitu zaručoval až do této doby postavení švédskojazyčné kultury, vědy a umění ve Finsku. Ale teď je na vzestupu nová hrozba, která může poškodit pozici nejen švédskojazyčné, ale také finskojazyčné kultury, a to je angličtina.

Podíl výuky v angličtině na univerzitách a vysokých školách se neustále zvětšuje, v poslední době jsem slyšel dokonce takové zprávy, že výuka na vysokých školách by mohla být jenom v angličtině, protože by to prospělo mezinárodní spolupráci.

Pravda je, že pro civilizovanou společnost se stane angličtina asi takovým jazykem, jako byla svého času latina, a neméně důležité budou i jiné velké jazyky. Ale změna výuky na vysokých školách v pouze anglickou by byla velkým neštěstím. Pomalu by to zabilo jako švédsko-, tak finskojazyčnou kulturu ve Finsku.

Jazyk slouží jako pomůcka nejenom je komunikaci, ale také k myšlení. Jazyk nám dává možnost myslet, ale také našemu myšlení vymezuje hranice. Jazyk řídí způsob našeho myšlení a je nástrojem paměti.

Odlišná struktura jazyků vede ke strukturálně odlišnému myšlení, a právě toto je důležitá část naší identity -- možná důležitější než vnitřní pocit ze společné minulosti, během níž se například vyvinuly společností schválené normy chování.

Jestli je pravda, jak se domnívám, že vývoj jazyka je řízen literaturou, a jestli je pravda, jak se také domnívám, že vývoj identity je řízen jazykem, je také pravda, že vývoj identity je řízen literaturou.

Evropské kultury tvoří pestrou mozaiku, v níž každý kousek má své místo a poslání. Finové se nemusí stydět před africkým slovem a Češi se nepotřebují bát velkého zlého vlka.A také všichni ostatní mohou žít a pracovat a navyšovat nám všem evropské kulturní dědictví.

Myslím si, že právě v rozmanitosti evropských kulturních proudů je ukryta jejich magická síla.