Jako v případě všech okamžitých a velkých uměleckých úspěchů, Kunderova kniha zřejmě v roce 1984 oslovila přímo lidi v tehdejší současnosti. V roce 1984 se zdálo, že je Orwellova dystopická vize z románu 1984 o světě, kde vládnou totalitní ideologie, děsivě předvídavá, zejména z pohledu zemí ve východním bloku. Avšak i v těch depresivních letech, ti, kteří měli dostatečně ostrý sluch, mohli slyšet první slaboučká praskání ledu, jak vznikal pohyb. Kundera byl jedním z nejbystřejších posluchačů rozkladu tehdejšího mezinárodního pořádku.

Když vyšla Nesnesitelná lehkost bytí, její autor žil už dlouhá léta ve Francii a kniha je, zdá se, daleko více ovlivněna Rousseauem a Stendhalem než Kafkou či bratry Čapky. Kundera je muž osvícenství a podporuje racionalitu před emocemi. Zdůrazňuje, že největší katastrofy lidstva vznikly proto, že lidé vášnivě naslouchali diktátu svého srdce.

Kundera je silně fascinován kýčem, který ho děsí. V Nesnesitelné lehkosti bytí veze jednu jeho postavu, českou malířku Sabinu americký senátor, který zastaví, aby umožnil svým malým dětem hrát si na slunci na trávě. Pro něho, prohlásí senátor, je pohled na dovádějící děti samou definicí štěstí, což Sabině připomene obraz senátora na tribuně v Praze, který se dobromyslně usmívá na prvomájový průvod.

Kundera nakonec zdůrazňuje: "Bratrství lidí na Zemi bude možné jen na základě kýče."

Kundera je moralista, který lidi nesoudí. Když v jeho románu Franz řekne Sabině, že ho jednou jeden filozof obvinil, že nemá ve svém díle nic než "neověřitelné spekulace", člověka při tom napadne, že v podstatě totéž obvinění lze vznést proti Kunderovi. Uprostřed množství bezkrevného teoretizování líčí nejdojemnější epizoda knihy smrt Tomášova a Terezina psa Karenina, což je nádherná postava, pes je daleko živěji vylíčen než jakákoliv lidská postava v této knize. Kundera byl vždycky vášnivý obránce zvířat, nikoliv z pouhé sentimentality, ale na základě přesvědčení, že právě tím, jak se chováme ke zvířatům, nejjasněji projevujeme svou esenciální a neodpustitelnou aroganci jako biologický druh.

"Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko; že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní."

Právě takováto argumentace, míní autor, dává Nesnesitelné lehkosti bytí její význam. Román, jistě i román tak angažovaného autora, jako je Kundera, musí být posuzován jako umělecké dílo, nikoliv podle toho, jaký má morální, sociální či politický význam. V této knize je příliš mnoho politiky. Je však pozoruhodné, že toto dílo, tak pevně zakořeněné v době svého vzniku, nezastaralo. Svět, a zejména ona část světa, které jsme s pěknou bezstarostností říkali "východní Evropa", se od roku 1984 radikálně proměnil, ale Kunderův román, zdá se, je stále tak relevantní nyní jako když poprvé vyšel.