TUT se svými cca 13 000 studenty je druhou největší technickou univerzitou ve Finsku, nabídkou studijních programů zhruba odpovídá VUT Brno. Co se týče technického vybavení školy, je podstatně lepší než u nás a po pravdě řečeno, za půl roku studia se ještě nestalo, že by něco nefungovalo.

V knihovně sedí IT expert, který v případě poruchy okamžitě zajišťuje nápravu. Počet počítačů je vůbec těžké odhadnout, ale pro představu, když procházíte hlavní chodbou, narážíte na počítače "na stojáka", u kterých se vyřizují bleskové záležitosti.

Každý student má přístup k IT službám školy, mezi které patří vyhledávací databáze, e-knihovna, e-journaly, plný přístup do draze placených databází (IEEE, ScienceWeb, aj.). Škola je na kartu přístupná 24 hodin denně včetně učeben, pro které jste registrováni.

Co se týče obtížnosti studia, ve 2 předmětech jsem jako studijní materiál dostal název 600 stránkové publikace v angličtině s výčtem kapitol požadovaných ke zkoušce, takže počet stran k nastudování se zredukoval na "pouhých" 400. Mluvím o knihách s 10 vzorci na stranu, kde je třeba vše ověřit a propočítat.

Příprava na zkoušku je výrazně namáhavější, jakýkoliv podvod je vyloučen a pokus o něj je trestán okamžitým vyhazovem ze školy. Nabídka předmětů v angličtině je široká. Vzhledem k tomu, že Finové studují přece jen většinu předmětů v rodném jazyce, je pro ně zátěž jistě menší než pro zahraniční studenty.

Obecně vzato, lehčí studium než v ČR zde není ani náhodou. Většina studijních materiálů jsou aktuální anglicky psané publikace, které se pravidelně obměňují. Tato literatura je u nás téměř nedostupná. Na finskou knihu narazíte zřídkakdy, finské skriptum jsem zde ještě neviděl.

Co je ovšem podstatné je, že od 2. až 3. ročníku pracuje většina studentů ve firmách v přilehlém technologickém parku či přímo ve školních laboratořích, sbírají zkušenosti z praxe. Co se týče řešení reálných inženýrských problémů, jsou mí finští kolegové velmi dobře zorientovaní již během studia.

Na samostatných projektech a diplomových pracích si člověk přijde opravdu na své. Většina zadání přichází z praxe od firem jako je Nokia, Metso Automation, farmaceutických firem a firem zabývajících se lékařskou technikou.

Sám jsem řešil otázku OPC komunikace s destilačním zařízením, které je umístěno přímo ve škole (technologie OPC se na mé fakultě na VUT zatím nevyučuje). Řeší se ovšem i méně praktické projekty velmi náročné na teoretické znalosti.

Doufám, že jsem Vás příliš neunavil suchými fakty, neboť teď přichází mnohem populárnější téma - otázka finančního ohodnocení. Jako postgraduální student máte možnost získat cca 1200e měsíčně z výzkumu. Nedávno jsem se bavil s finským studentem z Ústavu elektromagnetismu, který je zapojen do výzkumu a pobírá 2200e měsíčně. Dodal, že kdyby se mu chtělo učit, byl by ohodnocen 28e za hodinu k tarifnímu platu. Docenti a profesoři vydělávají v průměru 5000, pokud je tento akademický pracovník špička v oboru a podílí se na vedení výzkumu, pobírá údajně až 8000e.

Není proto výjimkou, když se inženýr s 15-letou praxí vrátí za katedru. Výklad takového experta je potom k nezaplacení. Plat průměrného inženýra v praxi se pohybuje kolem 5000e s výraznými odchylkami v závislosti na firmě.

Závěr: vysokoškolský profesor si nepotřebuje kompenzovat svou finanční situaci vedlejšími aktivitami na úkor výuky. Zakázky jdou většinou přes školu, která se chová jako podnikatelský subjekt. Doufám, že si hodně kantorů pana Soukupa s tarifním platem dle MŠMT, přečte tyto řádky a srovnají je s jeho názorem, že "školy mají dostatek peněz a měly by jich pouze efektivněji využívat."

Pan Soukup by si měl dále uvědomit, že vysoké technické školství není "jednotřídka v Chile". Nezačínáme se slabikářem, ale moderními technologiemi, které musíme umět využívat a dále je rozvíjet. Nemusím, doufám zmiňovat, že tyto technologie stojí nepředstavitelné peníze a žádají si obnovy (vybavení jedné laboratoře pro výuku základních kurzů teorie obvodů se pohybují v řádech milionů korun).

Bez těchto investic se přitom technické školství, má-li udržet krok se současnými trendy, neobejde. I přes neutěšenou situaci, na českých technikách existují příklady úspěšné spolupráce školy s průmyslem (u nás na VUT Brno např. skupina počítačového vidění na elektrofakultě).

Jsou to bohužel jen výjimky, ačkoliv by tento přístup měl být pravidlem V budoucnu se to musí nepochybně změnit. Počáteční impuls musí vyjít od zřizovatele veřejných vysokých škol, tedy od státu, jinak k pohybu nedojde.

Finsko je v Evropě zářným příkladem návratnosti investic do vědy a vzdělání, 70% obyvatel mluví anglicky, funkční gramotnost je jednou z nejvyšších v Evropě, počet internetových přípojek na hlavu rovněž. Závěrem bych proto dodal, že za více peněz pro technické vysoké školství by měl lobovat každý, kdo má zájem na zvýšení životní úrovně České republiky. Neznám efektivnější dlouhodobou investici.

Proto považujeme názory prezentované panem Soukupem za zcela pomýlené a nebezpečně zavádějící. Je ostudou, že student 5. ročníku Fakulty informačních technologií VUT Brno tvrdí opak.

S pozdravem

Jan Beran, student Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT Brno

Jiří Venhoda, student Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT Brno