Jenže opozice tvrdila, že ona v žádném případě nic koaličního neschválí a tak v tom koala nakonec zůstala sama. A bylo jim úzko. Dokonce tak, že sociální demokraté svolali klub mimořádně hned na devátou ráno, když ještě ani schůze vlastně nezačala. Zatímco ti poctivější poslanci už byli v sále, zjistil Petr Ibl, jejich šéf, že je jich tak nějak mááálo.

Ivan Langer, který schůzi ráno rozhodcoval rovnou poslance od zasednutí do nepohodlných, leč malebných lavic odrazoval. "Všechny vás vítám a vzkazuji vám - ani sem nechoďte, neboť předseda poslaneckého klubu ČSSD pan Petr Ibl požádal o slovo," bylo mu to jasné hned, jak uviděl šéfa nejsilnějších rozhodně kráčet k řečništi. A měl pravdu. Pan předseda ale své ovečky dokázal sehnat do stádečka, takže za půl hodinky přišli i ti, co zaspali, či se zdrželi v zácpě.

A tak vystoupil poslanec Honig a požádal sněmovnu, aby zákon, pojednávající o obchodu vojenským materiálem byl posunut na pátek odpoledne a příští čtvrtek ráno. Hlasovalo se. Neprošlo mu to. Tu vkročil k pultíku ministr vnitra Stanislav Gross. "Musím se omluvit, chci zpochybnit předchozí hlasování. Toto politováníhodné nedopatření se mi stává tak jedenkrát za deset let, bohužel se tak stalo," sděloval zkoušeně sněmovně.

Ale Langera neoblafl. "Myslím si, že vás hodně podceňujeme, pane ministře, protože má-li váš hlas vliv dvaceti hlasů, což byl rozdíl mezi kvorem a hlasy "ano", tak máte velkou moc," kontroval stínový ministr vnitra.

Ale to Grosse podcenil. Při dalším hlasování totiž návrh prošel. Ovečky holt následovaly svého pastýře. Jak Krysaře... Jen píšťala mu chyběla.

Ale pak už přišel zlatý hřebík dne. Poplatky. Řečnický pultík si obsadil ministr kultury Pavel Dostál a za stolek zpravodajů usedla Eva Nováková. Ano, ta, která byla autorkou onoho štědrého pozměňovacího návrhu.

Ministr Dostál byl dnes pokorný, až běda. Takového jej neznám. Hovořil ale jasně a plynule. "Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já jsem během posledního roku v této souvislosti vystoupil jak ve výborech, tak v komisi pro sdělovací prostředky, tak na plénu několikrát a zřejmě jsem vyčerpal veškerou svou argumentaci směřující k tomu, abych vás, kolegyně a kolegové, přesvědčil o tom, že je důležité zvýšit poplatky médiím veřejné služby, a to ze zásadního důvodu - že od roku 1997 ani v důsledku inflace tyto poplatky zvyšovány nebyly. Domnívám se, že při vašem viditelném nezájmu o tuto záležitost není potřeba znovu a znovu zdůrazňovat, kterak je tento zákon důležitý. Jen bych chtěl říci, že bychom si měli všichni poctivě přiznat - tedy někteří z nás by si měli poctivě přiznat - že důvody proti zvyšování rozhlasového a televizního poplatku nejsou mnohdy u nich motivovány věcnými argumenty, že jsou motivovány tím, kterak - a to se teď týče hlavně televize - vypadá televizní zpravodajství a televizní publicistika. .... Prosil bych vás, abychom nebyli malicherní a uvědomili si tyto kulturní souvislosti. Prosím vás, abyste podpořili zákon, který předkládám, protože jde o zákon, který má oběma médiím, tedy jak rozhlasu, tak televizi, pomoci při řešení jejich problémů. My jsme odpovědni, tato sněmovna je prozatím pořád odpovědná za televizi a za Český rozhlas. Uvědomme si prosím, že toto je okamžik, kdy můžeme svým hlasováním buď těmto médiím pomoci, nebo je opravdu v jejich existenci vážně ohrozit. Děkuji vám za pochopení."

Což o to, poslanci pochopení měli. Ale prvně museli přežít návrh procedury.

Ano, milý deníčku, to jsou takové ty projevy, kterým nikdo nerozumí, ani tentokrát to nebylo jinak. "Nejdříve bychom měli hlasovat o tom, jestli je hlasovatelný návrh B2, a pokud se rozhodneme, že bude hlasovatelný, budeme o něm potom hlasovat dále," chrlila poslankyně Nováková na své kolegy hrůzy. "Další procedura by měla být tak, že nejdříve budeme hlasovat o návrhu stálé komise pro sdělovací prostředky, což je komplexní pozměňovací návrh, a budeme o něm hlasovat v pěti krocích. To znamená, nejdříve A1, 2 a 3, odstavec 1, 2 a 3. Ve druhém kroku A4 bod 3. Ve třetím kroku A3 odstavec 4 a 5 a A4 body 1, 2, 4, 5, 6 a 7. Nakonec bychom měli hlasovat o účinnosti. Pokud budou tyto návrhy přijaty, měli bychom hlasovat o návrhu zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů."

A hlasovalo se. Někteří poslanci sice dost dobře netušili o čem, ale tlapky zvedali ukázněně. Měli písemně zpracované podpalečníky. Jen se zdá, že straničtí ideologové nestačili s ovečkami probrat účinnost, neboť se jim podařilo ji několikrát shodit ze stolu. A co je zákon bez účinnosti, že? Nejroztomilejší ale byla sama poslankyně Nováková, která stála co zpravodajka za řečnickým pultíkem a opomenuvši, že stojí před mikrofonem, nevinným hlasem se tázala: "On hlasoval někdo, jak neměl?" No, ale nakonec to schválili. Díky poslancům Dolejšovi a Langrovi, kteří dokázali snížit kvórum.

Po dramatu s poplatky, jichž se všichni radostně zbavili, nastal čas pro zákon neméně zajímavý. Totiž vládní návrh zákona o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, o koordinátorovi bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništích a o změně zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce.

To je, jestli si ještě - můj milý deníčku - vzpomínáš, takový ten zákon, který po stavebnících chce, aby na svých stavbách trpěli nekoordinované bloudění jakéhosi bezpečnostního koordinátora, který bude dohlížet, jestli dělník nepadá z lešení.

Stát by jim to nadiktoval, ale platit by si ho museli sami.

Ale neprošlo to a paní poslankyně Páralová měla očividnou radost. Nedivím se jí. Taky si, milý deníčku, myslím, že to byla pěkná blbost. Ale prodrala se až do třetího čtení, odkud opustila sněmovnu navždy.

Dnes byl vůbec den "třetích čtení", tedy těch, kdy se zákon už buď schválí, aby odkráčel přes ulici do Senátu a pak do kopce Nerudovkou na Hrad, nebo jej definitivně zavrhnou a on se pak tiše vyplíží zadním východem.

A tak rychle, během dvou minut schválili zákon o elektronickém podpisu, který už má nožku ve dveřích Valdštejnského paláce.

Úplně stejně dopadl návrh poslanců Josefa Janečka, Viléma Holáně, Tomáše Kvapila a Jana Kasala na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. A taky sbalil uzlíček a šel o dům dál. A úplně stejně dopadly dluhopisy a zákon o zeměměřičství. Aspoň jim v tom senátu nebude smutno, když už je tam taková nuda.

A třetí čtení skončila a začalo se zase s prvními. Komunisté ve své touze bránit český jazyk tentokrát navrhli, aby byla naše rodná řeč vetknuta do ústavy. Aneb, v nesrozumitelné řeči našeho zákonodárného sboru: Návrh poslanců Milana Bičíka, Vojtěcha Filipa, Václava Exnera a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., ústavního zákona č. 300/2000 Sb., ústavního zákona č. 448/2001 Sb., ústavního zákona č. 395/2001 Sb. a ústavního zákona č. 515/2002 Sb.

Poslanec Bičík nám zdůvodnil co vlastně chce.

"Podstatou tohoto našeho návrhu je vložit za článek 14 ústavy o státních symbolech nový článek označený 14a, který v podstatě obsahuje pouze tři věty. Za prvé, že národním jazykem a úředním jazykem všech orgánů veřejné moci v České republice je český jazyk (čeština), za druhé, že stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity, a za třetí, že práva občanů České republiky, příslušníků národnostních a etnických menšin, obsažená v Listině základních práv a svobod, tím nejsou nijak dotčena. Jde tedy, kolegyně a kolegové, v podstatě o vtělení primární ochrany českého jazyka do základního zákona státu.

Pro ty z vás, kteří jsou podobně jako já členy sněmovny od tohoto volebního období, chci poctivě sdělit, že se nejedná o první návrh. Ležel v té nebo oné podobě na poslaneckých lavicích několikrát, naposled v podstatě před čtyřmi roky, počátkem roku 2000, ve formě návrhu samostatného speciálního zákona o českém jazyce a jeho užívání. Prošel tehdy první čtením, byl v jednoduché základní formě podobné té dnešní předložen do čtení druhého a ve druhém čtení byl zamítnut většinou jednoho hlasu.

Kolegyně a kolegové, jsem profesí učitel, učitel matematiky a fyziky, tedy žádný lingvista. A celý problém také nechápu jako problém lingvistický, ale jako problém občanského a národního sebeuvědomění, jako otázku přístupu k národním a kulturním tradicím, jako reflektování samotného názvu naší republiky.

A tak jsem se při studiu stenozáznamů z tehdejšího jednání sněmovny jednak obdivoval jazykově čistým a myšlenkově bohatým, pro mne přesvědčivým argumentům a vystoupením tehdejšího poslance pana Miloslava Kučery staršího, a jednak jsem se snažil také pochopit a případně i dešifrovat argumenty tehdejších odpůrců zákona.

Výsledkem těchto úvah je dnešní návrh. Domnívám se, že reflektuje většinu námitek, které tehdy zazněly, a že může být i po případných dalších úpravách přijatelný pro většinu z vás, bez ohledu na to, zda sedíte v pravé, levé či střední části sálu.

Dovolte mi, abych se vás o tom pokusil přesvědčit a vzhledem k času i formou určité polemiky se stanoviskem vlády, které jste obdrželi jako tisk 480/1. Nejprve, proč je návrh předložen jako doplnění ústavy.

Jazykovou problematiku řeší evropské státy různou formou, a to podle celkové konstituce a konstrukce práva, tradic, složení obyvatelstva, změn ve složení obyvatelstva, no a celé řady dalších aspektů.

Někde řeší jazykovou problematiku prostřednictvím ústavy, tak jako je tomu třeba v Belgii, Francii, Finsku, Irsku, Německu, Norsku, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, někde navíc i prostřednictvím speciálních zákonů, které má opět Francie, ale také Polsko, Island nebo Slovensko.

Ústavy přitom hovoří o jazycích republiky - tak je tomu ve Francii, o úředních jazycích republiky - to je případ Finska, o úředních jazycích země, tak jak je tomu v Irsku, o státním jazyce - Rakousko, o úředním státním jazyce - Španělsko, nebo i o národních jazycích - tak je tomu ve Švýcarsku.

Speciální zákony jsou buď v užší poloze, např. jazykový zákon ve Francii má celkem 23 článků, anebo v širší poloze včetně zřízení zvláštního posuzovatelského a poradního orgánu ve věcech jazyka, jak je tomu u našich severních sousedů v Polsku.

Chci připomenout, že Česká republika nemá dosud ani jedno - speciální zákon, ani druhé - vtělení jazyka do ústavy. Užívání jazyků v konkrétních případech je řešeno prostřednictvím jednotlivých zákonů, a to dnes u nás představuje víc než osmdesát právních norem.

Při obrovské složitosti a množství vztahů a vazeb, jaké nepochybně jazyk jako základní dorozumívací prostředek má i v celé platné legislativě, myslím nelze s dobrým svědomím prohlásit, že naše právo řeší všechny, třeba i teoreticky možné případy.

Ano, každý zásah do ústavy je zcela nepochybně závažným zásahem do práva státu. Náš návrh však podle mého umožňuje i v případě nepředvídané situace dovolání, může tedy nahradit jakýkoli nedostatek speciálního zákona a může být i konečnou pojistkou v případě porušení zákona nebo nečinnosti státu, jak se o tom ještě zmíním.

Stanovisko vlády hovoří o kontextu vnitřních poměrů v České republice. Ptám se tedy, čím je kontext vnitřních poměrů České republiky v tomto směru tak výrazně odlišný od poměrů v dalších státech? Vždyť o jazyce hovoří ústavy států mnohonárodnostních, států, ve kterých se hovoří některým z uznávaných tzv. světových jazyků, států, jejichž hranice je od ostatních oddělena třeba mořem, a i států s obdobným poměrem počtu příslušníků národů a příslušníků etnických a národnostních menšin, jako je tomu u nás.

Já i ostatní předkladatelé se domníváme, že pro Českou republiku je kromě názvu právě český jazyk nejvýraznějším znakem identity, že jeho zakotvení v ústavě je zcela přirozené, navazující mimo jiné i na tradice a na Ústavu první republiky. Vláda pokládá návrh za nadbytečný. Současně v závěru stanoviska hovoří o nejasnosti a zneužitelnostipojmů, jako je národní jazyk, státní a národní identita. Já si troufám, právě vzhledem k tomu, čemu vláda říká kontext vnitřních poměrů a co bych já osobně rád rozšířil i na kontext poměrů vnějších, říci, že se nejedná o návrh nadbytečný, ale spíše nadčasový a vzhledem k některým signálům i návrh aktuální.

Nezlobte se, pokud uvedu několik konkrétních příkladů z posledního období, které jsem v podstatě nahodile zachytil v našich sdělovacích prostředcích. Tím prvním jsou jazykové požadavky nepodložené naším právním řádem, které zazněly v prostotu mimo hranice státu.

Druhý případ, který chci uvést, je případ jisté zahraniční firmy otevírající výrobu na našem území, která podmiňuje přijetí do pracovního poměru - a tady podotýkám, ne do manažerských nebo technickohospodářskýchfunkcí, ale do funkcí typicky dělnických, jde tam o nástrojáře, zámečníka, údržbáře - a tato firma to podmiňuje aktivní znalostí konkrétního cizího jazyka slovem i písmem.

Já třeba tuto skutečnost uvádím v návaznosti na námi nedávno schválenou novelu zákoníku práce, který v § 1 odst. 4 v pracovněprávních vztazích výslovně zakazuje přímou i nepřímou diskriminaci mimo jiné z důvodu jazyka. Rád bych věřil, že na území České republiky se tento zákaz týká i zákazu diskriminace českých občanů hovořících česky.

Dalším příkladem by mohla být informace o zdravotním ohrožení malého dítěte v důsledku neexistence české informace na zahraniční hračce, nebo informace o průvodci objektem turistického zájmu, který odmítne v České republice skupině českých turistů výklad v češtině.

Ve zcela nejširším kontextu pak chci připomenout i takové aktivity, ze kterých některé občany - a není jich zrovna málo - tak trochu mrazí na zádech. Mám zde na mysli například projekt občanské obnovy Sudet, kterému, podle mne bohužel, vyjadřují svou podporu i někteří čeští politici.

K pojmu národní jazyk si dovolím jen uvést, že v těch řídkých případech, kdy se evropské právo zmiňuje o jazycích jednotlivých států Unie, užívá právě nejčastěji pojem "národní jazyk".

A dále si pak dovolím krátkou citaci: "Užíváme-li označení jazyk národní, pak tím postihujeme i tu skutečnost, že jazyk je jedním ze základních znaků novodobého národa. Pro svůj význam se uvádí na prvním místě mezi ostatními znaky, jimiž jsou zejména pospolitost území, hospodářského a kulturního života i psychického založení. Je tedy výrazem jednoty národa, má národně reprezentativní funkci, slouží příslušníkům všech jeho společenských vrstev, spojuje nás s pokoleními našich předků i s těmi, kteří přijdou po nás. "

To je definice prof. Dr. Jaroslava Hubáčka.

K pojmu národní a státní identita si pak dovolím ještě jednu citaci: "Přesvědčení o tom, že národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a ve stále těsnějším svazku vytvářet svůj společný osud. "

Ano, jedná se o větu z preambule návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. Nevím, zda hodnotitelům návrhu vadí více pojem národní identita nebo státní identita a skutečně nevím, zda naši účastníci jednání v Konventu nebo někdo jiný zpochybňoval při jednáních o Evropské ústavě tyto pojmy, zda je pokládal za nejasné nebo zda je pokládal za zneužitelné. Pokud tak učinil, své pochybnosti na tomto místě rozhodně ještě nezveřejnil.

Konec konců, předevčírem jsme dostali mailovou zprávu o vystoupení pana Prodiho, kde se o národní a kulturní identitě a o jazykové rozmanitosti národů Evropské unie, států Evropské unie také hovoří.", vysvětloval poslanec Bičík. "Konečně proč návrh ústavního zákona řadíme za článek 14 ústavy. Nejenom podle mého názoru je český jazyk při všech svých proměnách a vývoji tím nejstarším, nejstálejším a nejtypičtějším symbolem našich národů a států. Některé ze státních symbolů uvedené v článku 14 se za mého života změnily dvakrát, takže jsem je zažil ve třech podobách. Další existují zhruba 90 let. O tom, ve kterém století vznikla čeština se nechci dohadovat, nechci hovořit o tom, zda to bylo ve 13. nebo v první polovině 14. století. Co ale vím: vždy byl český jazyk spojen s národem Čechů, Moravanů i Slezanů, vždy se čeština vyvíjela s nimi, vždy byla potlačována, když oni byli potlačováni, košatěla, když oni vstoupali vzhůru. Vždy čeština plnila v nejrůznějších obdobích ať už svou dorozumívací, komunitativní funkci, ale také funkci mentální, estetickou, národně reprezentativní, prestižní. Plní ji i dnes a já pevně doufám, že ji bude plnit i v budoucnu," přimlouval se za náš rodný jazyk.

Vládě se to moc nelíbilo a tak s tímto novým článkem nesouhlasila. Poslanec pospíšil také moc ne, což bylo docela zvláštní, když je z pozice. "Dovolím si ve svém krátkém vstupu navázat na stanovisko vlády, se kterým se výjimečně téměř ztotožňuji.

Chci obecně konstatovat, že v případě, že chceme novelizovat právní řád a zvláště pak ústavní pořádek, základní zákony této země, měli bychom vždycky velmi výrazně zvažovat, nakolik novela či úprava je potřebná, nakolik je nutná a vždycky bychom měli zvažovat, jaké důsledky případná novela přinese.

Dovolím si, dámy a pánové, konstatovat, že předložená novela není nutná. Ostatně navrhovatelé ve své důvodové zprávě neuvádějí, proč je třeba chránit český jazyk, neuváději, že by současnou praxí byl český jazyk výrazně ohrožen, neuvádějí, že je třeba takovéhoto zásahu do ústavního pořádku.

Důvody, které zde uvedl zástupce předkladatelů, např. spory se zaměstnavateli - cizími právnickými osobami, jsou problémem, které neodstraní úprava navrhovaná navrhovateli, která by měla být obsažena v Ústavě. Jsou problémem, který by mělo řešit případně pracovní právo, nikoli však ústavní pořádek.

Druhý problém, který jsem chtěl zmínit, je otázka případné aplikace. Mám za to, dámy a pánové, že předložená novela, konkrétně článek 14a, pokud by byla přijata, tak by v praxi mohla přinést aplikační problémy. Mám obavu, že navrhovatelé nedomysleli veškeré praktické důsledky, které by předložené ustanovení mohlo přinést. Ono samo o sobě nemá přímé aplikační důsledky, protože je to pouhá normativní deklarace obsažená případně v Ústavě. Právě tím, že se jedná o normu a má normativní obsah, tak by mohla být v příp. kontrastu vůči zákonné úpravě velmi významnou úpravou a mohla by způsobit protiústavnost některých platných právních předpisů.

Nyní, když dovolíte, uvedu konkrétní argumenty, o které opírám tato svá obecná stanoviska.

První problém, který chci zmínit, se týká oné konstatace či vymezení, že český jazyk je národním jazykem České republiky. Musím konstatovat, že toto ustanovení "národní jazyk" je podle mého názoru slovní termín značně neobvyklý, termín, který nemá jasný právní obsah, jedná se o neurčitý právní pojem. V zásadě v praxi se můžeme dohadovat, co lze pod něj shrnout či subsumovat. Chci upozornit na ten fakt, že zahraniční ústavy, které nějakým způsobem ochraňují jazyk, v zásadě o národním jazyku nehovoří. Hovoří o státním jazyku, hovoří případně o oficiálním jazyku, hovoří o úředním jazyku.

Nechal jsem si k tomuto tématu zpracovat odborný posudek a ten více méně říká - dovolím si z něj citovat (je to posudek zpracovaný Advokátní kanceláří profesora Gerlocha) - že se hovoří v zásadě o státním, oficiálním či úředním jazyku či jazycích, a to tak, že Bulharsko, Chorvatsko, Svazové republiky Jugoslávie, Makedonie, Rumunsko, Slovensko hovoří o jazyku oficiálním, zatímco o úřaením či státním jazyku hovoří Belgie, Finsko, Rakousko, Španělsko. V zásadě označení jazyka jako jazyka národního v Ústavě je v evropském kontextu výjimkou a jako příklad je zde uvedeno Irsko.

Dámy a pánové, ono slovo "národní" je opravdu výjimkou a spíše bychom měli volit případně jiný termín. To je první poznámka.

Druhá poznámka byla uvedena v odůvodnění vlády. Onen termínnárodní, národní jazyk, je trochu v rozporu s pojetím ústavního pořádku a s pojetím Ústavy. Česká ústava je totiž ústavou občanského státu. Státu, který je založen na občanech České republiky. Lze to vyvodit z preambule naší Ústavy, která říká, že ústavu si dávají občané České republiky, nikoli Češi jako národ. Případný termín národní nás posouvá trochu do jiné kategorie.

Národnost, kterou též užívá ústavní pořádek, je u nás vnímána jako subjektivní kategorie, každý se může přihlásit k nějaké národnosti, nikoli objektivní kategorie, kterou je občanství.

Na základě těchto faktů lze proto konstatovat, že kdybychom chtěli definovat český jazyk slovem "národní", pak by bylo vhodné říci, že český jazyk je spíše národním jazykem osob hlásících se k české národnosti, nikoli všech občanů České republiky.

Tolik k onomu prvnímu termínu, který podle mého názoru může přinést aplikační problémy, a to je ten pojem národní jazyk.

Dále bych se chtěl vyjádřit k druhé části odstavce jedna, kde je konstatováno, jak jsem řekl ve své zprávě zpravodaje, že český jazyk má být označen za úřední jazyk všech orgánů veřejné moci.

V zásadě tato konstatace je relativizována již odstavcem 3 v § 14a a to v té rovině, že z tohoto ustanovení jsou připuštěny výjimky obsažené v Listině základních práv a svobod. Snad nejzávažnější výjimkou je právě ustanovení článku 25 odst. 2 písmeno b) Listiny základních práv a svobod, kde je více méně zaručeno národnostním a etnickým menšinám užívat úředním styku svého jazyka. Já však, dámy a pánové, nemám, na rozdíl od vlády strach o etnika, příslušníky národnostních etnických menšin. To je opravdu ošetřeno v odst. 3. Mám však obavu, že navrhovatelé nedomysleli užívání slovenského jazyka na našem území. Mnohé právní předpisy zákonného charakteru totiž upravují slovenský jazyk jako druhý faktický jazyk užívaný na našem území, a to nikoli pouze jako jazyk etnické či národnostní menšiny, ale jako jazyk, který může užívat každý z nás, i když se třeba nehlásí ke slovenské národnosti.

Může někdo z vás, dámy a pánové, říci, že je to přežitek, že to má souvislost s předchozím státním uspořádáním České republiky v rámci federace. Já však chci konstatovat, dámy a pánové, že na minulé schůzi jsme například přijali nový správní řád, který např. v článku 16 říká, že "ve správním řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být též předávány a předkládány i v jazyce slovenském ". To znamená správní řád, nová právní norma, která prošla touto sněmovnou na poslední schůzi, připouští slovenský jazyk fakticky jako úřední jazyk, nikoli pouze jako jazyk etnické či jiné menšiny.

Ptám se, dámy a pánové, jak se v tomto případě bude postupovat? Přijmeme ustanovení, které navrhuje kolega Bičík a jeho kolegové? Bude potom tato část právního řádu derogována? Nebude moci i český občan, občan české národnosti, užívat slovenštinu v úředním styku? To jsou podle mne problémy, na které ani samotný text zákona, ani důvodová zpráva bohužel nepřinášejí odpovědi. Podle mého názoru jsou to velmi zásadní problémy, protože onen správní řád je pouze příklad nikoliv jediný zákon, který takto postupuje a upravuje užívání jiného než českého jazyka.

Má třetí poznámka se týká odstavce 2 § 14a), kde je konstatováno, že stát dbá o ochranu českého jazyka. Pan kolega Bičík zde uvedl konkrétní příklady, kdy český jazyk je nedostatečně chráněn, pracovně právní vztahy s cizími právnickými osobami atd. Já však chci k tomu konstatovat jedinou věc. Ono ustanovení, normativní ustanovení, že stát dbá o ochranu českého jazyka, v zásadě nebude mít žádný přímý aplikační dopad, pokud nepřijmeme speciální zákon. Já se ptám navrhovatelů, zda počítají s nějakým speciálním zákonem, který by rozvinul způsob ochrany českého jazyka, který by konstatoval právní prostředky, kterými má být český jazyk chráněn případně, a to je důležité, sankce, které budou ukládány v případě, kdy český jazyk nebude dostatečně chráněn. Pak má takovéto ustanovení nějaký význam, pak o něm diskutujme, pak ho případně přijmeme, pokud s ním chceme souhlasit. Ale v situaci, kdy pouze konstatujeme, byť normativním způsobem, nějakou takovouto povinnost státu bez dalšího, pak mám obavu, že žádný přímý aplikační dopad to mít nebude a že příklady, které zde uváděl pan kolega Bičík, to znamená zaměstnávání našich občanů atd., budou dále pokračovat stejným způsobem bez toho, zda bude či nebude český jazyk zakotven v Ústavě České republiky."

A nebyl by to ani profesor Jičínský, který ústavu zná jakou svoji -- vždyť koneckonců je jeho, že... tak aby se neprojevil... "Pan zpravodaj v dalším svém vystoupení problematizoval resp. upozorňoval na některé problematické aspekty tohoto návrhu. Já chci k tomu říci jenom několik poznámek. V minulém období jsme tu projednávali návrh zákona a pan poslanec Bičík o něm také mluvil a poměr hlasů, který tehdy byl v neprospěch přijetí, ukazoval, že poměrně značná část poslanců si byla vědoma potřeby jisté ochrany českého jazyka. A teď záměrně neříkám, zda označuji český jazyk za národní nebo úřední, to jsou určité otázky, které by samozřejmě bylo třeba řešit. V řadě ústav evropských zemí, které jsou členy Evropské unie, opravdu je ustanovení o úředním jazyku jako ústavní kategorii. Čili v tomto směru to, že to v naší ústavě není, můžeme považovat za určitou chybu nebo za určitý nedostatek, můžeme tuto absenci vysvětlit tím, že Česká republika po rozdělení federace se stala národním státem a ustanovení, které bylo ve federální ústavě, že v Československé republice jsou dva jazyky, český a slovenský, které jsou si rovnocenné, v nové ústavě být nemuselo, protože Česká republika se stala státem národním a tato věc se považovala za automaticky danou, že tady je úředním jazykem jazyk český.

Přesto si ale myslím, že absence tohoto ustanovení může mít některé negativní důsledky a měli bychom o nich přemýšlet v té souvislosti, že tlak globalizace, který se projevuje třeba v určitých oborech technického vyjadřování, vede k tomu, že užíváme cizích termínů a český jazyk je nemá adekvátně čím nahradit. Asi by bylo purismem, který by odpovídal období druhé poloviny 19. století, kdy jsme byli svědky toho, že byla snaha všechny termíny nahradit termíny českého jazyka. Někdy to bylo úspěšné, někdy ne. Nemyslím si, že by takovýto novodobý purismus byl na místě.

Ale musíme si klást otázky jiné, zda se nepoužívá cizích termínů i tam, kde český jazyk má slova a za dokonce tedy na veřejných prostranstvích pro označování různých institucí, různých organizací, obchodů, služeb a podobně se nepoužívá jenom termínů cizích a nejsou vůbec používána slova česká. Možná že si vzpomínáte na jeden díl filmové pentalogie o básnících, který se zabýval polistopadovým obdobím a jak do něj tito hrdinové filmu vstupují. Je tam scéna, kdy se octnou na Václavském náměstí, které je plné cizích nápisů, téměř český nápis tam neexistuje. Připomínám to proto, že to jsou důvody, proč některé země, a země rozdílné jako je Francie, ale i Polsko a Maďarsko, mají stanovenou zákonnou povinnost, aby určité nápisy na veřejnosti byly v jazyce té země, o kterou jde a může tam být i nápis v jazyce cizím, ale nemůže tam být jenom nápis v jazyce cizím.

Když hovoříme o tom, že se cítíme ohroženi, já osobně si nemyslím, že se český národ či český stát rozplyne jako kostka cukru v šálku kávy, ale přesto problém ochrany národních zájmů tady existuje a nepochybně si musíme klást otázky, co je národním zájmem, jak národní zájmy chránit a jestli národní kultura, jejíž součástí nebo výrazovým prostředkem nepochybně je český jazyk jako významná kulturní hodnota, jestli požaduje nebo vyžaduje nějakou ochranu i ve sféře právní. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych si myslel, že na právní úpravě toto záleží, ale zároveň zase není pravda, že na právní úpravě nezáleží nic. V tomto ohledu je tu onen známý problém v jiné podobě, který se diskutoval včera. V jiné podobě nechci tyto velmi rozdílné povahy problému ztotožňovat, ale problém role práva tady je a v souvislosti s přemýšlením o tom, jak chceme chránit národní kulturu, a chceme ji chránit např. tím, že jsme před krátkou dobou schválili zákon o televizi, který ji zajišťuje jako veřejnou službu, která má zabezpečovat také rozvoj národní kultury, tak v této otázce problém ochrany národního jazyka, teď užívám tohoto pojmu ne v čistě ústavním smyslu, nejde mi o to, zda je v návrhu zákona použit správně nebo ne, to jsou věci, které by měly být předmětem obsáhlejší diskuse než podrobné, ale jako základní problém tu existuje a já si myslím, že bychom neměli z nějakých apriorních důvodů nebo předsudků tuto doporučenou změnu odmítat.

Jsou tu samozřejmě otázky další, je-li účelné provádět změny ústavy po takto jednotlivých dílčích korekcích. To je samozřejmě otázka. A já jsem obecně pro komplexnější změny jak zákonů, tak zejména ústavy. A v tomto směru, pokud nebude tady ve sněmovně vůle tento zákon podpořit, tak potom v každém případě by to měl být významný podnět pro ústavní komisi Poslanecké sněmovny, aby se touto otázkou zabývala jako problémem, který tu existuje.

Ale jiná věc. Pokud jde o to, jaká je vůle sněmovny přijímat komplexnější změny ústavy, zdá se mi, že relativně malá. Čili myslím si, že se do budoucna nevyhneme tomu, že budeme přijímat změny ústavy po jednotlivostech. Tento argument pro mě osobně není důvodem, abych navrhoval zamítnutí této předlohy. Můj návrh je spíše kladný, protože si myslím, že to je problém, o kterém bychom měli vážně uvažovat. Řada otázek a problémů, o kterých mluví i vládní stanovisko, které podrobněji rozebíral kolega Pospíšil, ty tu existují. A je myslím vhodné o nich hovořit v podrobné rozpravě, nemyslím jenom teď, ale případně i v podrobné rozpravě, která bude vedena v příslušných výborech Poslanecké sněmovny." A to bude, protože poslanci poslali zákon k projednání ústavně-právnímu výboru.

Poslanci před obědem stihli projednat i zákon autorský v prvém čtení. I když se vždy noblesnímu panu poslanci Jaromíru Talířovi moc nelíbil, přesto jej zcela nezavrhl:

"Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, připadl mi velmi nevděčný úkol zhostit se zpravodajování zákona, který předkládá řada kolegů z mého poslaneckého klubu a který není tak jednoduchou normou, jak by se mohlo na začátku zdát.

Dovoluji si připomenout, že před čtyřmi roky tato Poslanecké sněmovna přijala autorský zákon, který stanovil základní parametry ochrany užívání děl autorů. Chtěl bych připomenout, že v České republice možná pořád ještě existuje rozdílný pohled na vlastnictví, právě v tomto směru na vlastnictví duševní. Chci připomenout, že duševní vlastnictví je stejné vlastnictví jako vlastnictví movitého nebo nemovitého majetku. Právě tento zmíněný autorský zákon stanovil pravidla, jakým způsobem se dá s tímto duševním vlastnictvím nakládat. Také uvádí v některých paragrafech, jak se autorské dílo užívá. Mimo jiné tam uvádí, že užitím autorského díla je sdělování veřejnosti a mezi sdělování patří rozhlasové a televizní vysílání.

Nyní se dostávám k podstatě novely tak, jak o ní hovořil zástupce předkladatelů kolega Ludvík Hovorka. Označil téma, kterým chci začít, za okrajové. Nicméně si myslím, že je právě jedním z důvodů předložení této novely autorského zákona. Jde o to, zda mají ti, kteří provozují ubytovací zařízení, platit za užití autorských děl na hotelových pokojích vybavených televizí umožňující televizní a rozhlasové vysílání poplatek či nikoli. Argumentace, která se opírá o to, že tento prostor je ve své podstatě soukromým prostorem, je zřejmě racionální, opírá se o různé posudky právníků a některé rozsudky. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že hotely jako takové jsou podnikatelské aktivity, které jsou určeny k podnikání a které zpřístupňují určité služby veřejnosti.

Navíc musím konstatovat, že když se podívám na bod č. 1 zmíněného návrhu zákona, je velmi nepřesný, neboť by umožnil, aby se podnikatelé v této oblasti vyhnuli těmto poplatkům i za rozhlasové a televizní přijímače, které jsou umístěny například v restauracích a podobně.

Zároveň je tam také pokus o určitou definici společné televizní antény, pomocí které se šíří rozhlasový a televizní signál, který podle mého názoru je také nevyhovujícím způsobem definován, neboť jak definovat související budovy, jak zabránit tomu, aby nebylo přes tuto definici společné televizní antény obcházeno ustanovení o kabelových rozvodech a jak provést rozlišení mezi tím, co je společná televizní anténa a co je kabelový rozvod.

Na druhé straně se vrátím k stanovisku vlády, která také nenamítá vůči všem ustanovením této novely, protože jsou tam některá ustanovení, o nich vláda říká, že sama zvažuje o jejich novelizaci v rámci předložení novely autorského zákona. Tady si myslím, že autoři předcházejí v tomto směru vládu a ustanovení nejsou kontroverzní nebo jsou hodná toho, abychom se jimi vážně zabývali.

Na závěr své zpravodajské zprávy chci říci, že nesouhlasím s touto novelou, ale nebudu jako zpravodaj navrhovat její zamítnutí. Jsem přesvědčen, že v rámci úprav, které mohou nastat při projednávání ve výboru a při vypuštění kontroverzních ustanovení může tato novela spatřit světlo světa." A asi spatří, protože odkráčela do místnosti sto šest, kde obvykle zasedá výbor pro kulturu, vědu, vzdělávání a spoustu dalších věcí. Taky tělovýchovu.

Tu by naši poslanci docela potřebovali, nějak nám chlapci a dívky tloustnou. A to jim ve sněmovně po Kalvodovi zůstala posilovna. To by mně teda fakt zajímalo, co v ní dělají. Třeba tam suší prádlo?

Prvním čtení se prodral i návrh poslanců Libora Ježka, Antonína Macháčka, Petra Rafaje, Vladimíra Doležala, Ladislava Šustra, Jiřího Patočky, Jaroslava Gongola, Miroslava Opálky a Miloslava Vlčka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů. Odešel do rozpočťáčku, kde se jej ujme Miroslav Kalousek, Jan Mládek, Jaroslav Gongo, Jiří Dolejš ... a další muži. To je zajímavé, teď mne tak napadá. Nemají tam vůbec žádnou ženskou... A pak šli poslanci na svíčkovou se šesti.

Po obědě prodloužili termín činnosti vyšetřovací komise ve věci vyrovnání ČR se společnosti Diag Human, včetně předložení závěrečné zprávy Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR do 30.6.2004.

Nájemní smlouvy k půdě vzbudily emoce. Byla to vlastně součást občanského zákoníku. Vyjadřovali se k tomu zemědělci, kteří většinou mlčky pracují a neexhibují, takže jsme měli šanci vidět spoustu tváří, o nichž jsme ani netušili, že v té sněmovně jsou. "Projednáváme návrh novely občanského zákoníku, kterou nám avizoval ministr zemědělství již při projednávání podobného návrhu zákona o nájmu zemědělské půdy předloženého skupinou komunistických a socialistických poslanců. V něčem jsou si oba návrhy podobné, v něčem se také liší. Podobná je samotná myšlenka, smysl a cíl návrhu, jiná je cesta, jak tohoto cíle dosáhnout. Vládní verze je, řečeno diplomaticky, důmyslnější a na první pohled se tvářící více nevinně. Protože však nechci opakovat minulou, možná trochu nedůstojnou debatu, pokusím se zůstat pro tentokrát ve své argumentaci v rovině věcné. Podle mého názoru zavedení institutu pětileté výpovědní lhůty při nájmech zemědělských a lesních pozemků je věcí, která nepřispěje ke stabilizaci českého zemědělství, kterou bychom si jistě všichni přáli. Přispěje pouze ke konzervaci některých nedobrých a pro podnikatelské prostředí nezdravých poměrů, které na českém venkově panují. Návrh konzervuje současný stav minimálně na dalších pět let, kdy vlastník nebude moci volně nakládat se svým majetkem. V tom si myslím, že je návrh dokonce protiústavní. To by však samozřejmě musel posoudit někdo jiný než Poslanecká sněmovna.

Návrh jde podle mého názoru proti logice programu Půda, který v rámci Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu vyhlásila vláda a který má umožnit českým podnikatelským subjektům snazší nákup zemědělské půdy a tím přispět k větší stabilizaci," pravil poslanec Papež. Poslanci Grůzovi zase vadila podivná výpovědní lhůta. "To, co mě však na této normě vadí, je, že zákonem změníme výpovědní dobu z jednoho roku na pět let. To znamená lidé, kteří si v minulosti pronajali pozemky v dobré vůli, že budou moci tyto pozemky v jednoleté výpovědní lhůtě vypovědět, tak jim zákonem řekneme, že nikoliv, tentokrát vám platí pětiletá lhůta. To je pro mne naprosto nepřijatelné a avizuji sněmovně, že pokud tento zákon projde do druhého čtení, budu předkládat do zemědělského výboru pozměňovací návrhy, které budou hovořit o tom, že tato zákonná úprava bude uplatněna teprve u nových smluv, uzavřených po 1. 10. nebo po 1. 11. letošního roku tak, aby se vztahovala na všechny nově uzavírané smlouvy tak, aby ti, kteří budou potřebovat půdu pronajmout na dobu delší než pět let, aby byli povinni přijít za vlastníkem a s vlastníkem se dohodnout na novém typu smlouvy. Myslím si, že to je jakási úprava, která je přijatelná pro většinu z nás a která by odstranila i možný prvek neústavnosti, který předkládaná novela vládou vykazuje."

Zabouřil i poslanec Kučera. "Vrátím se k tomu, o čem jsem hovořil. Jestli může pětiletý minimální nájem pomoci stavu půdy. Říkám, že ne. Protože kdokoliv si bude chtít ochránit své vlastnické právo nebo se začne připravovat, že by jej mohl jakýmkoliv způsobem naplnit, jiným způsobem než prodloužením nájmu, a dá výpověď jenom preventivní, dopředu, aby mohl za pět let uvažovat, jestli sám začne hospodařit nebo půdu prodá, tak do pěti let ten, kdo hospodaří na půdě a má jasno, že nájem končí, půdu takovým způsobem vydrancuje, že půda bude prakticky nepoužitelná, že na ní nebude chtít hospodařit ani sám vlastník, natož nájemce, který ji do dneška užívá, tak nebude chtít pokračovat v nájmu, když by se vlastník rozhodl jiným způsobem. Dojde tedy k vážnému poškození vlastníkových práv vlastnictví jako takového. Půdě pětiletý nájem rozhodně pomoci nemůže." Nemůže, ale stejně prošel do druhého čtení.

Zákon o střetu zájmů byl ovšem zajímavější, můj milý deníčku. Zejména verbálními projevy našich zákonodárců, kteří sice horují pro spisovnou češtinu, ale jinak jsou skutečně pozoruhodní. "Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já se přiznám, že jsem se připodepsal a také se přiznám k tomu, že jsem vypustil džin z lahve. To si myslím já. Velmi složitý problém. Zde jsou dvě řešení, teoreticky, filosoficky. Za prvé buď všichni nebo nikdo, to je těžko říci, když někdo, kdo, pokud, kam, pod trojku jenom placení funkcionáři anebo právě ti, co to nedělají jako uvolnění funkcionáři, kde jsou největší možnosti," pravil užaslým poslancům Ladislav Šustr. Než se všichni stačili z úžasu probrat, byl zákon ve výborech.

Vskutku perlou byl pak návrh poslanců Miloslavy Vostré, Pavla Kováčika a Ladislava Skopala na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/ 1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. A tam se poslanci fakt rozšoupli, milý deníčku. Postupně jsme se dozvěděli, kdo byl ve straně a kdo ne a čí rodiče kdo rozkulačil. Nejvíc horovali proti družstvům většinou ti, co měli před patnácti lety ještě intimní poměr s jednou nejmenovanou, avšak stále parlamentní stranou. Miloslav Ransdorf ovšem neodolal, aby se s námi nepodělil o něco čínské filosofie.

"V této sněmovně jsme svědky častokrát velice zajímavých myšlenkových pochodů a jedním z nejzajímavějších myšlenkových pochodů je to, když se neustále kolega Tlustý staví do role, že ví lépe než komunisté, co si komunisté myslí a do chtějí dělat. Nevím, jestli je obdařen darem jasnovidectví, ale možná je znalcem čínské filozofie, kde, jak známo, mistr Čuang Ts' (???) měl rozhovor s mistrem Chuejem (??) a mistr Čuang Ts' se díval na proudící vodu, která byla velice čistá a říkal: ta voda je tak čistá, tak bystře proudí, to se asi rybkám velice líbí, je jim to příjemné. A mistr Chuej říkal: jak ty, jenž nejsi rybou, můžeš vědět, co je rybám příjemné? A mistr Čuang Ts', asi velký učitel kolegy Tlustého, řekl: jak ty, jenž nejsi mnou, můžeš vědět, co je rybkám příjemné? (Pobavení v sále.) Blahopřeji tedy kolegovi Tlustému k tomu, že má takovéto schopnosti.

Ale zcela vážně. Řekl bych, že když jsem tady citoval Čínu, položil bych kolegovi Tlustému prostřednictvím pana předsedajícího otázku, zda ví, jaký je rozdíl mezi ODS a Komunistickou stranou Číny. Ten rozdíl je zásadní: na rozdíl od ODS totiž Komunistická strana Číny podporuje soukromé podnikání," odhalil nám co se děje na Východě. A zákon sbalil mapu Číny do roličky a byl přikázán zemědělskému výboru. A poslanci šli domů. Já jdu taky. Tak zase zítra.