1. 6. 2004
Co spojuje islám, křesťanství a komunismus?O několika krásných skladbách, které nejdou zahrátOd 11.září 2001 se společenský diskurs točí zejména kolem hodnot, které uznává euroamerická civilizace a které naopak islámská. Ta naše, která se honosí mj. zčásti proklamovaným, zčásti faktickým uznáváním lidských práv, teď zkoumá, co to je ten islám vlastně zač. V debatách nejen na televizním kanále ČT 2 intelektuálové většinou dospívají k názoru, že islám je dobré náboženství, tedy že uznává dobrý, tj. etický systém hodnot, k jejichž naplnění může využít i dobré, tj. nekonfliktní cesty. Že se tak neděje je otázkou pouze těch několika zlých, špatných a jinak záporných muslimů. |
Jakési mafie mezi jinak mírumilovnými muslimy, kteří jen touží ochránit své hodnoty před zkaženou euroamerickou civilizací. Tento názor se nám snaží podsunout i někteří vydělaní muslimové, žijící u nás, stejně tak jako odborníci na učení Koránu. Islám se sice snaží ochránit před bezesporu v krizové situaci bez duchovních hodnot se nacházející západní civilizací, dovoluje mu to však používat jakékoli metody. Nepřipomíná vám to náhodou něco? Mě ano. Dost často jsme slýchali, že komunismus je dobrý, jen je prosazován špatně, špatnými lidmi, kteří nepochopili jeho velkolepé myšlenky, že je prosazován špatnými metodami. Stalin prosazoval ideály komunismu hladomorem na Ukrajině a slušnou infrastrukturou gulagů, Hitler čistil svět ve jménu nadčlověka (jehož vysněný charakter byl obdivuhodný) s pedantskou pečlivostí v plynových komorách, a křižáci hlásali lásku Boží meči od krve. Levicoví intelektuálové za železnou oponou si dopřávali komfortu obhajoby komunismu, zatímco my jsme jej tady žili. Dnes už nikdo, kromě voličů KSČM, nepochybuje, že sama myšlenka komunismu má v sobě prvky, které nelze přenést do reality bez donucovacích mechanismů. Je to jako se symfonií, o níž dirigent tvrdí, že je krásná, jen hudebníci ji nejsou s to zahrát dobře. Ale kdyby ji zahráli, sami byste viděli, jak krásně zní! Jenže co s krásnou skladbou, kterou není v lidských silách zahrát? Stejně tak je to s islámem, ale nejen s ním. Pokud nějaké učení dovolí svým stoupencům, ospravedlnit si v jeho jménu ničení lidských životů, musíme se nutně ptát, je-li etické. A to se děje ve jménu islámu, dělo se tak ve jménu komunismu, nacismu i křesťanství. Zlo se páchá vždy pod záminkou krásných myšlenek. Podíváme-li se na třeba na to, jak se islám chová k ženám, nemůže to nechat nikoho na pochybách, že je to učení založené na dominanci jedné skupiny obyvatel nad jinými. Jakékoli učení, které nutí lidi přesně naplňovat svoje hodnoty předem stanoveným způsobem, je ideologické. A to je jádro problému: islám, stejně tak jako komunismus, ale i křesťanství, je ideologický. Křesťanství ve své historii také vedlo války ve jménu své víry a sledovalo přitom vlastní mocenské cíle. Že to politikové zneužili víru ke svým záměrům? Propojenost světských a vatikánských záměrů je skutečností bez dalšího komentáře. Kdo ví, jak by to vypadalo s tolik proklamovanou tolerancí, kdyby tu vládla křesťanská teokracie. Dovolím si spekulovat, že stejně, jako kdyby tu vládla ta islámská. Jen vzhledem ke stupni kultivace by tresty nebyly krvavé a o lidská práva odpůrců učení by ve vězení pečovala fajn parta mladých lidiček. Ideologie totiž dokáží oslovit i velkou část slušných lidí, kteří se potřebují ztotožnit s ideály krásy a dobra (což je jedna z tak snadno zneužitelných podstat člověka), a výsledkem jsou: reformní komunisté, řadoví křesťané, kteří skutečně pomáhají druhým, byli to i řadoví nacisté, kteří jen plnili rozkazy a potvrdili tak "banalitu zla" a kteří však byli konfrontováni s výsledky své víry historicky vzato velmi brzy Proč jsou ideologie, pod něž počítám i některé náboženské systémy, tak nebezpečné? Protože počítají pouze s dobrou stránkou člověka. (mimochodem kapitalismus sází zas na tu horší, tedy na to, že člověk chce bezohledně čím dál víc, víc moci, peněz, vlivu, oblečení, všeho - a jak, chtělo by se říci bohužel, prospívá!) Jenže člověk není jen dobrý, své dobré stránky musí pracně oddělovat od těch problematických, a to je proces na celý život (v němž nám mohou zdatně pomoci východní nauky). S tím souvisí ještě jedna věc. Jímá mě hrůza při představě, že by do Evropské ústavy měla být vtělena zmínka o křesťanských kořenech její civilizace. Ty tu, značně problematické, sice jsou, ale kromě bezesporu chvályhodných hodnot lásky k bližnímu mají na svědomí násilný export právě těchto hodnot do naprosto odlišných kulturních kontextů, a to jak v historii, tak v současnosti. Poukázání na křesťanské hodnoty předpokládá přihlášení se k nim, ale pozor, ony neplodí jen dobré věci. Kdo tvrdí že ano, počíná si jako ten dirigent, který opěvuje krásu symfonie, místo které však muzikanti, kteří se ji pokouší přehrát, znovu a znovu vyluzují za uši tahající kakofonii. |