Následující poznámky se týkají pouze dvou odstavců tohoto dobrého a informativního článku. Nicméně z hlediska poměru křesťanství k židovství a jeho originálnosti či neoriginálnosti, jíž se článek zabývá, jelikož i z hlediska obecně historického mohou být tyto poznámky zajímavé.

Jde o tyto odstavce:

Citované poznatky pocházejí z moderních historických děl. Moderní dějepis, ve své chvályhodné snaze být objektivní, snadno zaměňuje svoje vlastní kriteria objektivity s jakousi teoretickou a nedosažitelnou "absolutní" objektivitou a promítá svoje moderní západní pojmy, prekoncepce, způsoby nazírání a interpretace zjevů do cizích nebo starších civilisací, pro které se tyto pojmy a tyto způsoby vidění nehodí a jsou tím zavádivé; lze říci, že dřívější nevědecká historiografie byla ve svém "naivním" prijetí pojmů a sebenazírání starších dob méně zaujatá a tím i objektivnější.

Užití slov "ortodoxní", "vrstvy obyvatelstva", "židovská aristokracie", "liberalizovat víru" apod. v kontextu židovského světa v starověku je naprosto anachronistické. Mluvit o vrstvách a aristokracii lze pouze na základě přesvědčení a předpokládané samozřejmosti, že vrstvy a aristokracie ve všech dob a ve všech společnostech musí existovat. V této době však žádný sociologický zájem neexistoval, aspoň u Židů ne, a lze tedy vyvodit z ojedinělých poznámek a detailů v historických zdrojích pouze svévolné závěry a přizpůsobit je k dnešním theoriím a myšlenkovým zvykům a stereotypiím.

Na základě starého písemnictví je jisté jedině tolik, že i tehdy byli lidé bohatí a chudí. Jak víme od Josefa Flavia, křehká a pomíjivá politická moc byla uprostřed chronické anarchie malého židovského státu získávána jedinci nejrůznějších původů a jejich sdruženími málo sofistikovanými cestami: povstáními, vraždami, podplaceními, palácovými revolucemi, spojenectvími s cizími vladaři a vojevůdci. (Ostatně i Josephus, jakkoli byl vrstevník a sám Žid, psal řecky pro Řeky a Římany a proto v duchu řecké a latinské historiografie, v duchu židovskému způsobu myšlení a psaní stoprocentně cizím; jinak by mu jeho čtenáře nebyli rozuměli.)

Aristokracie, šlechta u Židů neexistovaly, ani ve smyslu středověkém, ani ve smyslu římského patricijstva. Kněžstvo, a tedy i jeho výhradní práva (i nepráva, např. zákaz, dodnes platný, vzít si ženu rozvedenou, i jiné zákazy) byla dědičná, ale tato "privilegia" se ze sociologického a hospodářského hlediska naprosto nedají interpretovat. Levitům a mezi nimi kněžím, či podle hebrejského jazykového úzu "levitovi" a "knězi", měli ostatní Židé odevzdávat z jistých plodin desátky a různé jiné berně, a to podle biblického zákona nebo podle ustanovení rabínských, "naproti" tomu, lépe řečeno bez nejmenší souvislosti s tím, že mezi rabíny a kněžstvem bylo často napětí; ale i k tomu se hned musí dodat, že i mezi rabíny byli kněží tj. potomci prvního velekněze Arona, vzdyť i kněz se může učit a stát se rabínem. Každý Žid však mohl odevzdat svoje berně tomu z nesčetných kněží, kterému chtěl, a tak nepopulární kněz by mohl klidně zemřít hladem, nebýt četných příkazů podporovat chudé, kněz nekněz, různými způsoby. Z druhé strany pro kněze naopak populárního asi nebylo snadné zbohatnout prodáváním svých přebytků, vždyť tyto mohly být požívány jen kněžími, jejich manželkami, dětmi a nežidovskými otroky, a byly proto laciné. Jeden text rozebíraný v Talmudu zakazuje odevzdávat berně za oplátku odpracování. Nejde tu, jak by se dalo myslet moderní hlavou, o ochranu "církevních" zájmů, ale spíš o ochranu chudé "privilegované" třídy před vykořisťováním neprivilegovanými nekněžími, bohatými nebo chudými...

Farizejové, jiným slovem chaverim, dosl. "přátelé" nebo "členové", byli lidé, kněží či nekněží, kteří jedli všechno, tedy i "nesvaté" jídlo, dobrovolným dodržováním zákonů a pravidel rituální čistoty (těla, nádob a jídel) povinných jen pro kněze při požívání "svatých" jídel, tj. berní a obětí. Být farizejem nemělo tedy pranic společného s příslušnictvím k střední či jakékoli jiné vrstvě. Slovo "farizejové" pochází z hebrejského prušim tj. "[lidé] oddělení": nejedli spolu s nevzdělanými lidmi (byť i bohatými nebo politicky vlivnými), vyhýbali dotyku s nimi, protože tito lidé z neznalosti či netečnosti jen povrchně dodržovali složitá pravidla rituální čistoty. V tomto "vyhýbání" farizejů se neprojevuje žádný separatismus v politickém či jakémkoli jiném smyslu. Ježíš ve svých verbálních útocích na ně užívá slova "farizejové" jednoduše jako synonyma slova "rabínové" a není to daleko pravdy.

Rabínové nedostávali plat a měli výživu nezávisle na svých rabínských funkcích: byli mezi nimi vesměs všelijací řemeslníci, kupci, boháči i chudí. Vynesl-li rabín v při občanské mylný rozsudek, musil odškodnit poškozeného. Farizejové netvořili tedy žádnou jinou "vrstvu" nebo skupinu než intelektuálskou elitu. Ježíšova nenávist vůči nim pochází z osobního odporu rázu ideologického, nebo snad odráží pozdější nepřátelství mezi židy a křesťany; Talmud je z tohoto hlediska nesmírně málo poučný.

"Saduceové byli v podstatě "politická strana stvořena vysokými kněžími a židovskou aristokracií." Může, ale nemusí to být pravda: naprosto není jasné, kdo vlastně byli Saduceové. Že by byli ovládali sanhedrin, je však vyložený omyl. Sanhedrin, vlastně Velký Sanhedrin (byly také malé sanhedriny o 23 členech) byl soud sestávající z 71 rabínů podle 4 Mojžíšovy 11, 13, kde je řeč o 70 starších či mudrcích, s připojením ještě jednoho rabína. Bylo to zároveň a především zákonodárné těleso. Jeho členy byli tedy rabínové čili vzdělanci nebo právníci, což je v židovství prakticky totéž. Velký sanhedrin (ale i jiní rabínové, každý podle své vzdělanosti a autority) vypracovával do detailů onen "zákon nepsaný" a tradovaný ústně od doby Mojžíšovy. Hypothesa některých historiků, že existoval i další (velký) sanhedrin s politickou pravomocí, postrádá jakýkoli základ.

"Zákon nepsaný, podle něhož je v některých situacích přípustné, aby se člověk řídil vlastním rozumem a svědomím." Je to typická moderní "misconception", typický moderní omyl. "Zákon nepsaný", v hebrejštině doslova "ústní Tóra" (tóra = výuka, vyučování), na rozdíl od "Tóry psané" totiž od pětice knih Mojžíšových, naprosto neznamená "morálku", jak se zdá text to napovídat. Jak už připomenuto, Zákon psaný a Zákon "nepsaný" (spíš "nenapsaný": do posledních staletí starověku ústně studovaný a tradovaný a teprve tehdy napsaný) ale o nic méně závazný společně zahrnují regulace povinností a chování Žida ve všech možných standardních i výjimečných situacích a stycích (včetně "ekonomických"), soukromých a veřejných. Byly rozpracovány a jsou pořád ještě rozpracovávány do neuvěřitelně minuciózních detailů, takže pro rozhodování podle "vlastního rozumu a svědomí" zůstává pro jedince velmi málo příležitostí. Právě corpus ústní Tóry je tisíckrát rozsáhlejší, preciznější a složitější než Tóra psaná, s nesčíslnými rabínskými specifikacemi a dodatečnými pravidly, příkazy a zákazy. Nenajde-li někdo v moři textů - tedy tehdy ústně tradovaných -, jejichž neustálé studování je povinností každého Žida mužského pohlaví, jednoznačné nařízení či směrnice, jak jednat v dané situaci, pak se má ptát "svého" rabína, totiž toho, kterého si zvolil.

Z moderního hlediska to může vypadat nesympaticky. Dá se říci, že židovský národ má či podle svých tradičních, "rabbinických" ideálů by měl mít rozum a svědomí kolektivní, tedy vůbec ne každý Žid, byť i nejvzdělanější, svůj osobní svědomí a rozhodovací rozum, právě naopak.

Podstatou židovství jsou "micvot", totiž tyto nesčíslné zákony a příkazy, jejich studování a život podle nich. Tuto podstatu zrušilo křesťanství, prvně Ježíšovým symbolickým přestoupením psaného, biblického zákazu trhat v sobotu klasy, i nenapsaného, rabínského zákazu v sobotu léčit, a definitivně oficiálním zrušením zákonů a příkazů na prvním koncilu (viz Skutkové apoštolů 15.20). Tento korpus zákonů a toto kolektivní svědomí nenahradilo křesťanství ničím podobným a v tom tkví podstatný rozdíl mezi židovstvím a novým, z kořene odlišným náboženstvím. Křesťanství je konfese, vyznání, s nárokem na universalitu, na odstranění židovství a jiných náboženství a na povinnou platnost pro celé lidstvo a především pro Židy; proto tisícileté pronásledování a vraždění Židů. Židovství naproti tomu není konfese (jen reformní a tzv. "conservative" židovství jí jsou) nýbrž zákon národní, povinný jedině pro Židy, a v mnohém ohledu výraz národní identity a odlišnosti.

"Liberalizovat ortodoxní víru". "Liberalizovat" a "ortodoxní" jsou pojmy moderní. Věta nemá smysl, už i proto ne, že židovství není vírou nýbrž praxí, osobní i společenskou, a i tou vůbec nejen "náboženskou" tedy rituální, podle evropské konnotace tohoto slova. Je však praxí náboženskou v tomto smyslu, že i ten nejnepatrnější detail trestního a občanského práva i folkloristických, kulinárních či oděvních zvyků a jazykových obratů nějak souvisí, byť i velmi vzdáleně, se Zákonem, který pochází z Boha.