5. 5. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
5. 5. 2004

Zákon nepsaný i napsaný

Poznámky k článku Počátky křesťanství od Lenky Kužvartové.

Následující poznámky se týkají pouze dvou odstavců tohoto dobrého a informativního článku. Nicméně z hlediska poměru křesťanství k židovství a jeho originálnosti či neoriginálnosti, jíž se článek zabývá, jelikož i z hlediska obecně historického mohou být tyto poznámky zajímavé.

Jde o tyto odstavce:

Esejci se poprvé objevují v 2. století př. n. l. jako sekta odmítající dvě vrstvy židovského obyvatelstva: farizeje a saduceje. Saduceové byli v podstatě "politická strana" tvořena vysokými kněžími a židovskou aristokracií. Ovládali jeruzalémský chrám a nejvyšší židovskou radu - sanhedrin. Lpěli na doslovném znění Zákona (tj. Starého zákona), v trestně právní oblasti však uznávali např. pravidlo "oko za oko", a sympatizovali s helénskou, a posléze i římskou správou Palestiny, kvůli zachování ortodoxní židovské víry a vlastního výsadního postavení.

Farizejové oproti tomu byli většinou židovští vzdělanci a příslušníci střední vrstvy obyvatelstva. Měli za to, že Mojžíš dostal od Hospodina kromě psaného Zákona i zákon nepsaný, podle něhož je v některých situacích přípustné, aby se člověk řídil vlastním rozumem a svědomím. Snažili se liberalizovat ortodoxní víru, odmítali kolaborovat s okupanty. Jejich výklad Zákona se později stal základem Talmudu.

Proti těmto dvěma skupinám tedy esejci, stejně jako Ježíš, vystupovali.

Citované poznatky pocházejí z moderních historických děl. Moderní dějepis, ve své chvályhodné snaze být objektivní, snadno zaměňuje svoje vlastní kriteria objektivity s jakousi teoretickou a nedosažitelnou "absolutní" objektivitou a promítá svoje moderní západní pojmy, prekoncepce, způsoby nazírání a interpretace zjevů do cizích nebo starších civilisací, pro které se tyto pojmy a tyto způsoby vidění nehodí a jsou tím zavádivé; lze říci, že dřívější nevědecká historiografie byla ve svém "naivním" prijetí pojmů a sebenazírání starších dob méně zaujatá a tím i objektivnější.

Užití slov "ortodoxní", "vrstvy obyvatelstva", "židovská aristokracie", "liberalizovat víru" apod. v kontextu židovského světa v starověku je naprosto anachronistické. Mluvit o vrstvách a aristokracii lze pouze na základě přesvědčení a předpokládané samozřejmosti, že vrstvy a aristokracie ve všech dob a ve všech společnostech musí existovat. V této době však žádný sociologický zájem neexistoval, aspoň u Židů ne, a lze tedy vyvodit z ojedinělých poznámek a detailů v historických zdrojích pouze svévolné závěry a přizpůsobit je k dnešním theoriím a myšlenkovým zvykům a stereotypiím.

Na základě starého písemnictví je jisté jedině tolik, že i tehdy byli lidé bohatí a chudí. Jak víme od Josefa Flavia, křehká a pomíjivá politická moc byla uprostřed chronické anarchie malého židovského státu získávána jedinci nejrůznějších původů a jejich sdruženími málo sofistikovanými cestami: povstáními, vraždami, podplaceními, palácovými revolucemi, spojenectvími s cizími vladaři a vojevůdci. (Ostatně i Josephus, jakkoli byl vrstevník a sám Žid, psal řecky pro Řeky a Římany a proto v duchu řecké a latinské historiografie, v duchu židovskému způsobu myšlení a psaní stoprocentně cizím; jinak by mu jeho čtenáře nebyli rozuměli.)

Aristokracie, šlechta u Židů neexistovaly, ani ve smyslu středověkém, ani ve smyslu římského patricijstva. Kněžstvo, a tedy i jeho výhradní práva (i nepráva, např. zákaz, dodnes platný, vzít si ženu rozvedenou, i jiné zákazy) byla dědičná, ale tato "privilegia" se ze sociologického a hospodářského hlediska naprosto nedají interpretovat. Levitům a mezi nimi kněžím, či podle hebrejského jazykového úzu "levitovi" a "knězi", měli ostatní Židé odevzdávat z jistých plodin desátky a různé jiné berně, a to podle biblického zákona nebo podle ustanovení rabínských, "naproti" tomu, lépe řečeno bez nejmenší souvislosti s tím, že mezi rabíny a kněžstvem bylo často napětí; ale i k tomu se hned musí dodat, že i mezi rabíny byli kněží tj. potomci prvního velekněze Arona, vzdyť i kněz se může učit a stát se rabínem. Každý Žid však mohl odevzdat svoje berně tomu z nesčetných kněží, kterému chtěl, a tak nepopulární kněz by mohl klidně zemřít hladem, nebýt četných příkazů podporovat chudé, kněz nekněz, různými způsoby. Z druhé strany pro kněze naopak populárního asi nebylo snadné zbohatnout prodáváním svých přebytků, vždyť tyto mohly být požívány jen kněžími, jejich manželkami, dětmi a nežidovskými otroky, a byly proto laciné. Jeden text rozebíraný v Talmudu zakazuje odevzdávat berně za oplátku odpracování. Nejde tu, jak by se dalo myslet moderní hlavou, o ochranu "církevních" zájmů, ale spíš o ochranu chudé "privilegované" třídy před vykořisťováním neprivilegovanými nekněžími, bohatými nebo chudými...

Farizejové, jiným slovem chaverim, dosl. "přátelé" nebo "členové", byli lidé, kněží či nekněží, kteří jedli všechno, tedy i "nesvaté" jídlo, dobrovolným dodržováním zákonů a pravidel rituální čistoty (těla, nádob a jídel) povinných jen pro kněze při požívání "svatých" jídel, tj. berní a obětí. Být farizejem nemělo tedy pranic společného s příslušnictvím k střední či jakékoli jiné vrstvě. Slovo "farizejové" pochází z hebrejského prušim tj. "[lidé] oddělení": nejedli spolu s nevzdělanými lidmi (byť i bohatými nebo politicky vlivnými), vyhýbali dotyku s nimi, protože tito lidé z neznalosti či netečnosti jen povrchně dodržovali složitá pravidla rituální čistoty. V tomto "vyhýbání" farizejů se neprojevuje žádný separatismus v politickém či jakémkoli jiném smyslu. Ježíš ve svých verbálních útocích na ně užívá slova "farizejové" jednoduše jako synonyma slova "rabínové" a není to daleko pravdy.

Rabínové nedostávali plat a měli výživu nezávisle na svých rabínských funkcích: byli mezi nimi vesměs všelijací řemeslníci, kupci, boháči i chudí. Vynesl-li rabín v při občanské mylný rozsudek, musil odškodnit poškozeného. Farizejové netvořili tedy žádnou jinou "vrstvu" nebo skupinu než intelektuálskou elitu. Ježíšova nenávist vůči nim pochází z osobního odporu rázu ideologického, nebo snad odráží pozdější nepřátelství mezi židy a křesťany; Talmud je z tohoto hlediska nesmírně málo poučný.

"Saduceové byli v podstatě "politická strana stvořena vysokými kněžími a židovskou aristokracií." Může, ale nemusí to být pravda: naprosto není jasné, kdo vlastně byli Saduceové. Že by byli ovládali sanhedrin, je však vyložený omyl. Sanhedrin, vlastně Velký Sanhedrin (byly také malé sanhedriny o 23 členech) byl soud sestávající z 71 rabínů podle 4 Mojžíšovy 11, 13, kde je řeč o 70 starších či mudrcích, s připojením ještě jednoho rabína. Bylo to zároveň a především zákonodárné těleso. Jeho členy byli tedy rabínové čili vzdělanci nebo právníci, což je v židovství prakticky totéž. Velký sanhedrin (ale i jiní rabínové, každý podle své vzdělanosti a autority) vypracovával do detailů onen "zákon nepsaný" a tradovaný ústně od doby Mojžíšovy. Hypothesa některých historiků, že existoval i další (velký) sanhedrin s politickou pravomocí, postrádá jakýkoli základ.

"Zákon nepsaný, podle něhož je v některých situacích přípustné, aby se člověk řídil vlastním rozumem a svědomím." Je to typická moderní "misconception", typický moderní omyl. "Zákon nepsaný", v hebrejštině doslova "ústní Tóra" (tóra = výuka, vyučování), na rozdíl od "Tóry psané" totiž od pětice knih Mojžíšových, naprosto neznamená "morálku", jak se zdá text to napovídat. Jak už připomenuto, Zákon psaný a Zákon "nepsaný" (spíš "nenapsaný": do posledních staletí starověku ústně studovaný a tradovaný a teprve tehdy napsaný) ale o nic méně závazný společně zahrnují regulace povinností a chování Žida ve všech možných standardních i výjimečných situacích a stycích (včetně "ekonomických"), soukromých a veřejných. Byly rozpracovány a jsou pořád ještě rozpracovávány do neuvěřitelně minuciózních detailů, takže pro rozhodování podle "vlastního rozumu a svědomí" zůstává pro jedince velmi málo příležitostí. Právě corpus ústní Tóry je tisíckrát rozsáhlejší, preciznější a složitější než Tóra psaná, s nesčíslnými rabínskými specifikacemi a dodatečnými pravidly, příkazy a zákazy. Nenajde-li někdo v moři textů - tedy tehdy ústně tradovaných -, jejichž neustálé studování je povinností každého Žida mužského pohlaví, jednoznačné nařízení či směrnice, jak jednat v dané situaci, pak se má ptát "svého" rabína, totiž toho, kterého si zvolil.

Z moderního hlediska to může vypadat nesympaticky. Dá se říci, že židovský národ má či podle svých tradičních, "rabbinických" ideálů by měl mít rozum a svědomí kolektivní, tedy vůbec ne každý Žid, byť i nejvzdělanější, svůj osobní svědomí a rozhodovací rozum, právě naopak.

Podstatou židovství jsou "micvot", totiž tyto nesčíslné zákony a příkazy, jejich studování a život podle nich. Tuto podstatu zrušilo křesťanství, prvně Ježíšovým symbolickým přestoupením psaného, biblického zákazu trhat v sobotu klasy, i nenapsaného, rabínského zákazu v sobotu léčit, a definitivně oficiálním zrušením zákonů a příkazů na prvním koncilu (viz Skutkové apoštolů 15.20). Tento korpus zákonů a toto kolektivní svědomí nenahradilo křesťanství ničím podobným a v tom tkví podstatný rozdíl mezi židovstvím a novým, z kořene odlišným náboženstvím. Křesťanství je konfese, vyznání, s nárokem na universalitu, na odstranění židovství a jiných náboženství a na povinnou platnost pro celé lidstvo a především pro Židy; proto tisícileté pronásledování a vraždění Židů. Židovství naproti tomu není konfese (jen reformní a tzv. "conservative" židovství jí jsou) nýbrž zákon národní, povinný jedině pro Židy, a v mnohém ohledu výraz národní identity a odlišnosti.

"Liberalizovat ortodoxní víru". "Liberalizovat" a "ortodoxní" jsou pojmy moderní. Věta nemá smysl, už i proto ne, že židovství není vírou nýbrž praxí, osobní i společenskou, a i tou vůbec nejen "náboženskou" tedy rituální, podle evropské konnotace tohoto slova. Je však praxí náboženskou v tomto smyslu, že i ten nejnepatrnější detail trestního a občanského práva i folkloristických, kulinárních či oděvních zvyků a jazykových obratů nějak souvisí, byť i velmi vzdáleně, se Zákonem, který pochází z Boha.

                 
Obsah vydání       5. 5. 2004
5. 5. 2004 Demokracii nelze vytvářet mučením
5. 5. 2004 Bush má o americkém mučení poskytnout interviewy arabským TV stanicím
4. 5. 2004 Američané "propustí polovinu vězňů"
5. 5. 2004 Studium ve Finsku: Je to úplně jinak, než jak píše Petr Soukup! Jan  Beran, Jiří  Venhoda
5. 5. 2004 Nesnesitelná lehkost skandinávského školství Tomáš  Linhart
5. 5. 2004 Zahradil dostal 8000 Kč za den, který promlčel...
5. 5. 2004 Zkurvení ducha ve sněmovně Zdeněk  Bárta
5. 5. 2004 Rytíři na Maltě Jaroslav  Hutka
5. 5. 2004 Předsedkyně Rady italské televize rezignovala na protest proti státním zásahům
5. 5. 2004 Případ středoevropských žadatelů o azyl v Británii bude řešit Nejvyšší soud
5. 5. 2004 Gott, Vondráčková a česká populární hudba Josef  Vít
5. 5. 2004 Zlatuška, Janota, Rychlík: Volte zelené!
5. 5. 2004 Mámo, koupíme si pivní sestavu! Jan  Paul
4. 5. 2004 ČTK: Nejmenovaný zdroj je také zdroj... Štěpán  Kotrba
5. 5. 2004 TELEGRAM
4. 5. 2004 Britská zbrojovka obrovskými částkami podplácela saúdské Araby
5. 5. 2004 Nestoudné hanění národa na základě náboženství je vždy nebezpečné Jana  Malá
5. 5. 2004 Používá Izrael skutečně teroristické metody? Jan  Maršák
5. 5. 2004 Korán není Mein Kampf, ale... Martin  Mařák
5. 5. 2004 Zákon nepsaný i napsaný Efraim  Israel
4. 5. 2004 Irák: Američané začínají hovořit o odchodu ze země
4. 5. 2004 Karlovy Vary opět dějištěm justiční taškařice Robert  Kvacskai
4. 5. 2004 Američané nemají čas na úslužné lichotky Miloš  Kaláb
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
5. 5. 2004 Hospodaření OSBL za duben 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
5. 5. 2004 Zákon nepsaný i napsaný Efraim  Israel
5. 5. 2004 Rytíři na Maltě Jaroslav  Hutka
5. 5. 2004 Mámo, koupíme si pivní sestavu! Jan  Paul
5. 5. 2004 Gott, Vondráčková a česká populární hudba Josef  Vít
5. 5. 2004 Studium ve Finsku: Je to úplně jinak, než jak píše Petr Soukup! Jan  Beran, Jiří Venhoda
5. 5. 2004 Demokracii nelze vytvářet mučením   
4. 5. 2004 Američané nemají čas na úslužné lichotky Miloš  Kaláb
3. 5. 2004 Vítej v EU, Stando! Štěpán  Kotrba
3. 5. 2004 O mladé Romce: Jak pomoci Tereza  Kaděrová
3. 5. 2004 Jaké bude postavení České republiky v Evropské unii?   
2. 5. 2004 Fukuyama: V islámském světě je množství liberálních reformátorů   
30. 4. 2004 Irák: Americká armáda má skandál s mučením vězňů   
30. 4. 2004 Stávkokaz Štěpán  Kotrba
29. 4. 2004 Antonín Dvořák: starý muž z nového světa Martin  Škabraha

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ RSS 2.0      Historie >
5. 5. 2004 Zákon nepsaný i napsaný Efraim  Israel
5. 5. 2004 Korán není Mein Kampf, ale... Martin  Mařák
5. 5. 2004 Používá Izrael skutečně teroristické metody? Jan  Maršák
5. 5. 2004 Nestoudné hanění národa na základě náboženství je vždy nebezpečné Jana  Malá
4. 5. 2004 Podle jejich skutků poznáte je... Martin  Škabraha
4. 5. 2004 Mělo by se příslušníkům al Kajdy říkat "islámští teroristé"?   
3. 5. 2004 "Korán je Mein Kampf" Pavel  Mareš
3. 5. 2004 V Izraeli nemůže být pánem Arab   
2. 5. 2004 Fukuyama: V islámském světě je množství liberálních reformátorů   
30. 4. 2004 Izrael používá teroristické metody Jana  Malá
24. 4. 2004 Šaron: Možná zabijeme i Arafata   
22. 4. 2004 Mystický nihilismus islámských teroristů   
21. 4. 2004 Život dr. Abdela Azize Al Rantissiho ve zkratce   
21. 4. 2004 Izrael: Mordechai Vanunu na svobodě   
20. 4. 2004 Jak je to s Huntingtonovou teorií o "střetu civilizací"?