Nepřesnou citací mého výroku Kojzar na komentářové stránce Haló novin z 1. 6. 2004 začíná a bojem s větrnými mlýny tamtéž končí. Napsal jsem ve svém článku Mýtus a realita sjednocující se levice totiž Kojzarem citovanou větu jinak.

Přesto v polemice Kojzar mluví o národním osvobození. To, že Britské listy označuje jako listy britských rowdies, které mu však připadají jako MfD s "prosudetským myšlením"; to, že neví, jestli jsem vydavatel či "člen" je už jenom ukázkou žurnalistické i myšlenkové nedostatečnosti bývalého redaktora, který měl svého vydavatele i své čtenáře nad slunce jasné. Ale nešť, to jsou jen drobné nepřesnosti ve srovnání se zbytkem Kojzarova textu.

Hovořil jsem o PŘEKONÁNÍ panslavistických a nacionalistických tezí, zakotvených v devatenáctém století. Nyní jsme ale už ve století dvacátém prvém a ta propast několika generací vyznávající idoly a ideje spotřební kultury nelze překlenout. Opoměl jsem ale ve svém článku dodat, že ony panslavistické a nacionalistické teze už vyznávají POUZE staříci. Dnešní mladí lidé (až na vyznavače nadvlády bílé rasy a holých lebek) jsou objektivně ve vztahu k české historii a jejím kořenům , k pojmům "vlast" či "národ" daleko vlažnější a svou kulturní integritu už velmi dlouho chápou vrostlou a transformovanou do své vlastní kultury - živé kultury, nikoliv zkamenělé samou úctou předchozích generací do podoby budov s epitetem NÁRODNÍ. Když vzniklo kdysi ono "Národní" divadlo, bylo to opravdu cestou semknutosti statisíců prostých lidí, kterou dnešek už nezná. Hrálo vlastenecké kýče pro řemeslníky, služky a voraře, stejně jako pro romanticky naladěné měšťanstvo. Tvořilo tehdejší politiku, tvořilo tehdejší kulturu, tvořilo tehdejší veřejný život. Praha žila národním obrozením a jeho sybolem. Praha tehdy žila emancipací myšlenek na národní svébytnost. Praha žila tou kulturou, ve které se zpívá Proč bychóóm se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá.... Dnes je Národní divadlo budova, ve které režírují zahraniční kusy zahraniční režiséři většinou pro zahraniční diváky a lístek stojí tolik, že si jej začnou dávat čeští občané k vánocům jako vzácný dar. Kde je ona služebnost, pokora a skromnost oné "národní" kultury? Je snad v cenách vstupného? Je snad v počtu kupovaných knih? Karel Sýs kdysi vydával své rozmarné a rozverné verše v dvacetitisícových nákladech. Dnes jich vydá pět set až tisíc. Když se nedávno pražský primátor rozhodl otestovat kulturní vyspělost a vlastenectví stávajících občanů České republiky vypsáním sbírky na opravu Karlova mostu, namísto 200 milionů se mu sešly miliony dva. Stěží. Sbírku musel zrušit. A v tom je temná budoucnost českého vlastenectví, české kultury i identity. Teorie je nutno vždy prověřit praxí. Hlupák znásilňuje praxi, aniž se dobral poučení z omylu v teorii. Rozumný člověk mění teorii, kterou praxe překonala.

Nalézt ideu či vizi, schopnou extrapolace ne do odžilé minulosti, ale do reálné budounosti, vyžaduje něco jiného, než neustálý eklekticismus, odpor a nedůvěru k zítřku - byť třebas zítřku v kapitalismu, v oné integrující se Evropské unii. Realita společnosti je prostá - vyžaduje integraci vyššího řádu, vyžaduje hledání rezerv v ekonomice, vyžaduje hledání společných stanovisek v co nejrozsáhlejším civilizačním prostoru. Každý kus přinese a každý o kus přijde. To je podstata kompromisu. To je podstata soužití bez hranic. V Evropě se opravdu nejspíš bude mluvit v nepříliš daleké budoucnosti jen jedním společným jazykem - angličtinou. Ne němčinou, ale angličtinou. A to proto, že je to jazyk jednoduchý, globálně rozšířený po celé severní polokouli a současně je to jazyk výpočetních systémů a programů. Je to jazyk nastupující knowledge society - informační společnosti. Je to jazyk digitální budoucnosti.

Nic na tom nezmění uzákonění mrtvých paragrafů o spisovném českém jazyce. Nezmění se nic, jen několik iniciátorů bude k smíchu. Jedinou cestou je masivní finační a institucionální podpora kultury v této řeči psané, řečené či zpívané, podpora tvůrců, podpora médií veřejné služby, podpora tvorby i propagace této kultury, masiní podpora vzdělání už od základní školy - podpora učitelského povolání, jeho ocenění i prestiže, podpora technického vybavení škol a jejich propojení s praxí - s realitou života. To vše si může dovolit pouze bohatá spoelčnost. Cesta k výdajům vede přes příjmy. Vyšší daně a větší míra přerozdělování jsou logickým vyústěním potřeb podporovat masivněji ŽIVOU kulturu a s ní i ŽIVOU kulturní identitu občanů.

Nalézt ideu či vizi znamená oprostit se od klišé a mýtů minulosti a pohlédnout odhodlaně a tvořivě do budoucnosti. Pro komunistickou, socialistickou, sociálně demokratickou i liberálně demokratickou levici, ale i pro pravici to znamená definovat, znovu definovat či modernizovat pojmy veřejný statek, veřejná služba, veřejný prostor, sociální spravedlnost; nalézt odpovědi a specifické postoje k existenci pojmů jiných - globalizace, integrace, kooperace . Znamená to také přehodnotit obsah některých v nedávné minulosti významově degradovaných či degenerovaných pojmů - internacionalismus, solidarita, ale i socialismus. Znamená to vysvětlovat tyto pojmy neformalisticky a srozumitelně - jazykem voličů. Vše ostatní je uměním politického boje - politické výřečnosti, argumentace, plánování, řízení a v neposlední řadě práce.

Pro levici to znamená přinejmenším a důkladně znovu přečíst Marxe - a možná i Ransdorfovo Nové čtení Marxe. Znamená to nejen znovu číst, ale nově rozumět. A to je to, co už bohužel nelze naučit staré psy. I kdyby chtěli. Ale oni nechtějí.

psáno pro Haló noviny a Britské listy