Bushova vláda a její obhájci se hlavně snažili omezit katastrofu v oblasti PR - šíření fotografií - a vůbec se nezabývali složitými zločiny politického vedení i státní politiky, které ty fotografie odhalily. Americká vláda to především udělala tak, že nahradila realitu fotografiemi. Prvotní reakcí americké vlády bylo konstatovat, že je americký prezident šokován a zhnusen fotografiemi, jako by vinu nesly samy ty fotografie, nikoliv to, co zobrazují. Americká vláda se také vyhýbala výrazu "mučení". Vězni se prý stali terčem "týrání", "ponížení", nikoliv však "mučení". Ministr obrany Donald Rumsfeld se otevřeně vyjádřil na tiskové konferenci, že podle něho nešlo o mučení.

Když bylo před deseti lety ve Rwandě během několika týdnů povražděno 800 000 Tutsiů, píše dále americká autorka, americká vláda se tak usilovně vyhýbala v souvislosti s tímto vražděním slovu "genocida", že bylo jasné, že proti tomu nezasáhne. Vyhýbat se slovu "mučení" v případě toho, co se dělo v Abu Ghraib a v ostatních věznicích v Iráku a v Afghánistánu a v táboře v zálivu Guantánamo je právě tak šokující jako odmítání nazvat to, k čemu došlo ve Rwandě genocidou.

Toto je definice mučení podle mezinárodního práva a mezinárodních konvencí. Je to "každý čin, při němž je osobně úmyslně činěna vážná bolest a vážné utrpení, fyzické či duševní, za účelem získání od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání." Tato definice pochází z Konvence proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z roku 1984 a je v podstatě týmiž slovy obsažena v dřívějších dokumentech o lidských právech, včetně Ženevských konvencí z roku 1949.

Konvence z roku 1984 specificky zdůrazňuje: "Absolutně žádné výjimečné okolnosti, ať už je to válečný stav či hrozba války, nelze používat jako záminku pro ospravedlňování mučení." A všechny smlouvy o mučení specifikují, že mučení zahrnuje zacházení, jehož cílem je ponižovat oběť, jako například držení vězňů ve vězení bez šatů.

Zdá se však, pokračuje autorka, že americká vláda bude i nadále odmítat užívat v souvislosti s tím, co se dělo v iráckých věznicích, slova "mučení". Jinak by totiž americká vláda sama podvrátila to, o čem se snaží přesvědčovat americkou veřejnost -- že americké úmysly jsou ctnostné a že americké hodnoty jsou univerzální. To je totiž absolutní, univerzalistické ospravedlňování amerického práva na jednostranné vojenské zásahy na světovém jevišti na obranu svých zájmů a své bezpečnosti.

Prezident Bush se sice omluvil, ale zároveň se pokusil dál prosazovat americký nárok na morální nadřazenost, na právo hegemonicky prosazovat na nešťastném Blízkém východě "svobodu a demokracii". Bush zároveň zdůraznil, že je mu líto, že "lidé, kteří viděli tyto fotografie nerozumí, jaká je skutečná podstata a srdce Ameriky."

Ti, kteří považovali svržení Saddáma Husajna za spravedlivé, musejí považovat to, že se fotografie mučení iráckých vězňů staly nyní symbolem irácké války, za velmi nespravedlivé. Důležité je, zda bylo mučení dílem jen několika jednotlivců, anebo zda bylo systematické. A ono schválené seshora, tolerované, přehlížené, bylo.

Tyto fotografie definují nás, Američany, zdůrazňuje autorka. Jsou symbolem charakteristické politiky této americké vlády a hluboké korupčnosti koloniální nadvlády. Belgičané v Kongu a Francouzi v Alžírsku páchali úplně stejná zvěrstva a mučili a sexuálně ponižovali vzdorné místní obyvatelstvo. K tomu dodejme totální nepřipravenost americké vlády po svržení Saddáma Husajna. Přidejme k tomu všeobsáhlou doktrínu Bushovy vlády, že Amerika nyní vede nekonečnou válku proti proměnlivému nepříteli, zvanému "terorismus" a že ti, kteří budou zadržení v této válce, jsou, pokud se tak americký prezident rozhodne, "protizákonní bojovníci", kteří, jak uvedl Donald Rumsfeld "nemají žádná práva podle Ženevských konvencí". Tak vzniká perfektní recept na krutosti a zločiny spáchané proti tisícům osob, zadržovaných bez jakéhokoliv obvinění a bez přístupu k právníkům.

Nejhroznější podle Sonntagové je, že pachatelé mučení u svých obětí pózovali. Němečtí vojáci za druhé světové války sice fotografovali zvěrstva, která páchali v Polsku a v Rusku, ale fotografie, kde by pachatelé pózovali vedle svých obětí jsou nesmírně vzácné. Srovnatelné jsou snad jen fotografie lynčování černochů v Americe v letech 1880 -- 1930, na nichž jsou zachyceni usmívající se Američané z malých měst pod nahou, zohavenou mrtvolou černocha či černošky, která visí ze stromu. Tyto fotografie lynčování byly upomínkami na kolektivní akci, jejíž pachatelé měli pocit, že to, co udělali, bylo naprosto správné. Stejné je to z fotografiemi z Abu Ghraib. Fotografie z Abu Ghraib v dnešním moderním světě však nebyly suvenýry .- byly zprávami, které si vojáci mezi sebou navzájem rozesílali. Lidi si nyní velmi často nahrávají, co sami dělají. V Americe existují miliony webových kamer, zaznamenávající život obyčejných lidí.

Možná je mučení atraktivnější pro osoby, které si ho chtějí zaznamenat, když obsahuje sexuální prvek. Fotografie mučení z Abu Ghraib jsou totiž proloženy pornografickými záběry: američtí vojáci spolu navzájem souloží, souloží s iráckými vězni a nutí vězně, aby mezi sebou také souložili anebo soulož napodobovali. Většina těchto fotografií má sexuální motiv. Je nutno se zamyslet nad tím, do jaké míry bylo sexuální mučení, páchané na vězních v Abu Ghraib, inspirováno obrovským množstvím pornografie, která je k dispozici na internetu a kterou se nyní snaží napodobovat obyčejní lidé pomocí webových kamer ve svých domovech na internetu.

Žít, to znamená být fotografován,. Jenže se ptáte, jak se může někdo usmívat nad utrpením a ponížením jiné lidské bytosti? Taková reakce je naivní: Lidi tohle prostě jiným lidem dělají. I Američané je dělali a dělají, když se jim řekne, že lidi, které mučí, patří k podřadné rase či náboženství. Protože pachatelé těchto činů na těch fotografiích nemají absolutně žádný pocit, že by dělali něco špatně. A co je ještě hroznější - tyto fotografie měly kolovat -- bylo to všechno velká legrace.

Je obtížné měřit zvyšující se přijatelnost brutality v americkém životě, ale důkazy toho jsou všude, počínaje videohrami zabíjení, které jsou hlavní zábavou pro chlapce. Násilná zločinnost poklesla, ale volné potěšení z násilí roste. Amerika se stala zemí, v níž se fantazie i praxe násilí staly dobrou zábavou.

To, co bývalo kdysi oficiálně segregováno jako pornografie, jako projev extremních sadomasochistických tužeb, jako v Pasoliniho posledním, téměř nesledovatelném filmu Sal? (1975), v němž se zobrazují orgie mučení ve fašistické pevnosti v severní Itálii na konci Mussoliniho éry -- se nyní normalizuje apoštoly nové, válkychtivé, imperiální Ameriky, jako rozverné vtipkování či jako "relaxace". Vždyť přece "dělat pyramidy z nahých mužů, to je jako kanadský žertík někde na vysokoškolské koleji", řekl jeden posluchač v rozhlasovém pořadu Rushe Limbaugha -- slyšelo to dvacet milionů jiných posluchačů. A Limbaugh reagoval: "Přesně tak! To přesně říkám. Přesně totéž se děje mezi studenty při vysokoškolských iniciačních rituálech a my za to teď budeme lidi trestat, ochromovat americké válečné úsilí, ničit lidem život a bít je, protože si užívali." "Oni" -- to jsou američtí vojáci, ti mučitelé. Limbaugh pokračoval: "Cožpak jste nikdy nic neslyšeli o emocionálním uvolnění?"

Je pravděpodobné, že by dost velká většina Američanů raději argumentovala, že je v pořádku mučit a ponižovat jiné lidi -- protože přece ti jako naši nepřátelé přišli o všechna svá práva, než aby přiznala hloupost, nekompetenci a podvodnost amerického útoku na Irák.