Vstoupili jsme do Evropy. Všimli jste si toho? Kromě titulků, co všechno od 1. května zdraží či nezdaří a co si o tom myslí řadoví občané, odehrává se již od listopadu loňského roku něco, co může radikálně proměnit celou politickou mapu Evropy. Jedná se o trend, který rozhodně stojí za povšimnutí: jde totiž o vznik celoevropských politických stran. Děje se na širokém vějíři ideologických koncepcí: zleva doprava, a často i napříč dosavadními zavedenými stranickými řády.

Pilířem pro takovou možnost je tzv. regulace č. 2004/2003 Evropského parlamentu a Rady ze 4. listopadu 2003. Tento akt umožňuje v souladu s článkem 191 Smlouvy o Evropském společenství a s přihlédnutím k proceduře článku 251 smlouvy, zahájit velkorysý projekt. Můžeme tomu říkat evropská stranická politika, chcete-li, přičemž "politickou stranou" se míní "sdružení občanů, které spojují politické cíle". Co je na tom až tak nového? Především podmínky vzniku, které upravuje článek 3 zmíněné regulace. Pro vznik evropské strany postačí, aby měla legálního partnera v jedné čtvrtině členských států Evropské unie, a to alespoň na jedné ze tří úrovní: regionální, národní či evropské. Jako podmínka pro existenci postačí tříprocentní úspěch alespoň v jedné čtvrtině členských zemí v evropských volbách. Pro menší politické subjekty se tím otevírá dosud nevídaná možnost: podílet se na politice v rozměrech, které jim dosud neumožnila ani národní legislativa. Ta totiž zcela protiústavně a v rozporu s demokratickou kulturou upřednostňuje velké strany.

Dvě Evropy, jedna realita

Není proto divu, že při tak velkorysém rozložení demokratického rámce vznikají zárodky evropských politických stran jako houby po dešti. Byly položeny základy Evropské strany zelených, Evropské liberální a reformní strany, Strany evropské levice a naposledy také strany, která by podle Françoise Bayroua, předsedy Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), neměla být ani "socialistická, ani konzervativní". V tomto duchu se také nesla oslava v Paříži 9. května ke Dni Evropy, na které jsem se jako zástupce Cesty změny účastnil.

Po svém návratu do Prahy jsem si ze zprávy agentury ČTK přečetl, že toho 9. května byla v Paříži nová evropská centristická strana "založena". Není to zcela pravda. Všichni politikové ze "staré Evropy", kteří o potřebě vzniku takového uskupení mluvili -- a kromě Françoise Bayroua tuto myšlenku podpořil zejména Francesco Rutelli, předseda italského centristického uskupení La Margherita a bývalý starosta Říma, Gérard Deprez, předseda belgického Hnutí občanů pro změnu, ale i Josep Antoni Duran y Lleida, předseda Demokratického svazu Katalánska -- ti všichni zdůrazňovali, že založení strany, která by se mohla jednoduše jmenovat Demokratická strana, visí ve vzduchu. To ale neznamená, že taková strana vznikla.

Vznik takového uskupení je totiž opravdu reálně možné připravit až po evropských volbách, alespoň pokud by se jí měli účastnit i zástupci té "nové Evropy". Sjednocená Evropa už zkrátka přestává být pouze umných logopedickým cvičením pro několik zasvěcených, ale realitou téměř každodenní. Proto tu byl George Lanzmanis z uskupení Lotyšská cesta. Proto jsem tu byl také já za Cestu změny, která má ambici podílet se na sjednocení české liberální scény. Evropská realita, o níž platí, že více federalismu, znamená více demokracie, vstoupila i na českou politickou scénu. Měli bychom proto sledovat každé hnutí, které se odehrává i za hranicí našich navyklých představ.

Základ nové evropské iniciativy, která postupně vzniká za účasti zástupců Francie, Itálie, Belgie, Katalánska, Velké Británie, Polska, Lotyšska a České republiky, ale i dalších oslovených zemí, má původ na půdě evropského parlamentu. Hybným momentem pro tuto iniciativu bylo již dříve přijetí některých výrazně protievropských konzervativních uskupení do frakce Evropské lidové strany (EPP): zejména problematického hnutí Forza Italia Silvia Berlusconiho a naposledy i značně neobvykle vstřícného postupu předsedy EPP vůči Konzervativní straně britského lídra Michaela Howarda. EPP, která tradičně seskupuje v Evropském parlamentu křesťansky orientované formace, a to se silným sociálním akcentem, má ve svých základních dokumentech federalistickou a proevropskou orientaci.

To je ovšem v zásadním rozporu s politikou nynějšího předsedy EPP Hanse-Gerta Pötterlinga, který za cenu posílení velikosti této frakce obětuje na oltář i tyto svatosvaté zakladatelské principy. "Trhlina pro mne začala tehdy, když v rámci EPP zcela vážně navrhli, aby se místo Romano Prodiho stal předsedou Evropské komise Silvio Berlusconi," řekl k důvodům pohybu François Bayrou. Nynější předseda Evropské komise Romano Prodi, který neskrývá zájem vrátit se do Itálie a vymést z ní Silvia Berlusconiho, je také vnímán jako logický předseda nově vznikající evropské strany.Někteří z europoslanců se proto rozhodli z frakce EPP vystoupit: patří k nim i bonvivánský veterán, europoslanec Jean-Louis Bourlanges, který spolu s dalšími rebely stojí u kořene pohybu, který by měl zajímat nejen každého kandidáta do Evropského parlamentu, ale i každého českého voliče, který se rozhodne jít své kandidáty volit.

Dnes už je více než zřejmé, že frakce EPP, kam hodlají vstoupit nerozborně téměř všechny české tzv. pravicové strany (tedy od ODS přes KDU-ČSL až po -- pro mne zcela záhadně -- Evropské demokraty) je nejen rozpolcena vedví, ale hrozí ji dokonce ztráta "prvenství". Kandidátka KDU-ČSL Zuzana Roithová dojemně ukazuje koláč, který má voliče přesvědčit, že vstupuje do nejsilnější frakce Evropského parlamentu. Omyl! Pokud dojde k tomu, že v této frakci posílí frakce euroskeptiků (a nikdo nepochybuje, že taková je vedle britských konzervativců například i ODS), míří právě kandidáti KDU-ČSL, ale i Evropských demokratů zcela vedle...

Je možné, že tyto zprávy dosud do Prahy a jinam nedorazily. Patří ke kouzlu Evropy, že vstupujeme dveřmi, aniž jsme je museli vyrážet. Tak dlouho jsme totiž ťukali na vrata, až jsme úplně zapomněli, co za těmi vraty chceme vůbec dělat. Na rozdíl od komunistů a socialistů většina kandidátů tzv. pravicových stran dosud neví, k jaké frakci se hodlá přiřadit. Někteří dokonce trvají na tom, že to není důležité. Pro evropskou politiku je ale nezbytné se rychle zorientovat, abychom nebyli stále vnímáni jako chudí a trochu zmatení příbuzní. Ta druhá Evropa...

Jedna frakce, dvě strany

Aby nebylo mýlky. Frakce jsou jedna věc a strany věc druhá. Zatímco pomalu ale jistě opouštějí frakci EPP její nejsilnější poslanci, již několik měsíců se někteří z nich pokoušejí vedle liberální a reformní strany ELDR založit právě druhou stranu uvnitř evropské liberální frakce ELDR. Frakce ELDR je třetí nejsilnější frakcí, postaví-li se ale navíc posílena o novou Demokratickou stranu, na obě nohy, není vyloučeno, že spojení liberálové a centristé budou nejsilnější skupinou v Bruselu. Hra na to, zda bude příští předseda Evropského parlamentu opět liberál či konzervativec je již dnes otevřena. Dohoda mezi EPP a ELDR může pokračování i v možném zániku dosud nejsilnější frakce. Například i přejmenováním ELDR třeba na frakci Evropská demokratická strana.

Taková politika vypadá možná nepřehledně. Už jenom proto, že česká politická scéna občas vypadá, že nezvládla základní abecedu politické kultury. Ne, že by se o to někteří z jejich aktérů nesnažili, posttotalitní reflexy ale bohužel převládají do té míry, že se Evropská unie se stále podvědomě i vědomě srovnává se Sovětským svazem a Brusel s Moskvou. Za národní zájmy se vydává něco, co nikdy národním zájmem nebylo. Evropská politika, do níž musíme umět vstoupit s otevřeným hledím, není zápas Davida s Goliášem. Chceme-li, abychom nebyli za hloupé Honzy či nesrozumitelného Švejka, měli bychom se naučit, že to je inteligentní hra, kterou bychom měli umět také rozehrávat.

Autor je publicista, kandiduje do Evropského parlamentu za Unii liberálních demokratů na 31. místě.