Pořád nám nedochází základní změna, ke které došlo po 1. květnu. Vstupem do Evropské unie se zvyšuje spoluodpovědnost české politiky za evropskou budoucnost. Odpovědni jsme za to, jak bude vypadat ústavní smlouva, finanční perspektiva a celé další uspořádání Evropské unie. Když dokážeme vstoupit do společné debaty, můžeme posílit svou pozici v Evropě.

Také prezident Václav Klaus se k Evropské unii často vyjadřuje. Neustále připomíná své obavy o budoucnost České republiky a opakovaně zdůrazňuje, že jemu je státní suverenita za všech okolností nejvyšší hodnotou. Nedávno prohlásil, že zákeřnější než komunismus jsou pokusy omezovat svobodu a demokracii dnešním europeismem, internacionalismem, veřejnými zájmy (na shromáždění Konfederace politických vězňů, 20. 5. 2004). V článku "Proč nejsem europeistou" (LN, 14. 2. 2004) sdělil, že demokracii ohrožuje mezinárodní právo a požadavek dodržování lidských práv obzvláště. Samotný evropský koncept základních lidských práv je hrozbou suverenitě a státnosti.

Myšlení prezidenta České republiky je unikátní, protože ignoruje dějinnou pravdu a historickou zkušenost. Celou složitost společenských jevů hodnotí jen prizmatem ekonomického myšlení a zcela mu uniká humanitní rozměr demokracie.

Co byl v základu onen komunismus nebo socialismus, který jsme před lety poznali? Přece nic jiného, než ruský státní nacionalismus, kterému se musel podřizovat každý a všechno. Základem sovětského impéria byly národní zájmy Ruska, které se obklopilo svými satelity. Pod rouškou rovnostářské ideologie se budovala autoritářská společnost, v níž existovalo nomenklaturní panstvo. Náboženství národních zájmů nás dostalo na kolena a připravilo o důstojnost.

Máme-li zabránit opakování této historie, pak musí v Evropě platit něco víc než jen síla, se kterou se prosazují národní zájmy. Evropská integrace samozřejmě není horší než komunistický národní imperialismus, jak jsme ho poznali. Evropská integrace je jedinečný pokus, jak najít rovnováhu mezi zájmy evropských národů a Evropou jako celkem. Existuje řada zájmů, které Evropu spojují, například snaha zabránit tomu, aby se jakékoliv příští konflikty řešily silou. Naše řeky a vzduch, který dýcháme, nerespektují hranice států. Vyplatí se starat se o jejich čistotu společně. Stejně bychom měli společně bojovat proti organizovanému zločinu, který se také šíří bez ohledu na národní teritoria. Vyplatí se společná imigrační politika, společná měna a řada dalších věcí. Společná Evropa je v lecčems velmi praktická věc. Evropa je také společná kultura, její hodnoty nás nakonec spojují s celým lidstvem. Takovou hodnotou je požadavek odmítnout mučení a krutost, kdekoliv se s nimi setkáme. Požadavek svobody, kterou si musíme uchovat ve svém životě a ve společnosti, v níž žijeme, a kterou se musíme snažit vrátit těm národům, které ji ztratily.

Nejen Evropa, ale celý svět, v němž žijeme, se neobejde bez "pravidel provozu" a uznání jistých sdílených hodnot. Obávám se těch, kdo nám brání vyjít z izolace. Existuje nebezpečí, že zůstaneme zakletí v předsudcích a resentimentech 80. let, v normalizačním příběhu české společnosti, který toho mnoho neříkal o étosu a významu občanských a politických práv pro život člověka, protože jsme se pohybovali v prostředí, ve kterém základní občanská a politická důstojnost člověka byla pošlapána a popřena. Je třeba vymanit se z tohoto zakletí.

Pomoci může připomínka těch, kteří společnou Evropu kdysi pomáhali vytvářet. Charles Louis Montesquieu napsal, že kdyby znal nějakou věc, která by mu prospěla, ale jeho rodině uškodila, vypudil by ji z mysli. Kdyby znal nějakou věc, prospěšnou jeho rodině avšak nikoli vlasti, snažil by se na ni zapomenout. A pak říká: "Kdybych znal nějakou věc, prospěšnou mé vlasti, avšak škodlivou Evropě, nebo věc, prospěšnou Evropě a škodlivou lidskému rodu, pokládal bych ji za zločin.

Lubomír Zaorálek
Předseda Poslanecké sněmovny