V podstatě to projednávání bylo bezproblematické. Shodli jsme se na tom, že skutečně se jedná o harmonizaci s právem Evropského společenství přesto, že v Poslanecká sněmovně se hodně mluvilo třeba o otázkách licencí. My jsme došli k názoru, že to problémem není. Výbor přijal usnesení, kde říkáme, že doporučujeme vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně se dvěma pozměňovacími návrhy. Ten jeden je zpřesňující, kde v článku 1 je třeba dosavadní bod 38 upravit a změnit slova "obchodní jméno" na "obchodní firmu". A jako druhá se potom v § 53 odstavec jedna zruší.

Druhý pozměňovací návrh má dvě části. My jsme nejvíce snad mluvili ve Sněmovně o doplněném bodu 17 toho našeho tisku, tj. § 32 odstavec 4, kde je ona nově navrhovaná úprava týkající se používání spisovného jazyka. My jsme dospěli k názoru, že ta úprava - že ji lze považovat za problematickou z několika důvodů. Jednak, že se týká pouze provozovatelů celoplošného rozhlasového a televizního vysílání s licencí, nikoliv dalších provozovatelů. Potom je trošku problém, co to je spisovný jazyk. Co jest ta povinnost vyjadřovat se spisovným jazykem, aniž by bylo definováno, co se vlastně spisovným jazykem rozumí. A navíc je to poněkud bezzubé ustanovení, protože neukládá žádné sankce.

Dospěli jsme k názoru, že navrhneme vypuštění tohoto odstavce, což ovšem - a to je ta druhá část toho našeho návrhu - to ovšem předpokládá, že vzhledem jaksi ke stavu projednávání a datu, ve kterém se nacházíme, je třeba pro jistotu a téměř s 90% jistotou je třeba zrušit v článku 1 v bodech 4 a 5 ono ustanovení, že vejde v platnost v okamžiku našeho vstupu do EU. Pokud by se to nestihlo, jako že se to asi nestihne, jednalo by se o retroaktivitu těchto zákonných ustanovení.

Televizi rozumí každý, protože se na ni každý dívá. Dívají se na ni i poslanci a občas zřejmě i poslankyně. A ten výsledek pak může dopadnout velmi složitě. Kdybychom tu projednávali tento návrh zákona v podobě, v jaké jej vypracovalo Ministerstvo kultury, z hlediska pozice mne jako zpravodaje Výboru pro evropskou integraci, bych neměl co namítnout. Ta norma byla připravena velmi precizně, byla velmi precizně koordinována s příslušnými orgány Evropské unie, to znamená tak, jak si asi do budoucna představujeme vůbec spolupráci, protože už v předběžné fázi pokud víme, se k této normě vyjadřovali odborníci EU na tuto oblast.

Tato oblast je řízena Směrnicí o televizi přesahující hranice a některými dalšími normami. Leč zákony procházejí dvěma komorami a když přišel tento zákon do Poslanecké sněmovny, tak doznal změn - některé k lepšímu a některé upřesňující s tím, že například uvedl do souladu pojem reklama s pojmem reklama v jiných zákonných normách apod. Nicméně se přihodila velmi nepříjemná věc, to je ten známý odstavec 4, u nás to je § 32, já si ho dovolím ocitovat, aby bylo jasné, o čem budu vzápětí hovořit: "Provozovatel celoplošného rozhlasového a televizního vysílání s licencí - rozumějte tedy komerční - velké komerční subjekty - dbá na kultivovanost jazykového projevu. Hlasatelé, moderátoři i redaktoři zpravodajských a publicistických pořadů jsou povinni vyjadřovat se spisovným jazykem kromě nezastupitelných citací."

Tak až potud pominu, kdybych byl zpravodajem Výboru pro evropskou integraci - a vystupuji zde jako zpravodaj - až do tohoto okamžiku bych nic nenamítal. Já jsem sice napsal ve své zpravodajské zprávě, že to považuji za s .. ditu, ale nicméně z hlediska našeho výboru bych neměl co namítnout. Teď teprve přijde ten problém: "Provozovatel zajišťuje rozvoj českého jazyka a vyzdvihuje jazykové dědictví." Tam jsme se ocitli v zásadním rozporu se Směrnicí a s některými dalšími ustanoveními Evropské unie na ochranu minorit. Pokusím se vysvětlit v čem to je.

Jde o povinnost zajišťovat rozvoj výhradně českého jazyka. Výhradně český jazyk je předepsán pro tento typ vysilatelů. Ta neslučitelnost s úpravou podle směrnice o televizi spočívá v tom, že v ustanovení o povinnosti spisovného jazyka je díky nešťastně volené formulaci explicitně pro vysílání na komerčních televizích a rozhlasech v ČR předepsána jen čeština, která musí být rozvíjena.

Tím je pro komerční televize zkomplikována, a to stále ještě není ten důvod, že je zkomplikována anebo při rigidním výkladu regulátora i vyloučena možnost vysílat zpravodajství a publicistické pořady v jiných jazycích, například v jazycích minorit neboť tím nebude povinnost rozvoje českého jazyka naplňována.

Vyloučena může být například slovenština, která zaznívá zcela přirozeně a bez dabingu anebo titulků od zpravodajů českých televizí na Slovensku. Mnohem závažnější z hlediska nesouladu s právem Evropské unie a směrnicí o televizi je fakt, že ustanovení rovněž zabrání tomu, aby například slovenská minorita nebo obecně jakákoliv minorita, třeba romská nebo vietnamská v České republice mohla provozovat svůj televizní kanál nebo svůj rozhlas, což bych považoval za zcela přirozené právo, garantované právě směrnicí a dalšími normami Evropské unie se zpravodajstvím a publicistickou v rodném jazyce, ledaže by kanál vysílal v češtině.

Slovenský kanál pro minoritu samozřejmě může rozvíjet pouze slovenský jazyk a bude tak v rozporu s povinností rozvíjet češtinu, kterou mu novela ukládá. Slováci tvoří daleko největší minoritu v České republice a jejich minoritní práva na vysílání v rodném jazyce tak budou vážně dotčena ve smyslu směrnice o televizi.

V licenčních podmínkách pro udělení licence na kanál nebo například na rozhlasovou stanici, což je ještě jednodušší, třeba pro slovenskou minoritu nebo romskou minoritu nebo vietnamskou minoritu, by tak slovenským, romským nebo vietnamským žadatelům musela být paradoxně zakotvena podmínka češtiny a jejího rozvoje.

Bez splnění této podmínky by nebylo možné podle novely zákona provozovat licencované televizní vysílání v České republice nebo rozhlasové vysílání. Tím je ale porušeno hned několik ustanovení směrnice a dalších obecnějších norem Evropské unie, které velmi důsledně dbají na ochranu minoritních práv a práva minorit na vysílání v rodném jazyce minority.

Chci také říci, že ono to zase není tak bezzubé opatření, protože specifika televizního a rozhlasového vysílání spočívá také v tom, že provozovatel takového vysílání je podřízen velmi tvrdé reguli, že se nesmí ocitnout v rozporu se zákonem obecně. Ocitne-li se v rozporu se zákonem, zejména se zákonem o vysílání, pak mu hrozí zahájení správního řízení o odebrání licence.

Takže ta věc vůbec pro provozovatele není jednoduchá, a ta nešťastná formulace vedla náš výbor k velmi jednoznačnému rozhodnutí. Bylo přítomno osm senátorů a skóre skončilo osm nula. Já si dovolím vás seznámit s naším usnesením.

Usnesení Výboru pro evropskou integraci z 39. schůze dne 14. dubna 2004 k návrhu zákona, nebudu opakovat jméno. Po odůvodnění zástupce předkladatele dr. Petry Smolíkové, náměstkyně ministra kultury, zpravodajské zprávě senátora Vladimíra Železného a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu České republiky návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s pozměňovacími návrhy, které jsou přílohou tohoto usnesení.

Za druhé určuje zpravodajem senátora Železného, pověřuje Jiřího Skalického, aby seznámil předsedu Pithart s tímto usnesením.

Ty návrhy máte v příloze, jsou v polovině nebo částečně jsou zcela shodné s tím, co navrhl garanční výbor, to znamená vypustit ono ustanovení o spisovném jazyce. Znovu opakuji, kdyby šlo jenom o spisovný jazyk, pak bychom my z hlediska našeho Výboru pro evropskou integraci pravděpodobně kývli a řekli je to v pořádku.

Neumím si ale představit Radu, která by kontrolovala rozhlasové vysílání v romštině nebo vietnamštině a kontrolovala jeho spisovnou podobu. Takto je to ještě zkomplikováno tím, že je předepsána čeština. To byly důvody, které nás vedly ke skóre osm nula.