13. 8. 2008 / Milan Valach
Ukončení bojů v Gruzii není konec války. Válka je dána samou podstatou kapitalistického systému. Z tohoto hlediska jsou boje na Kavkaze jen jedním za řady válek, které již proběhly a které nás ještě čekají. Není žádným tajemstvím, že se naše vláda aktivně zapojila do tohoto válečného šílenství. V gruzínském případě dodávkami zbraní a česká média propagandistickým štvaním. V mnoha dalších případech - Jugoslávie, Irák, Afghánistán atd. i jinak, a to například i souhlasem s výstavbou amerického vojenského radaru v Brdech.
Zhruba od poloviny devadesátých let 20. století se svět opět rozestupuje na zájmové bloky, které spolu zápasí o kontrolu trhů, strategických surovin a tras pro jejich dopravu. Od této doby také opět rostou výdaje na zbrojení.
Z hlediska podstaty kapitalistického systému je válka jen jinou formou konkurence, která sama je formou boje o maximalizaci soukromého zisku s tendencí k sebezničující eskalaci, jak kdysi napsal Amitai Etzioni. Z tohoto důvodu, sotva jedna válka skončí, již stojíme na prahu další. Na tuto vlastnost kapitalistického světa jsem upozorňoval již před pár lety v textu "Na prahu budoucí války" .
Za prvé. Za ty dva roky od napsání výše zmíněného textu se prohloubil úpadek USA. Patrně již příští rok se stane největším výrobcem průmyslového zboží Čína. Došlo k prudkému pádu kursu dolaru při současném, a nikoliv jen tímto kursovým pádem vyvolaném, růstu cen ropy. V horizontu několika let ztratí Spojené státy své dominantní postavení, a to v podmínkách zostřujícího se boje o zdroje strategických surovin.
Rusko, jež za Jelcinovy éry dávalo nadnárodním monopolům dobrou naději, že se stane jejich další kolonií, tj. zdrojem levné pracovní síly a především zdrojem surovin , se za Putina -- Medveděva stalo opět světovou velmocí. Obnovilo nejen kontrolu nad svým nerostným bohatstvím, ale nastoupilo i cestu dynamického průmyslového rozvoje. Místo toho, aby si je nadnárodní firmy rozparcelovaly podle modelu afrických zemí, vrátilo se na světovou scénu jako mocenské centrum.
Spojeným státům, jako dosud nejsilnější kapitalistické velmoci tak zůstává již jen sázka na jejich vojenskou převahu, která je zatím značná. Ovšem vzhledem k tomu, že si nemohou dovolit skutečnou globální konfrontaci, volí cestu stálého vojenského tlaku v podobě menších vojenských konfliktů, vyvolávání vnitřních rozporů u potenciálních nepřátel a dosazování spřátelených vlád. To jsou ony barevné revoluce, ale také uznání samostatnosti Kosova sleduje stejný cíl -- získání kontroly nad strategicky důležitým regionem a vyloučení vlivu Srbska jako tradičního spojence Ruska. Předpokladem, a myslím, že celkem oprávněným, je naprostá závislost kosovské vlády na jejích amerických protektorech.
Další taktikou je snaha zavléci konkurenty do konfliktů, které je jednak budou vyčerpávat, jednak, za vydatné pomoci západních sdělovacích prostředků diskreditovat.
K získání souhlasu veřejnosti s touto militaristickou politikou je nutné vyvolat u občanů jednak pocity strachu z ohrožení -- islámskými teroristy, Rusy atd., jednak nacionalistickou pýchu na vlastní nadřazenost a výjimečnost.
Důvěra v úspěch této formy nacionalistické propagandy v západních sdělovacích prostředcích, českých zvláště, se může opírat o několik předpokladů. Mentální mapa Evropy zahrnuje v myslích jejích občanů jen tu její část, která se nachází na západ od našich hranic. To je dáno jak historicky -- právě státy v této oblasti mají dlouhou historii vzájemných styků, tak i ještě nedávným faktem existence východního bloku, který velkou část východních zemí vyčleňoval jako součást nepřátelského tábora.
Zdá se mi, že v tomto vnímání Evropy lze nalézt východo-západní osu, kde vždy ten, kdo je o něco více na západ, hledí s pocitem nadřazenosti na ty, kteří jsou o něco více na východ. Samozřejmě to souvisí s nacionalismem, který provázel vznik buržoazních států, s velikostí země a přezíravostí velmocí vůči malým státům, a zvláště s rychlostí vývoje, kdy země, jež se staly kapitalistickými jako první, hledí s despektem na ty, které tohoto cíle dosáhly později.
Mohli bychom předpokládat, že arogance vůči Rusku, kterou můžeme pozorovat v mnoha médiích (např. i ZDE *) má své kořeny v totalitní minulosti. To by bylo zvláště pochopitelné v tzv. postkomunistických zemích. Ale Rusko již dávno není komunistické, je stejně kapitalistické jako jiné země a rychle v tomto směru dohání, co ještě nestihlo. Tento fakt nám vynikne, když srovnáme pozitivní obraz Ruska líčený západními sdělovacími prostředky za Jelcina, se současným zcela negativním, a to utvářeným ještě před oněmi gruzínskými událostmi.
Připomínání imperiální role carského a stalinistického Ruska na Kavkaze, jak se dnes děje, předpokládá, že jeho imperiální - agresivní podstata nemá nic společného se společenským systémem, který v této zemi momentálně je. Ta je dána prostě tím, že to jsou Rusové.
Zvláště pro české sdělovací prostředky platí (viz např. komentář J. Hanáka v Právu 13.8. 2008), že Rusové jsou prostě stalinističtí komunisté, a to jednou provždy.
Nacionalistický tón těchto textů vynikne ještě více, když si uvědomíme odlišné reakce sdělovacích prostředků na skutečné invaze USA -- Panama, Grenada, Irák atd.
Nacionalismus, a zde bych jej rád odlišil od vlastenectví, jako pocit vlastní výlučnosti a nadřazenosti se hodí i pro získávání souhlasu se systémem, pro zakrývání třídních rozporů ve jménu národní jednoty. Celý tento vývoj začíná nepříjemně připomínat svět popsaný v Ortelově románu 1984.
Je pozoruhodné, jak západním ani naším redaktorům nevadí, že Saakašvili je diktátor, který potlačil v Gruzii svobodu projevu a postupoval násilně vůči opozici.
Za druhé. Role Evropské unie je v tomto globálním konfliktu rolí podřízenou. Jestliže Spojené státy spoléhají na svou vojenskou sílu, EU toto činit nemůže, a to především vlivem své nejednotnosti. Díky vojenské převaze USA mohou americké nadnárodní monopoly zvýšit míru svého zisku cestou jejího využití. Evropské firmy tuto šanci nemají. Americká administrativa bude proto i z tohoto důvodu tendovat k násilnému prosazování svých zájmů, a to bez ohledu na osobu svého prezidenta. Evropská unie, vlivem absence této vojenské síly využitelné jejími nadnárodními společnostmi, by spíše prosazovala obchodní spolupráci s Ruskem. Ovšem jak její nejednotnost, v tomto případě tedy slabost, tak její mnohostranné provázání s USA, zvláště patrné u Velké Británie, ji nutí sledovat politiku Spojených států, i když často váhavě či neochotně -- viz útok na Irák. V tomto případě jde také za tím, koho považuje v daném konfliktu za silnějšího. Na to, aby mu v souladu s vlastními zájmy kladla odpor, je dosud příliš slabá.
Není možné, aby si jakýkoliv stát nechal líbit masové vraždění svých občanů, i když žijí momentálně za hranicemi tohoto státu, a to zvláště pokud jsou jednotky tohoto státu na základě mezinárodního mandátu a mezistátních dohod rozmístněny v krizové oblasti jako síla zajišťující udržení míru. Ne zcela bezvýznamnou skutečností je pak to, že napadeny byly i tyto mírové ruské jednotky.
Vedle již zmíněných a hojně diskutovaných strategických zájmů, kontroly strategických ropovodů apod. se tedy mohlo jednat i o zkoušku ruské síly. Je možné, že váleční plánovači měli na mysli ruskou prohru v Krymské válce, velmi neslavný výkon ruské armády v boji proti Finsku apod. Ať tomu tak již bylo či nikoliv, fakticky se jednalo o test jak ruské vojenské síly, tak ruského morálního odhodlání hájit své zájmy a svou prestiž. Saakašvili, stejně jako Gruzínci i Osetinci samotní se tak ocitají v roli pěšáků ve velmocenské hře.
Ruskou reakci proto vnímám jako zcela adekvátní vojenské řešení situace, kterou vytvořila gruzínská armáda svým brutálním útokem. Žádný stát by se ovšem nespokojil s vytlačením útočníka z obsazeného území. Stejně jako se spojenci nespokojili s tím, že německou armádu zatlačili do původních hranic, ale požadovali její bezpodmínečnou kapitulaci s následným souzením vojenských velitelů za rozpoutaní agresivní války. Stejný postup byl zvolen i v případě Japonska. Obdobný postup byl zvolen i v případě války na území bývalé Jugoslávie, jejíž váleční zločinci jsou nyní souzeni v Haagu, i když zdaleka ne všichni.
V daném případě se ovšem nežádá bezpodmínečná kapitulace, ale jen (!) záruky, že se podobný útok nebude opakovat. Dokud není této dohody dosaženo, pokračují vojenské jednotky v operacích, nutných k zajištění jejich bezpečnosti a k odstranění hrozby, kterou agresor dosud představuje -- zajištění skladů vojenského materiálu, strategicky důležitých pozic atd.
Válka v Gruzii je jen (!) lokální forma globálního boje kapitalistických států. O strategických zájmech v pozadí konfliktu toho bylo na Britských listech napsáno již mnoho, snad ale stojí za pozornost tento zdroj . Je skutečně jen stěží uvěřitelné, že by gruzínská armáda začala s útokem bez vědomí amerických poradců a instruktorů. Útok byl veden brutálním a zákeřným způsobem -- krátce po vyhlášení přiměří Gruzií bylo spící město Cchinvali napadeno salvami raketometů a palbou těžkých zbraní. Tedy prostředky s plošným ničivým účinkem.
Je možné, že cílem bylo nejen vyhladit či alespoň vyhnat Osetince, což se již ve značné míře podařilo, ale zničit město tak rychle, aby mohla gruzínská vojska postoupit k Rokskému tunelu a zablokovat jej dříve, než jím projdou ruské posily. Postup těchto sil jinými cestami by pak byl nejen zdlouhavý, ale patrně i politicky neúnosný. V každém případě se Saakašvili a jeho spolupracovníci (i případní rádci) na civilní oběti své agrese neohlíželi.
Z morálního hlediska nelze jinak, než označit Saakašviliho a jeho spolupracovníky za darebáky a válečné zločince.
Ale není to vše špatně? Nemá snad vláda právo hájit územní celistvost státu, a to i vojenskými prostředky? Já si dokonce myslím, že má nejen právo, ale dokonce povinnost ji bránit. Jenže toto celé musí být upřesněno.
Předběžně je však nutno říci, že je naprostou tragédií, když se diskutující dělí podle toho, na které straně konfliktu stojí. Ještě větší tragédií je, že se otázky lidských práv a demokracie zmocnily vlivové agentury sloužící zájmům současných mocenských center.
Levice, která v dějinách tyto otázky nastolovala a za naplnění těchto hodnot bojovala, je zcela ponechala v rukou držitelů moci jako nástroje k prosazování jejich zájmů.
Následující řádky jsou jen velmi stručným pokusem o formulování všelidského, z mého pohledu tedy levicového postoje k těmto událostem. Pokusem, jenž je předložen k další diskusi, upřesnění a rozvíjení.
Při snaze o formulaci levicového stanoviska si především musíme ujasnit, jaké hodnoty považujeme za výchozí a určující pro další směr našeho uvažování.
Pro mne jsou takovými hodnotami hodnota člověka a jeho svobody, z nich vyplývající právo jednotlivce i společenství jednotlivců rozhodovat samostatně o svém životě v případě jednotlivého člověka a společně a rovnoprávně v případě lidského společenství, a to na základě většinového názoru. K tomuto právu nutně patří materiální podmínky - prostředky nutné pro jeho praktické uskutečnění, k nimž jistě patří i země, kterou toto společenství obývá. Toto území je tedy jeho vlastnictvím.
Toto stanovisko, zde jen hrubě načrtnuté, nám pak umožňuje formulovat normativní postoj k podobným událostem, jakou je snaha Jižní Osetie po osamostatnění.
Abychom si to poněkud zkomplikovali, je nutné podotknout, že mnohé závisí na konkrétních faktech dějin. Něco k tomu ZDE
Tak tedy, pokud bylo území Jižní Osetie historickým územím daného etnika a stalo se součástí Gruzie až rozhodnutím sovětské vlády ve dvacátých letech 20. století, mají Osetinci plné právo na vytvoření samostatného státu, a to na základě všelidového hlasování o této otázce -- to se stalo s kladným výsledkem. Déle trvající právo zde má přednost před právem trvajícím kratší dobu.
Velmi zhruba bychom našli obdobu tohoto principu v rozdělení ČSR na Českou a Slovenskou republiku, ovšem bez onoho hlasování.
Pokud ovšem bylo dané území historickou součástí gruzínského státu a Osetinci na ně přišli jako hosté, nemají právo žádat odtržení. Přišli jako hosté, kteří se stali součástí daného státu s plnými právy a povinnostmi přináležejícími jeho ostatním obyvatelům (toto je trochu ahistorické, ale na podrobnější diskusi zde není místo). Jako lidé přijatí mezi obyvatele státu mají právo "pouze" na to, aby se s nimi zacházelo rovnoprávně jako s Gruzínci a mají právo žádat lidská a občanská práva běžná pro občany demokratických zemí - příklad sudetští Němci u nás a kosovští Albánci v Jugoslávii.
Pokud je pro ně život v této zemi nepřijatelný, musí jim být umožněno ji opustit, příp. musí mezinárodní společenství usilovat o změnu nepřijatelných podmínek života v duchu výše uvedených zásad při zachování územní celistvosti daného státu.
Rozdělení území by v tomto případě bylo spravedlivé jen pokud by se opíralo o dobrovolný souhlas obou stran.
To by ovšem platilo v ideálním světě. Dominantní hráč v "našem" zájmovém bloku kapitalistických zemí, tj. USA, uplatňuje rozdílná kritéria podle toho, co se mu zrovna hodí. Klasické srovnání zde nabízí případ Kosova s Jižní Osetií, ale ovšem i Iráku, Afghánistánu a dalších zemí, v nichž byly vojenskou silou svrženy předcházející vlády a k moci dosazeni lidé ochotní spolupracovat s americkou okupační mocí.
V tomto světě prakticky nelze uplatnit nějaké univerzální principy, s výjimkou jediného -- uspokojování zájmu silnějšího.
Úkolem levice by měla být snaha o změnu tohoto stavu. A to především proto, že toto není ani první, ani poslední válka v tomto rozhořívajícím se globálním konfliktu. Předpokladem pro splnění tohoto úkolu, jedním z mnohých, je zformulování normativního stanoviska, které nám umožní z hlediska všelidských zájmů hodnotit jednotlivé události světových dějin jako spravedlivé či nespravedlivé, jakou žádoucí -- dobré a nežádoucí - zlé. Jinak řečeno, znovuzrození levice předpokládá, že nám bude jasné co si máme přát a proč, co máme odsuzovat a za co máme bojovat.
Jinak hrozí nebezpečí, že s mozky vymytými vládní propagandou se zase budeme řadit do vojenských útvarů a umírat za zájmy společenských elit, jako již tolikrát v dějinách.
P.S. Výše uvedené stanovisko není ani zdaleka úplné. Což zjistíme např. na specifickém případu vzniku státu Izrael.
*) Pozn. JČ: Jde o nedorozumění. Moderátoři BBC jsou -- správně a právem -- při interviewování politiků ostří na každého. Povinností moderátora je vždycky politikovi oponovat.
Co se týče okolností kolem vzniku nedávného jihoosetinského konfliktu, je nutno v rámci férovosti podotknout, že Saakašviliho armáda sice skutečně zaútočila na civilisty v Cchinvali brutálně a těžkými zbraněmi, avšak úplně bez viny nebyla ani jihoosetinská strana; docházelo údajně už předtím k občasným přestřelkám v důsledku agresivity obou stran. Jistěže rozumný gruzínský prezident by se snažil o uklidnění konfliktu diplomatickými prostředky. - Rusko zavádělo proti Gruzii neférová ostrakizační opatření, Saakašvili si to vynahrazoval americkou podporou a agresivní rétorikou. Brutálně se chovaly obě armády, ruská i gruzínská. Dosud není jasné, kdo na které straně co spáchal.