11. 6. 2007
Pan Vít a ráj s ostnatým drátemDlouho jsem čekal, kdy se smýšlení pana Víta projeví naplno. A taky jsem dlouho jeho články odmítal číst, protože v nich prostě nenaléval čistého vína. Nyní se jasně přihlásil k minulému režimu a k jihoamerickým bolševicky orientovaným diktátorům. Je zřejmé, že panu Vítovi nemá cenu vysvětlovat, jakou cenu má svoboda, jak demokracie a volný trh přinášejí (hlavně díky vědě a technice, které se vždy nejlépe rozvíjely tam, kde vládla svoboda) lidem docela dobrý blahobyt, nesrovnatelně lepší než všechno, co dosud lidstvo zažilo. Pan Vít nikdy jistě nepřijme, že právě komunismus, nacismus a různé diktátorské režimy všude na světě velkou naději lidí v obecný mír, svobodu a blahobyt hatily nejvíce. |
Myslím, že on by byl jedním z těch, kdo by tu zůstal s Jakešem a jinými jemu podobnými, kdyby se otevřeli hranice a lidé mohli svobodně vycestovat. Ostnatý drát kolem hranic komunistických režimů kdysi velmi výstižně komentoval (pokud se nepletu) kardinál Ottaviani, kterého budu volně citovat: "Oni tvrdí, že tam mají pozemský ráj, ale proč pak mají kolem ráje ostnatý drát? Z ráje se přece ven neutíká." Ano, lidé neutíkají z USA ani z EU, byť mohou klidně a svobodně vycestovat, kdy se jim zachce. Naopak utíkají z Kuby a Latinské Ameriky do USA. A to je významný rozdíl, který pan Vít, jako agitátor za minulý režim, musí pomíjet. Dnešní Česko (nebo Masarykovo Československo) se od ČSSR liší právě v této věci zcela zřejmě. Komunisté vyvraždili, pozavírali a vyházeli elity české kultury, vědy, práva či armády, církve, politiky, spolkového života, vzali lidem majetky a právo na samostatnou ekonomickou existenci, aby mohli vytvořit šedou orwellovskou strukturu, v níž základní práva a svobody existovaly jen pro poslušné ovce -- ale i tyto ovce byly pro všechny případy uvězněny v "pokrokové společnosti" za ostnatým drátem a hlídány tajnou policií, již vtiskli její podobu v padesátých letech bývalí gestapáci. Pan Vít je typickým příkladem jakešovské mentality, závisti vůči těm, kdo touží po penězích, postavení či moci. Po penězích toužil ovšem vždy každý živnostník, každý, kdo se musel ve světě, kde komunisté své ovečky neopečovávají, vydělat na živobytí a na potěšení pro sebe i své blízké (tak to dělal můj děda stavitel i mí prapradědové sedláci). Po postavení touží každý, kdo má nějaké mimořádné schopnosti a chce je uplatnit. Za komunistů se musel dát do služby ďáblu, ale v normální společnosti tomu tak není. Můj prapraděd Horák byl za císaře pána jako zámožný sedlák starostou jedné malé obce u Nového Jičína a byl to jistě slušný, poctivý muž, který jako všichni sedláci celý život dřel. A moc? Moc musí někdo mít. Je otázka, kdo se o ní uchází a jak ji získá. Potřebujeme, aby u moci byli čestní, odvážní lidé, kteří zastupují zájmy pravdy a svobody, jako třeba Milada Horáková, nikoli vrahové jako Klement Gottwald. Moc může lidi ochočit, zlomit, naučit je nevidět nespravedlnost, naučit je závidět, nevěřit v to, že člověk může být svobodný a odpovědný. Podle mého názoru je pan Vít celým svým dílem, jež v Britských listech publikuje, jedním z takových lidí. |