"Studená válka je stav mysli. Je to uvěznění v mytologickém obrazu světa, tvořeném dvěma říšemi: Říší Dobra a Říší Zla. Toto rozdělení je smyšlené a arbitrární, ale vždy je na něm kus pravdy a lidskému uvažování je navíc taková šablona pohodlná, pročež mýtu ochotně věří. Studená válka, v jejíž mentalitě vyrůstali všichni neokonzervativci, umožňuje žít ve světě, v němž každá naše akce, byť by byla i v rozporu s oficiálně zastávanými principy, je dobrá, pokud je namířena proti Nepříteli. Je to stav mysli, v němž nelze nemít pravdu. Ne že bychom ji prostě měli. Nemůžeme ji nemít. Cokoliv děláme, je správné, a cokoliv říkáme, je pravdivé. Svoboda je otroctví (jako v Abú Ghrajbu) a válka je mír (jako ve Fallúdži) -- jenom tomu musíme správně porozumět. Žijeme v iluzorních vyprávěních o vlastním dějinném poslání, zatímco ve skutečnosti je naše jednání přízemně lidské, ano příliš lidské!"

Dá se tohle říci o také o 2. světové válce? Je opravdu všechno, co děláme, správné, pokud věříme v nějakou Říši Zla (o Říši Dobra jsem neslyšel ani z úst Reaganových, ani z úst Churchillových)? Churchill mohl věřit v to, že hitlerovské Německo je Říší Zla, ale "realisticky" nad tím mohl přivřít oko a uzavřít s Hitlerem spojenectví (ono by to bylo určitě pro britské impérium docela výhodné, výhodnější než osamocená válka), jak to Führehr vytrvale Britům nabízel. Bylo by to správné? A co kdyby Churchill vytvořil svou Osvětim někde kousek od Londýna a spaloval tam židy po milionech, aby se Hitlerovi zavděčil. Jistě i Herodes byl přesvědčen o tom, že vraždit neviňátka je hnusné, ale ono se to občas může hodit... Myslím, že i když někdo věří v to, že státy, které vyhlazují lidi po statisících (a tam patřily za dob studené války jak SSSR, tak Čína nebo Kambodža), jsou "Říše Zla", že i přesto může dělat špatná a dobrá rozhodnutí. Jednou z chyb, kterou může udělat, je např. zavřít oči před genocidou a hrát si na vřelé přátelské vztahy s tyranem (třeba ze strachu o své postavení). Moudrým rozhodnutím může být třeba snaha tyrana porazit. A propos byla to právě příliš pragmatická politika USA a ostatních velmocí (SSSR, Francie...), která podporovala Saddáma v jeho nakonec chemické válce s Íránem. Víra v "Říši Zla" neuchránila USA před chybami, za které nebyla zodpovědná víra ve "sny", ale tzv. "realistická" politika cynicky přehlížející jakékoli humánní ohledy. Jiným příkladem chyby, ta se však stala až po skončení studené války, je postoj Clintonovy administrativy ke genocidě ve Rwandě, který se mi zdá hanebnější než celé Bushovo dobrodružství v Iráku (politicky jsem přitom mnohem blíže Clintonovi než Bushovi).

Jako všude v životě, i v politice potřebujeme určitou rovnováhu mezi vírou ve "sny" a vírou v cynickou realitu. Nicméně chápat genocidu páchající stát jako "Říši Zla" je podle mne rozumné i mravné.