17. 8. 2008
Před čtyřiceti lety tento týden začala noční obloha nad Prahou hlučet zvukem dopravních letadel. Začala invaze do Československa. Dnes jsou tanky na ulicích Gruzie. Jenže mezi dneškem a rokem 1968 je velký rozdíl. Zaprvé, Gruzínci zaútočili, než byli poraženi. Zadruhé, toto není totální okupace, spíše něco jako trestná výprava, píše slavný britský komentátor a odborník na středovýchodní Evropu Neal Ascherson v týdeníku Observer.
Co chce Rusko? Svět ještě neví. Možná to nevědí ani sami Rusové, jejich tradicí je vstoupit do krize s několika protikladnými herními plány a pak rozhodovat podle situace. Ale některé jejich krátkodobé cíle jsou už jasné.
Rusové chtějí zničit gruzínskou vojenskou výzbroj tak důkladně, aby to trvalo deset let ji obnovit. To právě dělají ruské ozbrojené jednotky, které teď jezdí po Gruzii. Chtějí posílit své "mírové" sbory v Jižní Osetii a Abcházii, aby se Gruzie už nikdy neodvážila na jejich hranice zaútočit. Chtějí zdiskreditovat prezidenta Michaila Saakašviliho tak silně, aby ho Gruzínci svrhli. Chtějí ukázat, jakou cenu by bylo nutno zaplatit za přijetí Gruzie do NATO a také argumentují, že Gruzie je příliš nespolehlivá a zbrklá, aby mohla být členem Severoatlantického společenství.
Zatímco se Condoleezza Ricová a další vedoucí západní politikové snaží realizovat příměří, prezident Medvěděv a premiér Putin by se chtěli zbavit všech těch mezinárodních vyjednavačů, především Američanů. Téměř určitě by chtěli vnutit Gruzii novou bilaterální dohodu s Ruskou federací. Pravděpodobně budou požadovat právo na několik vojenských základen v Gruzii, které Rusko před několika lety tak neochotně opustilo.
O tomto víkendu ruské jednotky přestaly střílet, ale agonie Gruzie pokračuje. Daleko horší než vojáci jsou civilisté, kteří přicházejí za nimi, obtloustlí muži s automatickými pistolemi, kteří mají na sobě armádní bundy přehozené přes trička. Tito lidé vraždí, plení a vypalují domovy, vyhánějí poslední Gruzínce z Jižní Osetie. Pronásledují a zabíjejí je až do Gori.
Tito pistolníci jsou Osetínci, ale kdyby býval Saakašviliho překvapivý útok úspěšný, vrahy by byli Gruzínci a obětmi Osetínci. Když prchali první osetínští uprchlíci z Cchinvali, gruzínská zvěrstva proti nim už začala.
Nyní prchají Gruzínci. Stanou se z nich bezmocní bezdomovci. Budou bydlet ve špinavých chatrčích a opuštěných továrnách spolu s jinými uprchlíky, kteří hnijí na pokraji gruzínské společnosti už 15 let.
Protože toto všechno se už jednou stalo. Přesně tytéž hrůzy se tu odehrály před 15 lety.
Problém je, že se z toho vůbec nikdo nepoučil, nikdo kromě Rusů. Takže se historie opakovala. V letech, která následovala, si gruzínští politikové nedokázali uvědomit, že sblížení s Jižní Osetií a Abcházií může přinést pouze imaginativní diplomacie, nikoliv útoky raketami.
Abcházci jsou nezávislí, ale jejich nezávislost neuznává nikdo. Nemají tedy jinou možnost než přijmout ruskou hegemonii. To se jim v hloubi duše vůbec nelíbí. Ve skutečnosti sní o tom, že uniknou do velkého světa a získají skutečnou nezávislost. Saakašvili, když se dostal k moci, mohl této touhy při jednání s Abcházci využít. Udělal několik gest, avšak Abcházci byli nedůvěřiví. Saakašvili, argumentovali, je nacionalistický demagog, který chce silou ovládnout Abcházii i menší Jižní Osetii. Nyní mají plné právo říci, že měli naprosto pravdu.
Je načase, aby Západ přestal mluvit o "gruzínské územní celistvosti" a o Jižní Osetii a Abcházii, jako že jsou to "vzbouřenecké regiony" a jejich vzbouření lze jaksi anulovat. Tento zbytečný sen je mrtvý. Otázka je dnes jiná: jak uznat a realizovat jejich nezávislost. Teprve uzná-li vnější svět jejich nezávislost, bude pro Rusko obtížnější zneužívat jich jako pěšáků ve hře na ochromování gruzínské svobody.
Už asi nepůjde osvobodit miniaturní Jižní Osetii z vlivu Ruské federace. Ale Abcházie může být naprosto samostatný černomořský stát. Je načase, aby Evropská unie přestala předstírat, že Abcházie neexistuje, a začala jí pomáhat.
A Gruzie, onen zázračný malý národ, v němž žijí někteří snad nejtalentovanější lidé na světě, který však má světově snad nejhorší politiky, se musí změnit. Nebyla poražena Gruzie, ale určitý druh gruzínské politiky, která opakovaně hraje do ruských rukou.
Víme, že dochází rychle k obnově Ruska jako velmoci. Snahy ovlivnovat z vnějšku bývalé státy Sovětského svazu bude Rusko tvrdě potlačovat. Po Gruzii je na řadě Ukrajina, kde by pokusy včlenit Ukrajiny do NATO mohly vést k rozpadu této země a pokud bude ruská flotila stále ještě na Krymu, mohl by vzniknout děsivý konflikt.
NATO s Američany může ochraňovat své vlastní členy před vydíráním tím, že bude stát pevně. Ale brutální pravdou je to, že má-li NATO přežít, nesmí přijímat za své členy státy, za něž není ochotno bojovat. Nejlepším způsobem jak zabránit válce není vydávat mnohomluvná odsuzující prohlášení, ale definovat přesně a uvěřitelně pravidla toho, co je NATO ochotno udělat. Bluffování může být fatální.
Podrobnosti v angličtině ZDE