15. 8. 2008 / Ivo Šebestík
A opět platí: Chceš-li se o něčem dozvědět co možná nejméně, svěř se do péče médií a naslouchej oficiálním prohlášením politiků. Nesrovnatelně pravdivější jsou geopolitika současného světa v kombinaci s logikou a normálním úsudkem. Přičemž obojí posledně zmiňované je duchovní komoditou, jaké se tvůrcům veřejného mínění zoufalou měrou nedostává.
V těchto dnech se na francouzském knižním trhu objevila souhrnná práce desítky odborníků na mezinárodní vztahy. Jmenuje se Geopolitika současného světa (Géopolitique du monde contemporain). Ve stati věnované Rusku autoři popisují zahraničně politický vývoj v této zemi-světadílu po pádu Sovětského svazu. Nejprve chabý odpor proti rozšíření NATO do zemí střední Evropy a do Pobaltí. Následuje stejně chabý protest vůči napadení Jugoslávie vojsky NATO. Poté však již následovala fáze oteplení vztahů Ruska a Západu, a to v souvislosti s s událostmi 11. září 2001 v USA. Rusko přijímá podíl na tzv. "válce proti terorismu". Odměnou je Rusku přijetí do G7, jež se jeho příchodem rozšiřuje na G8, a uznání ze strany USA a Evropské unie v tom smyslu, že se Rusko stalo zemí s tržní ekonomikou.
Podívejme se, co v této souvislosti píší autoři doslova: "To tedy odpovídá nové doktríně ruské moci, která si přeje přizpůsobit své geopolitické záměry reálnému stavu vlastních možností, a chce se přihlásit ke světu, jaký reálně existuje: tedy ke světu ovládanému americkou mocí." V roce 2003 však, podle autorů, dochází ke změně ruského chování, a to v souvislosti s iráckou krizí. Citujme i nyní doslova: "Rusko se znovu stává nepohodlným diplomatickým partnerem, který překáží projektu rozmístění antiraket ve střední Evropě a vystupuje proti nezávislosti Kosova." Na závěr této kapitoly autoři ještě suše konstatují: "Od roku 1991 se Rusku nepodařilo splnit žádný ze svých významnějších diplomatických cílů na své západní hranici."
Tato fakta nejsou neznámá, nicméně je dobré je mít na zřeteli, pokud chceme alespoň trochu chápat strategii všech hlavních hráčů také v tzv. rusko-gruzínské válce letos v srpnu. Uveďme si, jaké neúspěchy v ruské politice, týkající se západních hranic federace, vlastně šlo. Obecně můžeme konstatovat, že došlo k posunu Severoatlantické aliance na východ. V roce 2004 se členy NATO staly už i bývalé pobaltské sovětské republiky, Litva, Estonsko a Lotyšsko. Spolu s Polskem tvoří tyto čtyři členské státy NATO bezprostřední sousedy Ruska. Jejich prostřednictvím se NATO dotklo ruského státu. Na území jednoho z členů Aliance, Polska, má dokonce stát americká raketová základna. (Polsko údajně vyslovilo ve čtvrtek dlouho zvažovaný souhlas s umístěním základny na svém území, čímž patrně reagovalo na události v Gruzii.) Vstup všech těchto zemí do schengenského prostoru v roce 2007 navíc zostřil režim na hranicích Ruska a EU, pochopitelně v neprospěch Ruska. Další nepříznivý vývoj -- z ruského pohledu -- se odvíjí na Ukrajině. Ta představuje historicky velice nesourodý národnostní útvar. O historii Ukrajiny pochopitelně nemají novináři, zasvěceně nás informující o událostech v této zemi, ani zdání. Proto nedokáží říci nic ke zvláštnímu zájmu Polska o to, aby Ukrajina buďto odpadla od Ruska celá, nebo aby se, v nejhorším případě, rozpadla na katolickou a pravoslavnou část, a Polsku se podařilo obnovit tradiční vliv alespoň nad katolickým územím. Raději půlka než nic!
Historické konflikty včetně i těch dávných, bohužel, nejsou stále zapomenuty a sehrávají významnou roli i v 21. století, s čímž ale veřejné mínění seznamováno není. Nevraživost mezi národy zůstává živá i na evropském kontinentě a je dost snadné odhalit za různými aktivitami právě tyto atavismy.
Ale vraťme se k Ukrajině a dalším zemím, které by měly být -- podle plánu USA -- integrovány do NATO a dalších struktur vzdálených Rusku a jeho geopolitickým zájmům. Trojice bývalých sovětských republik, Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie se ocitly v zorném poli Evropské unie a bylo jim v roce 2007 nabídnuto partnerství formou sousedství (voisinage). Tím Evropská unie institucionalizovala vztahy s těmito státy. Učinila z nich de facto partnery a strategické spojence, což má Rusku komplikovat případné mocenské aktivity v této oblasti. Pokud by Rusko (a je to vidět na současném konfliktu s Gruzií) chtělo s těmito zeměmi cokoliv řešit bez souhlasu USA, dostalo by se do konfliktu s touto velmocí a jejími spojenci.
Z hlediska vojenského došlo k důležitému posunu v neprospěch Ruska také v souvislosti s americkou okupací Afghánistánu. Kyrgyzstán byl nucen akceptovat instalaci americké vojenské základny. A stejně tak v Tádžikistánu našly svou základnu francouzští příslušníci NATO.
Britská ekonomka Noreena Hertzová (universita Cambridge) napsala zajímavou knihu, která (kupodivu) vyšla také v České republice. Kniha se jmenuje Plíživý převrat a má podtitul Globální kapitalismus a smrt demokracie. Hertzová, odbornice na bankovnictví, výstižně ukazuje a na příkladech dokládá skutečný směr, kterým se vydává svět ovládaný gigantickými a neustále se rozpínajícími nadnárodními společnostmi, jež si podrobují jednu vládu za druhou, takže premiéři a prezidenti nejsou skoro víc než snaživými služebníky na jejich dvoře.
Dovolte malou a jen zdánlivou odbočku od tématu rusko-amerických vztahů a rusko-gruzínské války. Má globalizace nějaký konečný cíl? Třeba i nedostižný? Co tak svět spravovaný jako gigantický obchodní, výrobní a finanční podnik? Jeden princip, jedna filozofie, jeden zdroj informací, jedna obchodní politika, jedna reklama, jedna morálka. Ale také jeden monopolní přístup ke světovému bohatství, ke všem energiím, k obchodu s nimi, k jejich distribuci a k zisku. A vedle toho (či kvůli tomu) i jedno centrum moci disponující potřebnou vojenskou silou. Může to být centrum košaté, obklopené satelity. Tomuto modelu chybí už jen vhodný typ člověka. Záměrně neříkám občana, neboť občan je termín politický, zatímco globální svět vědomě vytváří individuum zcela nepolitické, dětinské a bezbranné -- konzumenta.
Podle všeho, co se ve světě děje, zejména po prolomení zásad mezinárodního práva invazí NATO do Jugoslávie v roce 1999, jsou Spojené státy na cestě k tomuto modelu a Rusko, jak dalo najevo v těchto dnech svým postupem vůči Gruzii, na této cestě překáží. Bylo by Rusku lépe, kdyby se vzdalo kontroly svého vlastního nerostného bohatství, zejména zemního plynu a přenechalo ji globálnímu kapitálu? Tak to přece učinilo několik arabských zemí, jejichž šejci (ti, co tak učinili), se topí ve zlatě. Patrně by se Rusko rozpadlo a přinejmenším Asie by se ocitla ve stavu, který si nikdo ani nedokáže představit. O důvod víc proč nevycházet z údivu nad hloupostí některých politiků.
Spojené státy ve spolupráci se svými spojenci vystavují ostatním zemím světa vysvědčení, a to podle toho, nakolik tyto geografické útvary spolupracují na americkém modelu světa. Kladné vysvědčení znamená uznání, že v zemi vládne demokraticky zvolená vláda a že stát uznává zásady volného trhu. Volně přeloženo, znamená to, že tamní vláda dala dostatečně najevo, že vytvoří co nejlepší podmínky pro globální kapitál, a to i ke škodě vlastního obyvatelstva. Zigmund Bauman mluví v podstatě o tom, že taková vláda deklaruje, že ona i tamní obyvatelstvo jsou dostatečně bezbranné, takže kapitál si může dělat, co chce. Naopak, státy, které dostanou od Washingtonu nedostatečnou z chování, jsou označovány za nedemokratické, autoritativní, teroristické, za osu zla, darebácké země a podobně. V praxi to znamená, že velekněz nad nimi vyhlásil interdikt, a případný vojenský vstup na jejich území nelze považovat za agresi, ale za misi, neřku-li za akt milosrdenství. Vlády, které Washington nepovažuje za demokratické, je možno svrhnout. (Ovšem jen se souhlasem USA.) Pokud se někdo snad divil rozhořčení G. W. Bushe a C. Riceové nad ruskou opovážlivostí vpadnout na "území malého souseda", nepochopil právě logiku známkování ve školském systému Bílého domu. Malé bylo i Srbsko. Malý byl i Irák. Kdo není malý v porovnání se Spojenými státy?
Je pochopitelně absurdní chápat Rusko jako vědomého bojovníka proti globalizaci a jako stát, který je vyléčen z imperiálních tužeb. Je to země obrovských sociálních rozdílů, dnes pravý opak komunistického ideálu. Pravdou ale je, že stávající Rusko válku či jakékoliv konflikty potřebuje ze všeho nejméně. Rusko je v defenzívě, kterou není těžké pochopit. Jeho vojenské vystoupení vůči Gruzii je třeba číst jako zřetelné STOP! Poprvé od podzimu 1988, kdy Michail Gorbačov, ještě jako prezident Sovětského svazu, na půdě ON v New Yorku ohlásil (mylně) konec studené války, se Rusko sebevědomě a se vším důrazem postavilo za své strategické zájmy. Pro administrativu USA je to velmi špatná zpráva. Dokazuje, že s Ruskem je třeba znovu počítat při globálních záležitostech a že proces jeho obkličování a zatlačování se přinejmenším zdrží, nebo jej bude třeba opustit.
Rusko má v obou separatistických oblastech na území Gruzie dobrý nástroj k tomu, jak bránit Michailu Saakašvilimu v jeho snahách integrovat zemi do NATO a odpoutat ji jednou provždy od Ruska, případně z ní dokonce udělat prostor pro vojenské základny USA, jako je tomu jinde v regionu. Pokud USA a jeho spojenci vojenskou akcí proti Jugoslávii (připomínáme, že šlo o suverénní stát a napadení proběhlo bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN) připravily odtržení Kosova od Srbska, pak by nikdo neměl namítat proti secesi dvou oblastí v Gruzii. Může-li jeden národ získat nezávislost díky tomu, že má početní majoritu na daném území, pak by ji měl dostat kterýkoliv jiný národ. Kosovo se tedy stává -- jak se dalo čekat -- nebezpečným precedentem. Zatímco území Kosova potřebovaly Spojené státy (mimo jiné) pro vybudování jedné z největších vojenských základen v blízkosti ruských hranic, tak Rusko potřebuje "své separatisty" k udržení Gruzie přinejmenším v pásmu neutrality. Ostatně, nebyl by status neutrality bývalých sovětských republik rozumnějším řešením, alspoň pro dobu, kdy trvá studená válka a kdy nebyly a nejsou zdaleka pročištěny americko-ruské vztahy?
Otázek v této souvislosti existuje spousta. Není-li NATO namířeno proti Rusku, pročpak se neustále rozšiřuje a mohutní? Proč Rusko obkličuje? Nebylo by řešením NATO rozpustit a budovat systém společné obrany i s Ruskem? Takový postup by více odpovídal proklamacím o přátelství a partnerství NATO s Ruskem, nebo ne? Sílící NATO a vedle něho slábnoucí Rusko. Tedy asymetrický model vzájemných vztahů. Možná je to model užitečný pro budoucnost světa, neříkejme ale, že je to model kooperace a partnerství, takže není těžké pochopit, proč Rusko odmítá členství Ukrajiny a Gruzie ve vojenském paktu, jenž mu rozhodně není přátelsky nakloněn.
Ale zpět k rusko-gruzínské válce. Obě strany konfliktu se nyní vzájemně obviňují ze zahájení válečných operací. Zdá se však pravděpodobné, že konflikt skutečně zahájila Gruzie. S vědomím USA nebo z vlastní iniciativy občas zbrklého prezidenta? To zůstává nejasné. Nicméně, opravňuje to snad snad k úvaze, zda Saakašvili se obsazením proruských oblastí nechtěl pokusit vzít Rusku právě jeho nástroj proti Gruzii. Pokud očekával, že Rusko nebude reagovat, byl velmi na omylu. Pokud dokonce předpokládal, že USA a další země NATO vyšlou do Gruzie armády, pak je to politik nebezpečnější než Chruščov v době karibské krize.
V této chvíli žádná z velmocí nechce ustoupit, aby neztratila tvář. Obě ale vědí, že se do přímé konfrontace dostat nesmějí. Tato matematika stále platí. Proto možná překvapují pokusy Rusko stále provokovat. Pokud se ovšem náhodou nejedná jen o testování hranice, kam až Moskva provokace připustí. Nelze pochybovat, že Evropa i Asie je plná politiků, kteří vidí sotva na krok před sebe. Polský klub "tradičních nepřátel Ruska" je vždy ochoten zasáhnout tam, kde se dá starém nepříteli (už z časů carské nadvlády nad Varšavou) šlápnout na kuří oko. Mnozí europoslanci z Polska a Pobaltí byli v předních liniích, když se Evropský parlament zabýval "oranžovou revolucí" na Ukrajině, nebo když se formoval postup proti běloruskému režimu. Jen velice naivní člověk si může myslet, že těmto lidem se jedná o pokrok na poli lidských práv, o demokracii a svobodu pro občany a že jejich úsilí je nestranné a nezávislé. Jeden ze zakladatelů mezinárodního práva Holanďan Hugo Grotius by se dnes v hrobě obracel, kdyby viděl, jak machiavelisticky se i po tolika stoletích přistupuje k jednotlivým národům a státům. Titíž politici, kteří horlivě vystupují například na obranu Tibetu, jsou zcela lhostejní vůči faktu, že USA a Velká Británie zmanipulovaly důkazy proti iráckému režimu, aby podaly světu casus belli. Pochopitelně zcela vylhaný. Obrana práv Tibeťanů je legitimní věc, ale stejně legitimní je bránit právo všude na světě, a ne jen tam, kde se to komu hodí, nebo v očekávání pochvaly a podrbání za ušima.
Vyřizování starých účtů je v současné zahraniční politice dost. Podepsaly se na rozpadu Jugoslávie, která jako "dítě z Versailles" překážela především Německu. ("Německo se nikdy s versailleským systémem nesmíří," napsal po válce německý historik Golo Mann, syn Thomase Manna.) A svou roli hrají i ve vztazích bývalých sovětských satelitů vůči Rusku a naopak. Důvody těchto nevraživostí lze chápat, mnohé křivdy se těžko zapomínají. Jedná se ale o nebezpečnou hru. Animozit mezi národy je snadné zneužít. Spojené státy mají v současné době ve své politice zatlačování Ruska nejvíce spojenců právě v zemích bývalého sovětského bloku. Využívají rusofobie a není divu, že šéfka diplomacie USA Riceová na tiskové konferenci, kterou ve středu přenášela CNN, přirovnala ruskou akci vůči Gruzii k srpnu 1968 v Československu. Podobný vztah, jaký mají v současné době některé bývalé země sovětského bloku vůči Rusku, ale pociťují zase určité státy Latinské Ameriky vůči USA. Také ony mají špatnou zkušenost s "velkým bratrem", čehož zase využívá Rusko. Je ale pravda, že obyvatel evropských zemí se nachází pod silnějším vlivem proamerických médií, než je tomu v jiných částech světa, takže mu mohou tyto drobné nuance unikat.
Při posuzování současných konfliktů není asi užitečné nastolovat otázky pravdy, spravedlnosti, oprávnění a tak podobně. Nemá smyslu snažit se některou velmoc chápat jako nositelku dobra, zatímco jinou jako vtělené zlo. Velmoci jednají podle toho, co jim ostatní dovolí. Spojené státy si po kapitulaci Sovětského svazu, jak ji na půdě OSN slavnostně vyhlásil Michail Gorbačov, zvykly na to, že si mohou dovolit všechno. Kdyby tyto možnosti mělo Rusko, patrně by jednalo stejně. Někdy se zdá, že v politice platí spíše fyzikální než společenské zákony. Lidé, kteří se neživí politikou, ani "mírnou žurnalistikou v mezích zdvořilosti", mohou pouze čelit záplavě propagandy a lží, která se vyrojí vždy, když je třeba obhajovat neobhajitelné. Čelit se dá permanentní nedůvěrou. Ovšem, jaký to je život uprostřed nedůvěry? Ráno, v poledne, večer, pořád? S nedůvěrou vstávat, s nedůvěrou chodit spát? Nebylo by nakonec lepší nad všemi pochybnostmi mávnout rukou a přijmout jednoduchý, doporučený a neuvěřitelně pitomý obraz světa, který se řítí jako lavina z televizních obrazovek a novinových zpráv?