Případ "okupant" Sergej Magid:
15. 8. 2008 / Jan Čulík
Argumentace Štěpána Kotrby, že Sergej Magid prostě přijel jako součást okupační armády do Prahy v srpnu 1968, a tak byl sovětský okupant, bez ohledu na jeho vnitřní hnutí mysli, je nesmírně zajímavá.
Svědčí totiž o tom, že dvacet let po pádu komunismu mnozí už zapomněli, co bylo hlavním charakteristickým rysem života za komunistické totality: Dělat něco (často i nadšeně) proti svému vnitřnímu přesvědčení a proti své vůli. Právě o tomto pojednává velká část díla Bohumila Hrabala, jednoho z největších letopisců mentality české společnost během dvacátého století. Právě pro Hrabala je tento životní postoj vysoce charakteristický: Nelidský a nepřátelský režim mě nutí, abych ho (nadšeně) podporoval, nenávidím se za to, ale protože jsem zbabělec (anebo prostě není možné se vzepřít), dělám co se po mně chce.
Štěpán Kotrba svou argumentací, že Magid prostě okupantem byl, ať si vnitřně myslel cokoliv jiného, se velmi přibližuje běžnému západnímu myšlení lidí, kteří neměli nikdy zkušenost s totalitou. Vzpomínám si, jak se mně v době komunismu Britové ptali, když viděli na Prvního máje "jásající" davy v průvodu pod komunistickými transparenty, proč jsou ti lidé tak "nadšení", Když jsem jim vysvětlil, že je to divadýlko, a že to nadšení skoro všichni předstírají, nechápali.
Zkušenost, že člověk dělal za totality na veřejnosti i zdánlivě zcela nadšeně to, co dělat vůbec nechtěl, protože ho k tomu režim prostě vydíral, byla naprosto základní zkušeností života v totalitních režimech. Každý člověk dobře věděl, že to, co člověk dělá, nutně neznamená, že v to věří.
Za nacistické okupace to bylo stejné. Můj prastrýc, ThDr Antonín Čulík, katolický kněz a nesmírně populární katecheta, vyučoval náboženství na pražských středních školách. Byl náruživým posluchačem krátkovlnného zahraničního rozhlasu a vášnivým politickým diskutérem, zejména po hospodách (taky na to doplatil, protože ho po únoru 1948 na deset let zavřeli, řekl v hospodě jakýsi politický vtip řidiči, který pracoval u ministerstva vnitra).
Právě v hospodě se za německé okupace strýc seznámil se dvěma německými vojáky, umístěnými v Praze, kteří pak k němu do bytu po celou válku chodili třikrát týdně poslouchat londýnský rozhlas. Poslech zahraničního rozhlasu se přitom za německé okupace trestal smrtí.
Podobné zkušenosti zaznamenává ve svém díle o nacistických vojácích i Josef Škvorecký. Andrzej Wajda má totéž ve svém novém filmu Katyn, kde před zatčením a usmrcením od NKVD zachrání hlavní polskou hrdinku a její malou dceru ukrytím ve svém bytě právě ruský důstojník NKVD.
Na základě zkušenosti z komunismu tedy rozumím, že se Magid musel účastnit sovětské okupace Československa r. 1968, ale že, jak říká, "okupantem nebyl". Jakou měl možnost se okupace neúčastnit? Spáchat sebevraždu? Vyvolává to velmi složité otázky v situacích, kdy se můžete vyhnout tomu, co nechcete udělat, jen, pokud jste ochotni riskovat obrovskou perzekuci, případně i život.
Jenže problematické na celé té věci je, že se ze zpětného pohledu strašně těžko určuje, zda situace byla skutečně tak obtížná, že se jí vyhnout nedalo.
To možná není Magidův případ, ale množství lidí za komunismu kolaborovalo, a pak vysvětlovali, že "museli". Často to byla obyčejná zbabělost.
Proto chápu vlastně postoj Štěpána Kotrby, který argumentuje, že na vnitřní motivaci nezáleží, a nakonec se hodnotí jen fakta.
Historie je prostě takto neférová. Pan Magid se s tím bude muset asi vyrovnat.