Jinou otázkou je zrod a kontext komunismu i nacismu. Pokusím se o velice zjednodušený náčrt mého pohledu na dějiny, který je v lecčems odlišný od pohledu Martina Škabrahy. A začnu citací z jeho článku: "Domnívám se, že největší Cvekův problém spočívá v nedostatku citu pro ambivalenci procesu, jemuž říkáme právě modernita, a jenž je úzce (byť ne ve všech bodech) spjat i s výše zmiňovaným humanismem. Spojení středověku a inkvizice jako předobrazu totality patří k nejhorším klišé o dějinách, k jejichž správnému chápání BC vyzývá v úvodu svého článku. Toto klišé nám totiž zastírá podstatu novověké éry, která stále ještě určuje náš svět." Mám sklon chápat věci v obecných souřadnicích, čili zdá se mi, že naše "modernita" není něčím výjimečným, co nemá v dějinách obdobu. Společnosti mají určité obecné tendence k tomu či onomu způsobu fungování. Inkvizice byla od samého počátku jen důsledek mocenské expanze instituce, jež si na základě údajného poznání absolutní pravdy činila nárok na péči o společnost, čili vládu nad ní. Středověká církev přinejmenším od dob Čtvrtého lateránského koncilu vykazovala v mnohém atributy, které MŠ připisuje modernímu státu: byrokracie, unifikace vzdělání, monopol na legitimitu (tj. i na násilí) -- což vyvrcholilo nárokem Inocence III. a Bonifáce VIII. na vládu nad vším a nade všemi.

"Musíme si uvědomit, že od počátku 13. století doznávají církevní soudní procedury proti kacířům jistých změn. V roce 1215 čtvrtý lateránský koncil vybízí biskupy k zintenzivnění pronásledování heretiků, zejména katarů. Jelikož však papež dospěl k názoru, že jeho rozhodnutí nepřineslo valný užitek, rozhoduje se záhy, že pronásledování heretiků zajistí vlastními silami. K tomuto účelu zřídil zvláštní proceduru a zanedlouho také tribunál, odlišný od běžných církevních a světských soudních dvorů: inkvizici. První kroky tímto směrem učinil v roce 1231 Řehoř IX.; v roce 1233 pověřil nedávno založené žebravé řády, jmenovitě dominikány, úkolem pronásledovat kacíře ve jménu svatého stolce. Centralizace papežské moci a prohlubování věroučných odchylek jdou tedy ruku v ruce.

Důsledkem je rychlé rozšíření pravomocí inkvizitorů... Oproti dřívějším žalobám se inkviziční procedura, která se postupně prosazuje a šíří i ve světských tribunálech, jeví nebezpečně účinná. Zachovává totiž tajemství a zajišťuje bezúhonnost donašečům, kteří dříve byli naopak konfrontováni s osobami, na něž donášeli, a vystavovali se tak nebezpečí, že budou sami obviněni, vyjde-li najevo jejich zlý úmysl...

Podle nové procedury již soudce nečeká, až mu Boží znamení odhalí pravdu: hledá pravdu v doznání, k němuž obviněného nutí mučením. Návrat mučení do běžné soudní praxe přímo souvisí se všeobecným rozšířením inkvizice. O jeho prvním pravidelném používání svědčí statuta města Verony z roku 1228. Církev je oficiálně přijímá v roce 1252 jako doplněk inkviziční procedury. To je dokladem toho, jak si lidé, kteří každý po svém začínají čím dál lépe odlišovat lidskou (nebo přírodní) sféru od sféry božské, přisvojují absolutní spravedlnost. Bez inkvizice a mučení by se téma čarodějnictví v Evropě nerozvinulo tak, jak tomu bylo od konce středověku.

Můžeme dokonce tvrdit, že bez inkvizice a mučení by se v této době "hon na čarodějnice" s největší pravděpodobností vůbec nerozpoutal. Důkazem a contrario je, kde bylo čarodějnictví pronásledováno jako všude jinde, ale soudní instituce, postavené na porotě, zde prodělaly jiný vývoj než soudy kontinentální. Stejně jako byla Anglie ušetřena inkvizice a mučení, nepoznala ani přehnanou víru v sabat." (J. Le Goff, J.-C. Schmitt a kolektiv: Encyklopedie středověku, Vyšehrad Praha 2000)

Podobné sklony, troufám si říci, má každá moc, která je přesvědčena, že vlastní apodiktické poznání pravdy samé a že je tím zavázána násilně "pečovat o společnost". Nejedná se o nic jiného než o starou Platónovu ideu filozofa, který má být pro své, jinými nedosažitelné a nekritizovatelné, poznání králem.

Počátky modernity jsou dobou, podobně jako doba nástupu a růstu demokracie v Athénách, úpadku jistot, který je spojený s rozmachem obchodnické a vynalézavé aktivity, čili také se stále silnější emancipací pragmatického kapitálu. Na toto duchovní klima existovaly v zásadě dvě možné reakce: hledání a nalezení jistoty, nebo akceptování skepse. Ačkoli kontinentální myšlení má svou silnou skeptickou tradici (Erasmus, Montaigne, Diderot, Lessing, do jisté míry Kant, a pak třeba France nebo Stendhal), stávalo se pod vlivem jakési vnitřní potřeby, dané asi potlačenou samoorganizací společnosti zdola, stále posedlejší vírou v nalezení jistoty a definitivní pravdy. Potřeba (re)organizovat svět a stát na základě takového poznání je potom již na dosah, je ale odlišná od Baconovy vize postupného, neustále zdokonalovaného poznání, jehož technické aplikace mají umožnit naplnění lidských potřeb. Apodiktická pravda nemá instrumentální ráz, není více či méně funkčním nástrojem, je imperativem, který se vnucuje člověku a ze své logiky mu má vládnout. Tento prvek je v kontinentálním myšlení, byť jako složka nejrůznějších ideových směsí, hojně rozšířen. Nemyslím, že by byl primárně spjat s pojetím subjektu, ještě více pochybuji o nějaké pozitivní roli psychoanalýzy v jeho případné neutralizaci. Deklarace práv člověka a Výbor veřejného blaha, což obojí MŠ spojuje pupeční šňůrou s moderním centralizovaným státem, jsou podle mne pouze důkazem nevyzrálosti kontinentální společnosti... neboť Výbor veřejného blaha je opak Deklarace.

Podobný pokus jako Deklarace, který ovšem neskončil tak tristně, se odehrával ve stejném čase na druhém břehu Atlantiku, v USA. Ústava USA ovšem není plod centralizovaného státu, a díky tomu se taky nezvrhla v obdobu jakobínského Teroru. Jde tu především o anglosaský fenomén obce, o němž výmluvně -- jako o základu americké demokracie -- píše Alexis de Tocqueville ve svém stěžejním díle.

Hegelianismus (který jistě připouští interpretace naprosto odlišné a téměř libovolné) se stal na kontinentě spolu s filozofickým pozitivismem (August Comte) nově vydobytou jistotou, dal těm, kdo nedokázali přijmout skepsi, monumentální vizi dějin kosmu a lidstva: uskutečňování spekulací poznatelného absolutního ducha. Nepřipouštěl své vlastní vyvrácení, nýbrž troufal si vysvětlit vše, co existuje, stejným metodickým postupem a s definitivní platností. Odtud onen zvláštní materialismus nacistů a komunistů, neboť tito si vtělili absolutního ducha do svých stran, hegelovský duch se stal propagandou, tanky, tajnou policií, z něj byly vytvořeny koncentráky i noviny. Matérie byla zbožštěna, nebo přesněji by se dalo říci: v šílené pýše byly lidské názory o světě zbožštěny. Všechno mělo být tu, všechno mělo být z krve a hlíny, v nichž bylo ponecháno jediné mystérium: mystérium zítřejší nové společnosti uskutečněné nikomu neodpovědnou stranou.

Tohle není marxismus, nýbrž komunismus a nacismus. Komunismus jako Leninem vytvořená modifikace Marxova učení, a tak komunismus chápaly, pokud vím, vždy a všechny strany nesoucí název "komunistická", má mnohem blíže k nacismu než k marxismu. Ostatně dle mínění Paula Johnsona (Dějiny XX. století) byl Hitler Leninovým žákem. Ačkoli nejsem ani trochu marxistou, rád budu souhlasit s tím, že Marx sehrál v dějinách pozitivní roli, budu se s respektem dívat na neomarxisty a nezvednu hlas proti tvrzení, že marxismus je spojen blízko se západním humanismem. Za zmínku stojí, že komunisté vždycky levicové strany, které se hlásily k Marxovi jinak než oni, brutálně pronásledovali. Na druhou stranu celé devatenácté a dvacáté století na kontinentě bylo ve znamení idejí, v to počítaje marxismus, fenomenologii, pozitivismus, hegelianismus atd., jež nahrazovaly skepsi a pragmatismus uhranutím údajnou podstatou věcí, již nahlédl spekulativní myslitel. V tom vidím velké nebezpečí a představa "humanismu", který vyrůstá z půdy takové totální pravdy, je mi odporná. Dávám jednoznačně přednost skepsi, nepochopitelné složitosti a rozmanitosti světa, již "poznáváme" jen v úžasně krásném zápolení hypotéz, které zítra budou vyvráceny. A v tomto chumlu života, ve kterém je všechno mystické a nové, důvěřuji konkrétním lidským kontaktům, selskému rozumu a na prvním místě absolutně blízkému a absolutně mé chápání převyšujícímu Bohu.

Na závěr jen poznamenám, že nevěřím v žádnou lidskou tvář komunismu. Když komunisté vybili, koho potřebovali vybít, a když zaplnili své lágry, začali si tu a tam hrát na humanitu, ale bylo to farizejské až na půdu. Když například Charta 77 upozornila na rozdíl mezi slovy a realitou, ukázala se KSČ opět v pravé barvě. Jsem si téměř jist, že i nacisté by po vyhlazení židů a ovládnutí Evropy hledali nějakou tu lidskou škrabošku, třeba kvůli Americe.