15. 8. 2008 / Pavel Urban
(poznámky k poznámkám Pavla Janíčka)
Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna není remake Dostojevského Zápisků z mrtvého domu. Je věnován osudům a památce lidí, které do Gulagu přivedly jejich politické názory; lidí přiřazených ke "špatné" skupině, ať už byla v jejich případě definována jakkoli (i etnicky; internacionalistický přístup měl své hranice); lidí, kteří kradli klasy ze "společného" pole, aby zachránili své děti před smrtí hladem; lidí odsouzených za "zločiny", jako byl pozdní příchod do práce; lidí, kteří se do Gulagu dostali čirou náhodou, třeba proto, že byli na špatném místě ve chvíli, kdy místní pobočka NKVD potřebovala splnit předepsané dodávky.
Tyhle věci jsou v Solženicynově trilogii stejně důležité jako vlastní realita lágrů. Pokud ji pan Janíčko čte jen jako popis poměrů ve vězeňských zařízeních a pozastavuje se nad tím, že se její autor později nezastával vězňů odsouzených za mimoideologicky definované zločiny (vylíčených v Souostroví velmi negativně), pak tuhle knihu prostě nepochopil.
Mezi někdejším sovětskými disidenty se jistě našla řada lidí nekriticky obdivujících euroatlantický svět. Svět, který mimo jiné nestřílel ani nezavíral dělníky bojující za udržení práv a vymožeností, na jaké jejich kolegové v prostorech mimoeuroatlanických nikdy nedosáhli. Spisovatel Alexandr Solženicyn takovýmto západnikem, pokud vím, nikdy nebyl. V posledním díle své gulagovské trilogie popisuje tvrdě potlačené sociální vzpoury dělníků v sovětských městech poststalinské éry. Dejme tomu, že by pan Janíčko byl u toho jako potenciální odborářský vůdce. Zajímalo by mě, jak by chtěl bojovat za práva těchto dělníků a zároveň prozápadně a protisovětsky neslužebníčkovat.
Jelcinova éra nepochybně znamenala úpadek Ruska, který se osobně dotkl mnoha obyčejných Rusů. (Mimochodem, podíl sovětských disidentů na úpadku SSSR, na převratu i věcech následujích byl prakticky nulový. Charta 77 byla proti nim hybatelem zeměkoule.) Pokud ji ale pan Janíčko považuje za sociální a ekonomickou katastrofu, pak by se neměl divit, že v roce 1918 někteří ruští vlastenci skládali naděje do Němců. Takovýchto vlastenců se ostatně našlo dost i v roce 1941 a vůbec nešlo o lidi movité (takoví už neexistovali). O příslušnících jiných, internacionalisticky rovných národů ani nemluvě. Mnohým to nadšení nevydrželo, ale to byla spíše zásluha Adolfa Hitlera.
Pan Janíčko dává sovětské "běsnění" do uvozovek. Patrně se domnívá, že režim, který likviduje dosud privilegované, nemůže běsnit. A když, pak jen na úkor těch privilegovaných. Mám pocit, že pan Janíčko patří k oněm bojovníkům za sociální pokrok, definovaný jako boj proti bohatým, nikoli boj pro chudé. V takovémto případě je úkolem chudých ospravedlňovat tento boj svojí existencí a dodávat vybrané tragické osudy jako důkaz zhovadilosti nepokrokových režimů. Pokud tento úkol nechtějí nebo nemohou plnit - třeba proto, že jim vládne režim relativně pokrokový - pak mohou klidně chcípat. Nejde přece o ně, jde o sociální pokrok ...
Takhle přímo samozřejmě nikdo neuvažuje. Ani to není nutné. Výhodou ideologie je, že dává člověku pocit morální či intelektuální převahy nad těmi, kdo příslušnou ideologii nesdílí, aniž by bylo nutné namáhat mozek pochybnostmi a přemýšlením o její podstatě.
Solženicynova adorace předrevolučního Ruska a pravoslaví může působit všelijak. Ono mu ale možná nešlo ani tak o politický režim, jako spíš o společnost. Společnost, které snad opravdu nejlépe vyhovoval dobrý, ale v případě nutnosti autoritativní car a pravoslavná víra. Nás to nemusí přitahovat o nic víc, než svého času Masaryka. Ale Solženicyn jako Rus neměl moc na vybranou. To, co přišlo později, bylo mnohem horší. Důsledky budování fungl nové společnosti zažil kronikář Gulagu osobně z té nejhorší stránky. Není divu, že na podobné radikální změny nevěřil a dal přednost konzervativnímu pohledu.
Pro pravého konzervativce je nejdůležitější existující společnost, její respektované a více či méně dodržované zvyky a pravidla, to, jak se lidé chovají k sobě navzájem. Společenský systém je nanejvýš forma, jakou se tato společnost projevuje navenek. Takováto logika je samozřejmě nepochopitelná lidem, pro něž je společenský systém naopak kostrou, na níž je navázáno vše ostatní. Tady nejde o souhlas či nesouhlas. Tady jde o naprostou nekompatibilitu dvou myšlenkových systémů, jejichž nositelé ani v nejmenším nepochybují o správnosti svých východisek a logického přístupu.