Svět zná hladomory, zběsilé vraždy, masové vyvražďování (dopustili se toho i námi tak moc obdivovaní antičtí Athéňané) a zločiny nejrozmanitějšího druhu odedávna. Určit odpovědnost toho či onoho člověka nebo hnutí za daný zločin je věcí historického bádání a často to může být už nemožné. Komunismus (rozumím tím bolševismus čili leninismus) a nacismus ovšem, a to je předmětem mé kritiky obou, jsou v lecčems nové -- zprostředkovávají a do nesmírného vlivu přivádějí myšlenky, které se vymykají obyčejnému lidskému zlu, jak ho známe různě z dějin a jak se neustále dokola opakuje.

Podle těchto ideologií je smyslem dějin ideální společnost, kterou uskutečňuje Strana (třída, rasa) jako zjevení konečné pravdy. Zdravý rozum, tradice, rozmanitost mínění, člověk příliš lidský -- to všechno tyto ideologie popírají a přinášejí novou morálku, v jejímž jménu si může stranický kádr dovolit všechno. Zatímco tedy zločiny minulosti mají nějaký srozumitelný rozměr dobra a zla, podle nacismu a komunismu je Osvětim nebo Gulag ztělesněním toho nového, vyššího, stranického dobra, toho požehnání neomylné pravdy a cesty za dokonalou společností zítřka (očištěnou od těch, kdo mají špatný původ).

Některé rysy nacismu a komunismu lze najít už ve středověkém papežství a v inkviziční mašinérii, nicméně teprve dvacáté století svou technickou vyspělostí, masovostí, svou pýchou a pohrdáním minulostí umožnilo vznik obou kreatur a jejich nesmírný ničivý vliv na celou planetu. Považuji za nesmírně důležité pochopit podstatu obou pobratimských učení a vždy a zas a zas ji odmítat. To není otázka levicového či pravicového, liberálního či konzervativního, náboženského či ateistického, autoritářského či anarchistického zaměření, je to otázka -- aspoň pro mne -- elementární poctivosti.