Odhlédnu-li nyní od principiálních postojů, které vůči (neo)komunismu a (neo)nacismu mám, vadí mi na KSČM především to, že drtivá většina jejích členů jsou normalizátoři, kterým přece nemůže nikdo nic věřit a kterých je třeba se pro kontinuitu jejich myšlení bát.

KSČM se omluvila, v žádném případě však neprodělala sebereflexi. Za normalizace jistě kolaborovala s KSČ většina společnosti, jistě tak většina lidí získala některé návyky, které znehodnocují kvalitu naší demokracie dodnes, mnozí však dokážou popsat, co bylo tehdy špatně, odsoudit to (čili i své tehdejší jednání) a poučit se.

KSČM podle mého názoru shromažďuje především ty, kdo tuto vnitřní obrodu odmítají.

KSČM se podle mne snaží propašovat do naší demokracie zapomenutí, onen mravní nihilismus minulý dob, který se odmítá probudit k vlastní odpovědnosti.

Čeští komunisté se tak podobají rakouským a německým nacistům, kteří po válce nerušeně pronikali do státní správy (ba i na prezidentský post!), odmítali reflexi zločinné minulosti (sám "lovec nacistů" narážel na prudký odpor rakouské společnosti, která odmítala podívat se do zrcadla) a kterým čáru přes rozpočet udělala až celonárodní diskuse, v níž se do problému vnořila nová, zločiny neušpiněná generace.

V Česku zatím žádná opravdová reflexe minulosti neproběhla. Jakákoli obrana KSČM vychází z tohoto předpokladu.

Kdybychom si prošli svou mravní obrodu jako Němci nebo Rakušané, byla by pro nás KSČM totéž co neonacistické a fašizující strany pro Němce a Rakušany.