14. 8. 2008 / Bushka Bryndová
Ve světle současného krvavého konfliktu mezi Ruskem a Gruzií vyvstává otázka rizik pro malé země plynoucích z jejich přílišné důvěry v mocnější spojence. Gruzie doplatila na své iluze o tom, že Velký Americký Bratr jí přispěchá na pomoc, kdykoliv bude v nouzi. Ale nebylo by na místě vysmívat se naivitě Gruzínců, protože i my bychom jednoho dne mohli ošklivě doplatit na naše radarové hrátky. Tahat čerta za ocas se nevyplácí a o ruském medvědovi je známo, že nemá smysl pro humor.
Je mi upřímně líto Gruzínců, kteří zaplatili životem za nezodpovědnou politiku své vlády. Je mi smutno při pomyšlení na desetitisíce běženců, kteří přišli o střechu nad hlavou a čeká je živoření v uprchlických táborech. Ale ať se nám to líbí nebo ne, Zakavkazí se nachází v ruské sféře vlivu, a bylo by bláhové předpokládat, že Rusko nezareaguje, pokud se tam pokusí prosadit jiná mocnost jako vůdčí politická síla. O to se již dlouho snaží Spojené státy, a nejenom v Gruzii.
Autorka je bývalá expertka Evropské komise, působící v zakavkazských republikách
Na počátku 90. let jsem několikrát pracovně pobývala v Gruzii při práci pro Evropskou komisi. Při jedné takové příležitosti jsem letěla letadlem, které přepravovalo personál a vybavení amerického velvyslanectví do Tbilisi – zabrali celé dvě třetiny letadla. Američané tehdy bydleli v jediném tamním slušném hotelu Metechi Palace, patřícímu Rakušanům, a tam také měli kanceláře svého velvyslanectví. Bylo ze všech zastupitelských úřadů v Gruzii nejaktivnější a velmi rychle si získalo vliv na tamní politické scéně. Ostatně nebyla to jen Gruzie, ale celý region Zakavkazí a Střední Asie, kde se právě v tehdejší době začínal nesmírně silně prosazovat americký vliv. Nyní ovoce dozrálo a svět okusil jeho trpkou chuť.
Gruzie se ne vždy chovala rozumně, když šlo o problémy s menšinami na jejím území. Již v roce 1991 udělali Gruzínci velkou chybu, když zrušili autonomii Jižní Osetie a tím vytvořili živnou půdu pro následující konflikty. Ve vztazích s Abcházci se nechovali o nic racionálněji. Byla jsem v Gruzii právě v době, když vypukl konflikt v Abcházii, a vrtěla jsem nechápavě hlavou nad lehkomyslným přístupem vládních představitelů. Mávali nad abcházskými požadavky na nezávislost bezstarostně rukou a ťukali si na čelo. Vůbec nechápali, že s toho bude vážný politický problém, který se může protáhnout na mnoho let – což se bohužel naplnilo. A že se tím Rusku dává další záminka ke vměšování. Místo vyjednávání se separatisty se je pokusili vojensky zničit, ale s takovým neúspěchem, že Abcházii nakonec prakticky ztratili a stala se autonomním územím pod ruským vlivem.
Nutno říct, že i Evropa nese svůj díl odpovědnosti za současný konflikt, protože v Gruzii lehkovážně vzbuzovala naději na vstup do NATO. Vojenské dobrodružství gruzínské vlády v Jižní Osetii je přímým následkem této nezodpovědné politiky. Lví podíl na této nesmyslně asymetrické válce však má i jednání gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Tak neobratné, až se nabízí otázka, jestli se opravdu jedná jen o politickou krátkozrakost, nebo o záměr.
Rusko se bude velmi pravděpodobně snažit o sesazení Saakašviliho a o změnu orientace gruzínské vlády v zahraniční politice. Veřejné mínění v Gruzii se již začíná silně obracet proti prezidentovi a brzy bude donucen k rezignaci. Západ se tváří, že je ruským tlakem pobouřen, ale jako by zapomínal, že současný prezident se dostal do čela Gruzie jen díky jedné z „barevných“ revolucí financovaných americkými nadacemi jako např. National Endowment for Democracy nebo Freedom House. Michail Saakašvili nahradil Eduarda Ševarnadzeho, ostříleného politika a diplomata, který uměl držet vztahy s Ruskem v únosných mezích.
Je známo, že prezident Saakašvili, absolvent Yaleské university vychovaný ve Spojených státech, má pevné vazby na americké neokonzervativce. Přátelí se s Randy Scheunemannem, který donedávna působil ve Washingtonu jako lobbista ve službách gruzínské vlády a nyní je poradcem pro zahraniční politiku kandidáta na amerického prezidenta McCaina. Je to významný neokonzervativec, jeden z autorů „Projektu pro nové století“, úzce napojený na lobby ropných firem zaměřených na hledání ložisek fosilních paliv v politicky nestabilních zemích.
Scheunemann sehrál velmi důležitou roli ve válce v Iráku, když byl předsedou Výboru pro osvobození Iráku, kde koordinoval iráckou PR kampaň Bílého domu a měl na starosti styky s klíčovými představiteli iráckého exilu. Právě tento výbor zprostředkoval celou řadu svědectví o iráckých zbraních hromadného ničení, které se později ukázala jako naprosto falešná a smyšlená. Scheunemann je bezpochyby zkušený manipulátor a politický pletichář a je otázka, jakou sehrál roli v kontroverzních rozhodnutích prezidenta Saakašviliho. Konečně, jeho nynější šéf McCain často dští síru na Rusko, které je v jeho očích podobným symbolem Zla jako pro Bushe bývaly „darebácké“ státy. Co když to všechno byla nakonec jen taková malá hra v předvolební kampani?
Saakašvili se již před nedávnem, a to na letošním bukurešťském summitu NATO, dopustil politického faux pas svými zbrklými výroky. Vzhledem k tomu, že Gruzie se potýká s nevyřešenými vztahy ke třem autonomním oblastem na svých hranicích, mnohé členské země se postavily proti přijetí do NATO. Saakašvili si tehdy dovolil srovnat toto odmítnutí s předválečným smířlivým postojem evropských mocností k vývoji v nacistickém Německu. Také prohlásil, že přijímání nových členů do NATO by nemělo být otázkou politiky, ale principů. Přitom podle jeho spolupracovníků nikdo v Gruzii neočekával, že by již na tomto vrcholném setkání dostali nabídku ke vstupu.
Saakašvili si svými výroky popudil mnohé účastníky summitu NATO a jistě také přispěly k vlažné reakci některých evropských zemí na současný gruzínsko-ruský konflikt.
Dva roky starý incident se zatčením čtyř ruských důstojníků kvůli údajné špionáži rovněž neukázal Saakašviliho státnické schopnosti v nejlepším světle. Po Putinově stížnosti u OSN byli důstojníci propuštěni na svobodu a navráceni do Ruska. Následkem této aféry však došlo ke značnému zhoršení rusko-amerických vztahů.
Takže je na místě zeptat se ve věci gruzínského prezidenta starou školáckou otázku: „Je blbý, nebo navedený?“ Dopustil se všech těchto chyb nehodných státníka jen z vlastní hlouposti a omezenosti, nebo mu někdo při rozhodování pomáhal? A pokud ano, tak v zájmu které země? Gruzie určitě ne!
Ovšem americké zájmy nejsou jedinými, které se zasloužily o degradaci situace v Gruzii. V poslední době jsou tam velmi aktivní i Izraelci. Začali totiž odebírat ropu a plyn z kaspických ložisek prostřednictvím nového produktovodu vedoucího přes gruzínské území do tureckého Ceyhanu.
V Gruzii v současné době působí kolem 1000 izraelských vojenských poradců dodaných soukromými bezpečnostními agenturami. Cvičí bojové taktiky gruzínskou armádu a spolupracují s ní i v otázkách vojenské špionáže a bezpečnosti. Izrael také do Gruzie dováží vojenskou techniku. Pokud se potvrdí spekulace v mezinárodním tisku, že tito izraelští poradci se podíleli na přípravách útoku gruzínské armády na Cchinvali, mohla by vypuknout politická krize i ve vztazích Ruska a Izraele. Rusko v posledních týdnech několikrát žádalo Izrael, aby Gruzii zastavil vojenskou pomoc, ale marně.
Konflikt ještě neskončil, ale již nyní je jasné, že Gruzie za něj zaplatí vysokou cenu. Abcházii a Jižní Osetii již teď může pokládat za ztracené. Další spornou oblast – Adžárii u turecké hranice – obývá menšina odlišující se od Gruzínců tím, že vyznává islám. Zatím v ní vládne klid, ale pokud by i tam došlo k problémům, gruzínská vláda by se mohla ocitnout naprosto odříznutá od přístupu k moři. Během nedávných vojenských operací totiž Rusové údajně zničili přístup do černomořského přístavu Poti a jeho zařízení vybombardovali. Rozsah škod není ještě znám, ale je téměř jisté, že přístav nebude dlouho použitelný pro obchodní dopravu.
Další přístavy má Gruzie už jen dva – Suchumi v Abcházii a Batumi v Adžárii. Jinak není na celém jejím pobřeží žádný jiný přístav, kde by se mohly vykládat velké nákladní lodě. Přitom dováží přes 80% pšenice a většinou přes moře. Abcházský přístav Suchumi teď bude jistě ze hry a Batumi se stane jediným vstupním bodem pro námořní dopravu. Vznikne tak další slabé místo v bezpečnosti této zakavkazské země.
Rusko, které v posledním desetiletí nijak výrazně neprosazovalo své zájmy na mezinárodní scéně, se probudilo a díky nesmyslné brutalitě gruzínského útoku na Jižní Osetii výrazně získalo na váze na mezinárodní scéně. Poměr sil se tak významně změnil v jeho prospěch.
Putin dal najevo, že Kreml je připravený chránit 25 milionů Rusů, kteří žijí v zemích bývalého Sovětského svazu. Ruský prezident Medveděv nedávno prohlásil, že má povinnost ochraňovat "bezpečnost a důstojnost" všech ruských občanů nehledě na to, kde žijí. Toto varování bylo adresováno nejen Gruzii v souvislosti s Jižní Osetií, ale měla by si je vzít k srdci i Ukrajina se svými 11 milióny Rusů, která je dalším kontroverzním kandidátem na členství v NATO.
Rusko se také pomstilo za uznání Kosova, kterým se cítilo pokořeno a uraženo. Pro USA i Evropu teď bude těžké odmítnout referenda o sebeurčení v separatistických oblastech. A o jejich budoucím výsledku nemusíme mít sebemenší pochyby – po gruzínském útoku se nenajde mnoho Osetínců nebo Abcházců, kteří by chtěli zůstat součástí Gruzie.
Rusové také připomněli Evropě, že by si neměla dělat příliš velké naděje ohledně své energetické bezpečnosti po uvedení ceyhanského produktovodu do provozu. Měl být bezpečnou alternativou k ropovodům vedeným přes ruské území, ale jak se ukázalo, tato bezpečnost je jen iluzorní.
Z výše uvedeného by se tedy mohlo zdát, že vyvolání konfliktu v Jižní Osetii nejvíce prospělo Rusku. Rozpoutal jej prezident Saakašvili, ať již ze své vlastní vůle, nebo manipulován svými zahraničními poradci. Naskýtá se taková zábavná otázka, a to jestli si to všichni opravdu jen tak strašlivě špatně vypočítali, nebo snad taky dělají pro ty výše zmíněné? Ale to už by opravdu, ale opravdu, zavánělo konspiračními teoriemi!
The Seminall: Everything That is Not Private is Corrupt ZDE