15. 8. 2008 / Pavel Janíčko
Některé diskuse jsou nepochybně svým způsobem nekonečné a neukončitelné, nicméně nemohu si odpustit i s tímto vědomím reakci na odpověď Luďka Tomana na příspěvek k jeho pojetí ruského vlastenectví v dějinách a také role první fáze socialismu v SSSR. Nemám sice tak poetickou duši jako L. Toman, a proto nebudu používat obrazné slovní hyperboly o poutnících na poušti žíznících po sklence vody (kterou jim "komunistický" režim odpíral) a o Sněhurkách a dobru a zlu, ale pokusím se svou odpověď zkoncentrovat do několika pokud možno věcných bodů.
a/ Ano, L.Toman má pravdu, velká část obyvatelstva v carském Rusku byla tvořena negramotným a zbídačeným rolnictvem, z něhož se skutečně carský režim pokoušel vytvořit pasivní a neodporující masu "pravoslavných primitivů". Proto byla jedním z hlavních úkolů revoluce i rozsáhlá alfabetizační kampaň. Jinak ovšem existovala i relativně úzká, avšak aktivní vrstva dělnického proletariátu, která byla schopna se zorganizovat, jak o tom svědčí i fakt v podstatě spontánního vzniku sovětů dělnických a vojenských zástupců (s tradicí jdoucí až k r.1905). A právě na tuto vrstvu se bolševici (úspěšně) obraceli.
b/ Bez významné lidové podpory by socialistický režim v Rusku, vystavený brutální vnitřní i mezinárodní agresi, neměl šanci přežít. Představy o zástupech politických komisařů (a konkrétně Lva Trockého), držících terorem v šachu armády na frontách, jež proti své vůli vítězí v občanské válce, ve válce proti zahraniční intervenci a nakonec i ve druhé světové válce, jsou prostě směšné (něco jako výklady o ohrožení USA z Íránu a severní Koreje).
Ano, představy o socialismu u "ruských mužiků" v té době byly asi dost jednoduché a stačilo jim málo. Stačilo jim, když jim někdo slíbil, že nebudou zbytečně umírat ve válce, že jejich jedinou perspektivou nebude bezprávné postavení nádeníků a poddaných na polofeudálním venkově, že v továrnách budou mít alespoň naprosto základní pracovní práva (např. na přiměřenou pracovní dobu, na mzdu apod.), že jejich děti budou moci chodit do škol atd.. Můj kritik také zapomněl vysvětlit, proč ti carští důstojníci, tak úspěšní v rámci Rudé armády, nedlouho předtím dovedli ruská vojska do stavu, kdy v podmínkách demoralizace utíkala z fronty, a ani brutální represe carského utlačovatelského aparátu v průběhu první světové války neměly žádoucí účinek a bojeschopnost carské armády nezvýšily. Kromě toho si sovětské Rusko velmi brzy vychovalo i vlastní velitele, všichni ti žukovové a koněvové pocházeli z vrstev neprivilegovaného ruského obyvatelstva.
c/ L. Toman správně usuzuje, že velký vliv na příklon i řekněme části střední třídy a určitých jedinců ze šlechtických vrstev obyvatelstva měl fakt, že v daném okamžiku představovali bolševici hlavní "státotvorný" faktor v Rusku, totiž jedinou reálnou sílu schopnou zabránit parcelaci Ruska mezi západní "demokraty".
Dostává se nicméně do určitého rozporu s vlastními postoji, neboť z nich vyplývá, že spojuje ruské vlastenectví s jakýmisi mystickými vlastnostmi ruské duše a pravoslavně náboženských (duchovních) hodnot, které přece snad měli představovat spíše bělogvardějci. Nebo ne? Jak je tedy možné, že tito "autentičtí Rusové" se spojovali s lidmi, kteří chtěli Rusko zničit?
L.Toman by se měl asi přece jen zamyslet nad platností poznatků o třídní podmíněnosti vlasteneckosti či nevlasteneckosti určitých skupin obyvatelstva, připomínám v této souvislosti R. Berana (čs.agrárníka) s jeho sympatiemi k Hitlerovi (který mu přece na rozdíl od Stalina ty majetky ponechá), nebo i (dnes rehabilitovaného) Jana Baťu s jeho náměty na transfer českého obyvatelstva do Patagonie, které přednášel Goeringovi, a samozřejmě našli bychom mnoho dalších příkladů až do dnešních dnů. Pro buržoazii je prostě rozhodující majetek a privilegovaný sociální status, nikoliv národnost.
d/ Jsem poněkud zklamán, že se L. Toman uchýlil k velmi laciným výrokům typu "s kapitalismem nebo spíše s feudalismem bylo z Ruska vyhnáno i všechno duchovní bohatství". Má tím snad autor na mysli odstranění negramotnosti, obrovské povznesení vědecké a technické úrovně, obrovský rozvoj angažovanosti lidí v různých uměleckých i vzdělávacích aktivitách ve srovnání s předchozí dobou? Nebo si snad myslí, že "duchovno" znamená vzývání různých božstev a kultů a s tím spojený spokojený parazitní život obsluhovatelů těchto kultů (tedy duchovenstva). Připomíná mi to výklady o "Biafře ducha", které o socialistickém Československu rozšiřovali různí propagandisté na Západě, dnešní realita je ovšem taková, že když chce např. ČT uvést něco hodnotnějšího, tak musí sáhnout do archivů z těch zločineckých dob. *) Možná by nám tedy L.Toman mohl ilustrovat kulturní a duchovní vzestup Ruska po návratu pravoslaví na Rus po r. 1990.
e/ Radil bych být velmi opatrný v zacházení s kategoriemi "dobro" a "zlo", navíc ještě odvozenými z jakýchsi biblických interpretací. Tahle pohádkově-náboženská rétorika o "říších a osách zla" dává obrovský prostor pro zjednodušené koncepty, které jsou použitelné pro jakékoliv darebáctví, stačí poslouchat americké "neocons" a jejich momentálního mluvčího G.W.Bushe. Jinak se usmívám nad autorovými představami o začátku dějin a stvořitelské misi boha (kterého vlastně?), možná by bylo lepší setrvat u střízlivých úvah v tom smyslu, že dějiny začínají se vznikem schopnosti lidí přemýšlet a chovat se společensky a dosud jsou především dějinami třídních bojů.
*) Pozn. JČ: Faktografické uvedení na pravou míru. Výrok o "Biafře ducha" nevyslovili žádní "různí propagandisté", ale francouzský levicový básník Louis Aragon o poinvazním Československu po r. 1968, a vyslovil ho zcela právem, neboť v Československu té doby byla skutečně ve veřejné sféře vyhlazena jakákoliv originální, kritická a nezávislá myšlenka. (Bylo zakázáno více než 400 spisovatelů a tisíce knihy byly odstraněny z knihoven, desítky filmů zakázány, atd.) Pokud vznikla zajímavá díla, vznikla v té době vždycky navzdory husákovskému režimu a na základě neuvěřitelného uhýbání (většinou šlo o únikové komedie či dětské filmy). Právě v té době byla československá společnost vržena do nemyslivé infantility.
Dnešní doba je co do míry svobody se sedmdesátými lety nesrovnatelná.