Může se namítnout, že dnešní Literární noviny, týdeník navazující na zmíněná periodika, jsou dosti podobné tehdejšímu stylu uvažování, nicméně naprosto významný je rozdíl ve čtenosti. A přece ani v Literárních novinách dnes už nenajdete to neustálé kolektivistické moralizování, otřesné intelektuální pozérství, automatické adorování strany, "lidu" i socialismu... to naprosté ignorování otázky individuálních svobod a práv menšin.

Jak obrovská je to změna, když dnes "zelení intelektuálové" slyší všude růst trávu útlaku ze strany nadnárodních korporací, když se snaží občany vyburcovat k odporu proti jakémukoli, byť možná jenom iluzornímu, omezování svobod! Tehdy např. A. J. Liehm s obdivem vykřikoval jméno diktátora Tita (Literární listy 15. srpna 1968) a nad rakví Jana Palacha se do omrzení plkalo v tomto duchu (Listy 23. ledna 1969): "Tento protest přestal být protestem jednotlivce, který jej vyslovil dobrovolnou obětí svého života, a stal se protestem mládeže, národa, společnosti. V tomto smyslu je Jan Palach hrdinou dnešní mládeže a hrdinou naší doby." Obtížně budeme hledat lepší způsob, jak z Palachova sebeupálení sejmout apel směřující ke každému jedinci. Zůstala slova, kolaboranti a dvacet let normalizace.

Skoro by se chtělo říci: zaloužili si to pro svou příšernou zaslepenost... jenže to bych si nesměl nikdy vyzkoušet představu, že by se něco podobného stalo mně dnes a tady. Díky televizním archívům, starým novinám apod. vím, že šedesátá léta znamenala výrazné uvolnění poměrů. Překvapilo mne, když jsem v Listech četl rozhovor o konzervatismu (6. března 1969), texty Jana Čepa (27. března 1969) nebo v Práci (17. března 1969) o teroru padesátých let. Člověk si skoro mohl začít myslet, že bude žít svobodně, sám za sebe a že nebude muset jít denodenně proti svému svědomí... že bude víc než loutka. Něco podobného jako dnes.

Řekněme (a tím začíná iluze), že se zítra probudím a v rádiu mi řeknou, že Česko je napadeno armádami několika států vednými zemí, k níž jsem od mládí cítil největší (falešnou) důvěru. Proč se tohle stalo? Slyšel jsem už jako dítě, že režim, v němž žijeme, je tu pro lidi... a nikdy se jím lidé tak nenadchli jako v poslední době. Neustále se mluví o bratrství, o rozumnosti, čímž se potlačuje zoufalství a naštvanost.

Lidé demonstrují svůj odpor, ale přece jen věří Straně, že se s "bratry" okupanty nějak pohodne, že nejdůležitější je věc socialismu a všechny ty řeči kolem. Začnou se dít změny na nejvyšších postech, už se nesází na to mít svůj názor, prozíravější jsou opatrní a lhaní se považuje za uvědomělost. Nejvyšší čas emigrovat či vstoupit do odboje. Rozjedou se masové čistky, z knihoven jsou odstraněny "nebezpečné" knihy, dětem nehodných lidí je zakazováno studovat, na plné obrátky zase funguje StB. Uniformní šeď se zabydluje naprosto všude, člověk je králíkem v králíkárně, jež má místo pletiva ostnaté dráty. Ideální doba pro udavače, prospěcháře, kariéristy, pro život omezený na kus žvance a stálou, nekonečnou, nezničitelnou lež o všem. Cítit a myslet se nesmí. Davy, které kdysi jásaly nad reformisty, přijaly novou roli celkem hladce.

Po celých dvacet let v tom žít je příliš těžký trest i za sebevětší zaslepenost. Jako bychom ale i po patnácti letech od revoluce museli žít v něčem podobném, jako bychom museli přistoupit na to, že se prostě stalo a že je lepší nemyslet. Chápu, že lidé, kteří přijali normalizaci za svou, protože prostě nevěřili, že se dožijí nějaké změny, nechtějí připustit, že jejich život tehdy byl mimořádně nekvalitní. Mají svá měřítka, normalizační. Ale pro mne a možná pro většinu těch, kdo vyrostli až po listopadu 1989, je normalizace obdobím temna, které pokřivilo a zmrzačilo milióny životů a v němž byla pošlapána niterná lidská důstojnost každého, od příslušníka StB po disidenta. Na druhou stranu, což nedoceňujeme, se dnes ještě můžeme setkávat s lidmi, již se proti normalizaci postavili a jejichž poselství i mravní příklad patří mezi to nejcennější, co nám mohl život dát.