18. 7. 2005
Co může být za Paroubkovou vstřícností k německým antifašistůmNového premiéra, v němž jsem, přiznám se, zpočátku viděl jen pokračování pohromy, již si ČSSD přivodila minulé léto nástupem Stanislava Grosse, sleduji se zaujetím a stále silnějším respektem. Dosud mi na něm nejvíc vadil dojem, který kolem sebe záměrně šíří: že je schopen dohodnout se vždy a s každým a o čemkoli. Možná je jeho poslední gesto jen důkazem jeho neforemné nátury, jež snese všechno, a to bych se mu vysmál, ale zajímavé je, že si jím politicky škodí -- tak proč to dělá? |
Může za tím být ledacos, nečiním si ambice na správnou, tím méně vyčerpávající odpověď, chci jen poukázat na jednu zajímavou rovinu sporu mezi premiérem a prezidentem o vyhnané německé "antifašisty". Už slovo "antifašista" je dobrý klíč... vychází z nekritického přijetí komunistické propagandy, která tvrdila, že Hitler byl fašista. Samozřejmě, že nebyl. Nálepka "fašismus" dělá z ideologie Třetí říše konzervativní učení, ukrývá před pozorností její vypjatě nacionální zabarvení a připravuje tak půdu pro hledání kontinuity mezi demokracií Západu a hitlerovským Německem. Proto český "antifašismus" neprodělal katarzi, v níž by důsledně odmítl nacistické vidění světa, ale stal se služebníkem stejného typu myšlení: komunistického. Boj trval, nikoli churchillovský boj o prostou lidskou důstojnost svobodných lidí, nýbrž boj mezi my a oni. Češi proti Němcům, osvoboditelé proti revanšistům, internacionalismus proti imperialismu atd. Všichni jsme se ve školách učili o pevných blocích, o souboji titánů, ve kterém člověk musí prohrát, nebo se stát poslušnou figurkou na straně bolševiků. Panický strach z toho, být svébytným jedincem, který z hloubky svého nitra naslouchá příběhům svých bližních, aby se s nimi mohl sdílet, je pro "dějinný boj" typický. Neříkám, že máme všem požadavkům sudetských Němců ustoupit, o to vůbec nejde. Historie byla taková, křivdila mnohým a vrátit ji zpátky nejde. Stejně jako císař Josef II. vzal katolické církvi velké majetky, což mělo svůj dobový kontext a nelze to vracet zpátky, ba nelze se ani shodnout na jedné správné interpretaci jeho politiky (já s ní třeba souhlasím), stejně po válce ve složitém kontextu doby a dohod vítězných mocností mělo dojít k civilizovanému "odsunu" našich německých spoluobčanů. Není tak podstatná otázka, zda to bylo správné, jako naopak otázka, zda dokážeme těm vyhnaným rozumět v lidské rovině -- a zda zločiny proti lidskosti, ke kterým došlo při nelegálním, tzv. divokém odsunu, dokážeme přiznat, zavrhnout a žádným falešným způsobem neobhajovat. Paroubek tedy, jak tomu já rozumím, vynáší staré mety Špidlovy vlády (odškodnit vyhnané německé "antifašisty") na světlo, aby opatrně otevřel diskusi. Zatím je asi většina Čechů stále v zajetí ustrašeného my, jež jim v ohradě z ostnatých drátů naočkovali komunisté a na které brnká Klaus a ODS. Ledy se ale dávno lámou a z velké zbraně modrých ptáků se pomalu a jistě stává dusící zátěž. Bojí se věcné diskuse, protože ta by musela emoční sílu atavismů více či méně redukovat, vzít vítr z plachet modrému národovectví. Jenže ta diskuse se nakonec nedá nijak zastavit, nezadržitelně se blíží, neboť nové generace mají stále méně pochopení pro zrůdný princip my, odmítající vidět člověka bytostně rovného svým lidstvím jakémukoli Čechovi v sudetském Němci. Potřebujeme sebevědomí, nikoli hysterickou ustrašenost z revanšistů, Němců apod. Nejlepší cesta k vnitřní síle vede přes spravedlnost vůči protivníkovi. |