Případ "okupant" Sergej Magid:
15. 8. 2008 / Štěpán Kotrba
A na jeho pocity a názory se nikdo nikdy neptal. Stejně jako se v různých válkách nikdo neptá vojáků, jestli chtějí bojovat. Prostě přijel jako součást okupačních jednotek Sovětské armády a dalších armád Varšavské smlouvy vynucovat setrvání Československa na brežněvovské cestě k socialismu. Pan Magid se může cítit pohoršen jak chce. V ruce samopal, zjevil se spolu se sto tisíci jinými jedné srpnové noci v Československu na korbě tanku, aniž ho kdo zval - mimo 99 pragováků.
Argument Jana Čulíka, že "jsem zapomněl", je zcestný a je omluvitelný pouze modrou knížkou (neabsolvováním základní vojenské služby). Prostě a jednoduše: fakta nejde schovat za motivace, "vnitřní přesvědčení" a "svou vůli". Voják útočí a vraždí druhé na rozkaz, nikoliv podle momentálního hnutí své mysli. Armáda není spolek anarchistů na výletě. A okupant Magid byl voják. Kdyby odmítl, dostal by kulku. Přesto je okupant. Jeho soukromý obdiv k Dubčekovi teď nebo i tenkrát s tím nemá co dělat.
O ničem nemá člověk tak dlouho zkreslené a zpožďující se představy jako o svém vlastním zevnějšku.
Mnozí z těch, kteří pak i dlouhých čtyřicet let zůstali, u vodky v českých rodinách na návštěvě plakali, styděli se a říkali, že oni tenkrát netušili, že jim lžou. A měli kolikrát i hodnost kapitánů či plukovníků. Netušili, že kontrarevoluce, před kterou přijeli bránit bratrské Československo, je cesta, kterou si svobodně vybrali jak čeští komunisté, tak občané nestraníci. Přesto té srpnové noci přijeli. Nemohli nepřijet, protože by je jejich velitel zastřelil. Nemohli nestřílet na Národní muzeum, protože jim to nějaký velitel nařídil. Ale okupanti to byli. Jak v tu chvíli, jak dlouhá léta potom. Jsou chvíle, kdy si člověk nemůže vybrat svůj osud.
Pro pochopení té doby doporučuji vynikající knihu fejetonů Jana Procházky časopisu My z roku 1968, vyšlou pod názvem Politika pro každého (Nakladatelství Mladá fronta 1968, Tezaurus, 1991). Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let také prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, v letech 1963-66 členem ideologické komise ÚV KSČ, který udržoval důvěrné styky s prezidentem A. Novotným, k tvrdé kritice režimu. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara a jedním z hlavních mluvčích obrodného procesu. (Po sovětské okupaci se stal jedním ze zakázaných autorů a těsně po roce 1968 odvysílala Stb skandalizačním způsobem sestříhaný záznam odposlechů telefonických rozhovorů Jana Procházky s několika dalšími spisovateli. Brzo poté se u Procházky pak projevila rakovina a nedlouho nato zemřel, pozn. JČ)
Každý máme nárok na změnu názorů, nikoliv na popírání minulosti. Pan Magid přijel v roce 1968 na tanku, aniž ho kdo zval. A proto byl sovětským okupantem. A nemůže si stěžovat, že ho tak někdo nazve. Čas vrátit nejde.
Zvykněme si na to, že rozdíl mezi demokratizací a demokracií je tentýž, jako mezi vodou a vodkou