12. 8. 2008
Je rozdíl mezi komunismem jako ideálem a komunismem jako praxíJe ale i důležité obhájit podstatu levicového, zvláště komunistického ideálu proti jeho účelovému ztotožňování s nacismemSouhlasím v podstatě s již uveřejněnou částí textu Martina Škabrahy na téma srovnání nacismu a komunismu. K dosud napsanému mám jen několik poznámek. |
Zcela sdílím jeho rozdělení komunismu na komunismu jako ideál a komunismus jako praxi. Pokud ovšem situaci poněkud zjednoduším a za jeho ideální podobu budu považovat to, co lze nalézt v pracích Karla Marxe, tedy nejvlivnějšího představitele tohoto proudu myšlení, pak je nutné uvést několik upřesnění. Především: Marxovi je naprosto cizí představa o společnosti rozdělené na vychovatele a vychovávané, tedy na nějakou osvícenou elitu a jí k osvícení vedenou masu, vlastní ještě osvícenským filosofům. Ve známé tezi o Feuerbachovi (a na mnoha dalších místech) právě tento přístup společně s Engelsem odmítá. Má-li být podle nich možné dosáhnout emancipace utlačených, a to nejen ode všeho útlaku, ale také ode vší tehdejší morální bídy, a dosažení svobody, musí vychovatel a vychovávaný být jednotou subjektu a objektu. Jinak řečeno, proletariát se musí vychovávat sám, a to v procesu revoluční praxe, tj. v procesu získávání zkušeností s revoluční proměnou společnosti. Nikoliv zanedbatelným efektem tohoto sebe- přetváření je získání sebevědomí ve smyslu sebeúcty. Toto překonání osvícenského elitářství má naprosto zásadní význam. Pokud zůstaneme u onoho rozdělení na osvícenou elitu a vedenou masu, dostáváme logicky představu avantgardy, a to i v podobě politické strany, která má ostatní vést, a to i tehdy, pokud vedená masa nechápe "ušlechtilost" cílů, k nimž je tato avantgarda, resp. komunistická strana vede (Leninovo pojetí). Uplatnění tohoto pojetí pak v politické praxi reprodukuje staré rozdělení společnosti na vládnoucí menšinu -- onu elitu -- a ovládanou většinu. Naproti tomu Marxovo pojetí jednoty subjektu a objektu přeměny společnosti, a tím i přeměny tohoto subjektu samotného ústí v požadavek přímé demokracie, tedy vlády občanů nad jejich vlastním dobrovolným sdružením, jak to explicitně formuloval při hodnocení zkušeností Pařížské komuny. Zcela souhlasím s tím, že komunistický ideál v sobě obsahuje základní humanistické a demokratické ideály lidstva a je mu cizí jakákoliv forma rasismu. Tento ideál se však stal ideologickou zbraní revoluce v Rusku, zemi zaostalé a převážně rolnické se staletou autoritářskou mentalitou. Toto jeho převzetí v prostředí, které naprosto nebylo zralé k jeho uskutečnění, muselo nutně vést a také vedlo k jeho podstatné deformaci. V ideové rovině je myšlenka přímé vlády občanů nahrazena v Leninových textech ideou avantgardní politické strany. A zde bych dodal, že nejen Lenin a bolševici obecně byli přesvědčeni, že k socialismu musí zaostalé masy vést, ale zejména tehdejší (!) ruské obyvatelstvo si přálo být vedeno, toužilo po vůdcích, které by mohlo zbožňovat. Obdobu tohoto procesu je pak možné nalézt i v ostatních zemích, jež dočasně ovládly tzv. komunistické strany. Tedy i v teoretické rovině dochází k proměně komunistického ideálu a vytváří se nesourodá směs vzájemně se vyvracejících tvrzení. Historická skutečnost tak potvrzuje stěžejní Marxovu myšlenku o podřízené roli idejí a určující roli praxe. Pod částečně levicovými ideály se v těchto zemích uskutečňoval přechod od feudalismu ke kapitalismu. Jeho ukončení můžeme pozorovat právě dnes od Ruska přes Kubu až po Čínu a dokonce i po Severní Koreu, kde již rovněž vznikají zvláštní ekonomické zóny a kde čínští kapitalisté zakládají své soukromé podniky. A tím se potvrzuje další idea, stěžejní pro Marxovo myšlení, tj. idea pokroku, resp. zákonitého vývoje lidské společnosti. Komunismus jako historická skutečnost se mi pak jeví nikoliv jako společenský systém, který přichází po kapitalismu, ale jako způsob přechodu od feudalismu ke kapitalismu specifický pro určitou skupinu zemí. Tento komunismus není tedy budoucností lidstva, ale jeho minulostí. Při čemž komunismus jako ideál je něco, co teprve bude uskutečněno v naší budoucnosti. Toto malé upřesnění činí ovšem srovnání nacismu a komunismu jako historické skutečnosti o něco složitější. I v Rusku se stal součástí oficiální politiky rasismus v podobě antisemitismu, a ovšem i v podobě ruského nacionalismu, jak jsme oba tyto jevy poznali i u nás v padesátých létech. Ale Martin Škabraha má pravdu v tom, že tyto jevy bylo v rozporu se základními principy komunismu jako původního -- západoevropského ideálu. K vlastnímu komunistickému ideálu již jen dvě poznámky. Společenské vlastnictví výrobních prostředků je nejasná myšlenka. U Marxe nelze nalézt žádné její upřesnění do prakticky použitelné podoby. Engels v "Anti-Dühringu" jen zdůrazňuje, že je nelze ztotožnit se státním vlastnictví, neboť pak by byl největší socialista Bismarck. Druhá poznámka. Základním motivem změn nejsou pro Marxe morální či ideové důvody, ale ekonomické zájmy. Na morální důsledky nerovnosti mezi lidmi, přesněji na tu formu nerovnosti, která je vyjádřena ve vládě člověka nad člověkem klade důraz nejpozději v Ekonomicko-filosofických rukopisech z r. 1844. V pozdějších textech se jeho pozornost přesouvá od odcizení k vykořisťování, od morálních důsledků nesvobody, k materiální bídě, která byla každodenní žitou skutečností nejen pro rodící se proletariát, ale i pro venkovské zemědělské dělníky a mnohé další, kteří společně tvořili většinu tehdejší společnosti. O nacismu jsem již psal mnohokrát. Ochota tehdejších (!) běžných Němců podílet se na vyvražďování méněcenných ras byla velká. Píše o tom historik Goldhagen ve své knize Hitlerovi ochotní katani, mírně s ním pak polemizuje Browning v knize Obyčejní muži. O zločinech německých vojáků, kterých se dopouštěli od prvních dnů války lze nalézt mnoho informací v knize Martina Gilberta Druhá světová válka, velmi užitečná je i práce Roberta Gellatelyho Kdo podporoval Hitlera či německého historika Seibta Ta stará ošklivá melodie atd. Je však nutné si uvědomit jednu podstatnou skutečnost. Rasismus pronikal v různé míře celou tehdejší euro-americkou civilizací. A to i v podobě pohrdání vším, co bylo na východ od hranic tzv. západního světa. Tento pocit povýšenosti hrál svou roli i v Mnichově v r. 1938 a zdá se mi patrný i dnes ve vztahu k Rusku či Číně. O to naléhavější se mi jeví nutnost obhájit podstatu levicového, zvláště komunistického ideálu proti jeho účelovému ztotožňování s nacismem, stejně jako s praxí východních totalitních režimů, lživě se vydávajících za jeho uskutečnění. |