Disciplínou, jejíž výklad byl na všech úrovních škol minulého režimu nejobludněji zfalšován, byla patrně historie, a to především dějiny idejí. Od základní školy jsme museli vidět dějiny světa jako jeviště třídního boje, za kterým stojí střet idejí třídní společnosti se spravedlivými nároky té pravé, dějinami vyvolené třídy utlačovaných. Ale úplně stejně se i pro nacisty staly dějiny bojem utlačované árijské rasy proti rasám ostatním, zvláště proti mocné, organizované a bohaté rase židovské, která vykořisťuje árijského, lepšího člověka. Podkladem obou těchto vizí je hegelianismus, jenž hlásá, že během dějin se nutně uskutečňuje absolutní rozum, krok po kroku roste nejdokonalejší zjevení Ducha, a tímto zjevením byl pro Hegela pruský stát. Ať se děje, co se děje, dějiny mají svůj směr, z něhož nelze uhnout. Hegelianismus hlásá, že ten, kdo dějinám vědecky porozumí, pozná předem jejich absolutního vítěze. Proto v ideologiích nacismu a komunismu hraje tak zásadní roli věda, arci věda hegelovská, tedy věda, která se neopírá o volnou soutěž hypotéz a jejich poctivé testování, leč věda údajně zcela objektivně nazírající čistou pravdu, pro niž hledá ty nejdemagogičtější argumenty. Vítězem dějin je pro nacistické věštce árijská rasa, pro komunistické věštce zase dělnická třída -- boj obou skupin je namířen proti podobnému nepříteli, totiž proti tomu, co se stalo v Evropě typické mj. pro životní postoje židovské vyšší vrstvy: liberalismus stylu "žij a nechej žít", úcta k majetku, parlamentarismus. Není ostatně bez významu, že že komunismus měl blízko k antisemitismu a že nacismus stál ve velké míře na podpoře německého dělnictva.

Společný je také důraz nacistů a komunistů na stranu jako princip státu. Strana je pro obě ideologie strážkyní, hlasatelkou i uskutečňovatelkou pravdy. Nenůže to být stát sám, neboť na rozdíl od Hegela se nacističtí teoretikové shodují s komunistickými v tom, že status quo není dokonalý, nýbrž musí být pod vedením NSDAP nebo KSČ (KSSS atp.) změněn v ideální společnost, tj. společnost očištěnou od nepřátelské třídy či rasy, jež je odpovědná za všechno zlo. Ideové metody boje poskytl ale opět Hegel. Podle něho je totiž pravá svoboda založena na tom, že je člověk poslušný vůči absolutnímu duchu, vítězícímu v dějinách. Naprosto stejně je tomu s mravností: mravné je to, co slouží předem danému vítězi. Díky tomu se nacisté a komunisté mohli vždy mít za obhájce pravdy, svobody a mravnosti.

Poslední srostitost obou ideologií, již bych chtěl hledat v jejich teorii, je materialismus a silné zdůrazňování pozemskosti. I k tomu jim dal prostředek Hegel, on totiž panteisticky redukoval Ducha a vyhlásil jeho lidsky zanalyzovatelnou podstatu. Celý kosmos zúžil na dějiny lidstva na této Zemi, jejichž korunou je soudobé Prusko. To není jistě skeptické libertinství, naopak se jedná o robespierrovský kult Rozumu, v jehož jménu se rozjely gilotiny doby Teroru. Jednoduše řečeno: materialismus nacistů i komunistů je zcela dogmatické náboženství, jehož bohem je vymknutá pýcha šarlatánského Rozumu. Proto nemohu souhlasit s konzervativně laděnými lidmi, když občas tvrdí, že tam i tam je ztělesněna modernita a její abstraktní konstrukce, v jejichž jménu anonymně vraždí. Ale nic není podobnějšího Výboru veřejného blaha a Teroru než středověké inkviziční procesy, o nichž by asi málokdo řekl, že ztělesňují modernitu. Zároveň představu občanské snášenlivosti a víry ve svobodu najdeme třeba už v Periklově pohřební řeči, jak o ní referuje Thúkydidés. Existují prostě dva hlavní přístupy k pojmu svoboda, a záleží na nás, který si vybereme. První přístup říká (spolu se Svatou Inkvizicí, Výborem veřejného blaha, komunisty, nacisty a mnoha jinými lidmi), že svobodu definuje autorita tak, že předepíše, co má člověk dělat. Druhý přístup se naopak domnívá (je skeptičtější, obecně nevěří v to, že někdo může někomu jinému vnucovat něco z pozice pravdy samotné... bere ohled spíše jen k pragmatickým argumentům), že člověk nikdy nemůže být dokonale svobodný, ale že úkolem společnosti a státu je chránit jej, nakolik to jde, tak, aby jeho svobodu nikdo nekale neomezoval. Čili svoboda podle komunistů je zákaz svobodného bádání, svobodného hlásání názorů, svobodného podnikání atd., naopak svoboda dle liberálů je ochrana toho všeho.

Martin Škabraha ve svém článku, který nedávno vyšel v Britských listech, tvrdil, že dnešní role komunismu je vyvádět svět z míry. Řekl by to i o nacismu? Jistě by nepopřel, že de facto všechny státy, v nichž se komunismus stal oficiální ideologií, přešly v odporné totality, v nichž se stalo zvykem potlačovat základní, v liberální demokracii běžné svobody a práva. Navíc se v hlavních centrech komunistické ideologie (SSSR a Čína) uskutečnilo několik genocid, jež jsou co do počtu obětí, brutality i ideologického schematu srovnatelné s holokaustem -- tak např. genocida na počátku třicátých let, kdy Stalin za pomocí Rudé armády, aktivně bránící přísunu potravin na ukrajinský venkov, povraždil hladem asi sedm milionů Ukrajinců. Ale i v naší zemi se vykonalo mnoho odporných justičních vražd, bylo umučeno mnoho nevinných lidí (třeba farář Toufar) a ještě daleko víc jich skončilo v uranových koncentrácích, v žalářích a v gulazích na Sibiři. Komunismus totiž není slovo a to slovo taky nikdo nechce zakázat (to by přece zakázal např. i výrok o tom, že komunismus byl zločineckou ideologií), naopak: o komunismu se musí mluvit stejně často a ve stejném smyslu jako o nacismu. Vzpomínáme-li Osvětim, vzpomeňme i sovětskou kolektivizaci nebo Maovu kulturní revoluci či Kambodžu -- a vzbuzuje-li v nás pietu osud Lidic, vzpomeňme také na to, co se stalo desítkám letců RAF, kteří se vrátili z Británie domů, stovkám kněží a řeholníků či politickým zastáncům svobody.

Pro evropskou levici byl komunismus vždy přitažlivý, zejména proto, že se dovedněji než nacismus vydával za něco jiného, než je. S nebývalou otrlostí dokázali komunisté hlásat pravý opak toho, co chtěli konat a co vykonali všude, kde se dostali k moci. Když jsem jako dítě mával na prvomájovém průvodu ve jménu míru, byl jsem ostudně ošizen dědici zločinů, jejichž zrůdnost přesahuje obyčejnou chápavost, a cvičiteli teoristů. A když jsem jako dítě uvěřil svým učitelům ve škole, že SSSR je vzorem humánního a pokrokového státu, uvěřil jsem kolosální lži, ze které je mi dodnes na zvracení. Jistě, ještě jsme z toho nevystřízlivěli, celá Evropa -- ještě žijí lidé, kteří se úcty ke komunismu přes jasná svědectví z těch zemí, kde se komunisté dostali k moci, nevzdali a vzdát ani nemohou. Pochopil jsem to, když jsem jednou v televizi slyšel mluvit postaršího bývalého příslušníka SS. Šlo vidět, jak trpí, jak se zmítá mezi vzpomínkami na mládí, kdy byl autenticky uhranutý Hitlerem, a mezi trpkým, absolutně frustrujícím poznáním reality. Ta krásná vize nacistického státu budoucnosti, vize vyvádějící svět z míry, mu nešla z hlavy... a kdyby mohli po válce podobní lidé učit na univerzitách a hlásat tam svůj nacismus, rozplemenit ho a rozesít všude po akademických obcích Evropy, možná by se za něj Martin Škabraha postavil taky.

Ne nacismus a komunismus, ale jejich důsledky, zločiny, které se staly tam, kde se vyznavači obou těchto ideologií dostali k moci, by měly svět vyvádět z míry.