29.7.2004 16.00

Nový text dohody, termín jehož zpracování byl již několikrát odsunut a naposledy byl očekáván dnes v ranních hodinách, doposud nebyl dopracován. Ve středečních nočních hodinách však dospěla skupina FIPs (Five interested parties: USA, EU, Indie, Brazílie, Austrálie) ke kompromisu při projednávání základních prvků rámce pro zemědělská vyjednávání.

Motto:

Přes sedm hodin včera blokovala dálnici D 1 ve směru na Brno řetězová havárie deseti aut, která se stala u Střechova na Benešovsku. Nehoda se stala odpoledne v úseku před částečnou dopravní uzavírkou. Tady do sebe postupně narazily dva nákladní a osm osobních automobilů. Při kolizi bylo zraněno šest lidí, z toho čtyři těžce. Jednu ženu převezl vrtulník do nemocnice v Praze-Motole. Provoz byl obnoven až v pozdních nočních hodinách.

Každý rok ta čísla klesají a každý rok jsou vítána jako triumf. Británie má nyní nejbezpečnější provoz na silnicích v Evropě. Jen 3508 lidí bylo loni usmrceno na britských silnicích a jen 171 z nich byly děti. Jen 33 707 osob bylo vážně zraněno, napsal v úterý v deníku Guardian George Monbiot a pokračoval:

Budu opakovat známá srovnání. Lidé, kteří zahynou každoročně na britských silnicích, byl zaplnili 30 komerčních letadel. Od roku 1945 zahynulo na britských silnicích více lidí, než kolik britských vojáků přišlo o život za druhé světové války. Od března 2003 zahynulo v Iráku 61 britských vojáků. Na britských silnicích zahyne tolik osob každý týden. Každý sedmnáctý Brit zemře nebo bude vážně zraněn v automobilu. V ČR je na počet obyvatel ještě podstatně větší úmrtnost na silnicích než v Británii.

Situaci však lze napravit. Pro tento v podstatě technologický problém existuje technologické řešení.

Reklama je tuze zvláštní prostředek komunikace. Ne vždy mluví pouze jedním jazykem a ne vždy se člověk dozví to, co by očekával. Především v případech, kdy má reklama (zejména formou televizních šotů) snahu sdělit konzumentovi něco víc, než že bílá bude za jistých, ovšem zcela specifických okolností skutečně bílá, nebo že kousky ovoce v daném jogurtu jsou bezkonkurenčně největší, ne-li dokonce opravdové. Je patrné, že některé vizuály mají ambice tvářit se jako svébytná díla lidského umu a jejich sdělení nechtějí být jen propagací zaručené kvality produktu, pročež je někdy velmi těžké je přesně interpretovat.

Myslím si, že nejlepší věci jsou vždycky nakonec o jednotlivcích a o jejich vztazích. Ať se to odehrává v jakékoliv době a za jakékoliv situace.

Jan Čulík hovořil v Uherském Hradišti se spisovatelkou Irenou Douskovou o jejích knihách.

Recenze záznamu divadelního představení podle knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes ZDE

V úterý večer se promítal na Malé scéně Slováckého divadla na Letní filmové škole v Uherském Hradišti dvouhodinový televizní záznam příbramské inscenace, vzniklé podle knížky Ireny Douskové Hrdý Budžes. Jde o vynikající fiktivní monolog asi devítileté holčičky, volně založený na autobiografických zážitcích samotné autorky (do první třídy šla v prvním normalizačním roce 1970). Komunistický normalizační útlak je v dívčině prostředí i v její rodině přítomen, avšak kniha Ireny Douskové není politický antikomunistický pamflet. Je to mnohovrstevnaté svědectví o autentické skutečnosti.

Divadelní představení stoprocentně nese až geniální herecké nadání Barbory Hrzánové, která hraje onu asi devítiletou holčičku a vede po celou inscenaci vlastně jediný monolog. Vstupy ostatních dvou herců jsou vinou režisérova pojetí nepřesvědčivé a přehrávané. Je paradoxem, že za toto vynikající, nepolitické umělecké dílo, přesně řečeno za neopatrný výrok herečky Hrzánové, učiněný, když ji za její výkon byla udělována Cena Thálie, jsou Hrzánová a zároveň zřejmě nyní i Dousková terčem popotahování v souvislosti s možným trestním stíháním za verbální "trestný čin". Znovu se tedy vynořuje v České republice neřešený problém s tzv. "verbálními trestnými činy".

Myslím si, že nejlepší věci jsou vždycky nakonec o jednotlivcích a o jejich vztazích. Ať se to odehrává v jakékoliv době a za jakékoliv situace.

Autorka vyjádřila v rozhovoru s Janem Čulíkem zkratkou to, co lze cítit u každého, který svůj život prožije. Posedlost Jana Čulíka odhalováním zákoutí minulosti "za komunismu" a v ní všeho "totalitního" jako symptomatického pro tvorbu je zvláštní. Čulík hledá žurnalistické odpovědi tam, kde jsou jen provokativní otázky a odpovědi dává tvorba sama. Musí. Protože ona je cílem tvůrčího počinu, ne život.

Ve středu jsem znovu hovořil s Vojtěchem Jasným v jeho hotelovém pokoji v Uherském Hradišti. Vyjádřil totiž prosbu, abych v rozhovoru s ním, který jsem v Britských listech publikoval v minulých dnech, doplnil některé další informace. Což tímto činím a doporučuji Jasným zredigovaný a doplněný rozhovor (obsahuje i novou historku o setkání s Chruščevem, viz výše) vaší pozornosti.

Vojtěch Jasný je neuvěřitelnou studnicí informací. Vše, co vám řekne, je pouze špička ledovce. Od každé jím vyřčené věty by bylo lze jít do hloubky libovolným směrem. Sdělil mi, že ho můj rozhovor inspiroval k tomu, aby skutečnosti, poprvé v něm zveřejněné, podrobně rozvedl v nové životopisné knížce. Doufejme, že knížka skutečně vznikne.

Světová obchodní organizace WTO a delegace jejich členů v uplynulém a tomto týdnu znásobily úsilí, jehož výsledkem by měla být na konci července dohoda o základním rámci jako předpokladu pro pokračování současného kola obchodních jednání. Dohodu schválí Generální rada, jejíž současné zasedání bylo přerušeno až do okamžiku, kdy budou členové připraveni k odsouhlasení textu dohody. V těchto chvílích však nelze předpovídat, zda k dohodě skutečně dojde a jakou podobu bude dohoda mít.

Bytovou politiku ČSSD po roce 2000 charakterizují causy neuvěřitelně kompromitující a znevažující stranu jako celek.

Nevídaným způsobem byl promarněn politický kapitál, který poskytoval volební program a vládní prohlášení z roku 1998 včetně schválené Koncepce bytové politiky z roku 1999. Ztráta důvěryhodnosti a pokles voličských preferencí včetně výsledků voleb do Parlamentu EU to jsou také plody rezignace na sociálně demokratickou bytovou politiku, která patří k pilířům sociálního státu. Její vliv na širokou voličskou veřejnost je nesporný. Odpověď na otázku proč ČSSD nevolí mladí a značná část seniorů je snadná.

Autor je bývalý ministr pro místní rozvoj za ČSSD

S režisérem Vojtěchem Jasným (nar. 1925), autorem filmů Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci, hovořil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti Jan Čulík.

Navzdory sporným začátkům protagonistů stalinského režimu, kteří se s jeho režimem útlaku museli začátkem padesátých let identifikovat, aby pak byli schopni svobodné akce, byla jejich díla, vytvořená už koncem padesátých let, pozoruhodně svobodná. Jistě je to také proto, že období před rokem 1960 bylo prvním obdobím tání. Stalinismus byl na ústupu především v Sovětském svazu, a to muselo mít vliv i na tuhý režim v Československu.

Ať je tomu jakkoliv, Jasného film Touha (1958) je vzdorným gestem, hozeným komunistickému režimu. Ten film je překvapivě svobodný a v daném dobovém kontextu je skutečně zjevením. Podle Jasného svědectví byla při jeho vzniku pro něho katalyzátorem existenciální zkušenost: v krátkém sledu mu zemřela matka, narodil se mu mrtvý syn a pak mu zemřela i jeho první žena. Od té doby se stal mystikem, který věří, že je nutno se oddat osudu, a v tom hledat svou sílu. Možná že právě proto působí Jasného Touha tak neuvěřitelně svobodně.

Udělal jsem asi chybu, že jsem se vydal na nový "dokumentární" film Jana Svěráka a Martina Dostála o Svěrákově otci Zdeňku Svěrákovi. Jistě je vždycky problém, když autor natáčí film o vlastním blízkém příbuzném. Film Tatínek dost silně vyznívá jako PR akce. Není v něm absolutně nic nového ani objevného. Je to jen výrok o Zdeňku Svěrákovi, že "existuje". Exegi monumentum aere perennius, říká mladý Svěrák. Pokusil se svému otci postavit pomník. Je toho však skutečně schopen?

Tak jim začali říkat v Polsku, když od 3. září 1939 znepříjemňovali Němcům jejich okupační postup. Prováděli to vskutku brilantně - vždyť pomocí školních a pozorovacích dvouplošníků, které měly být spíš v muzeu, napadali německé kolony a jednou se jim dokonce za pomoci ručních granátů podařilo poškodit či vyřadit na osmdesát kusů pozemní techniky! Byli mladí, odvážní a odhodlaní. Opustili vlast, čelili nezájmu, nebezpečí, ohrozili své blízké ve vlasti. Byli nuceni ustupovat přes Rumunsko, Sýrii do Francie, kde je v podstatě - stejně jako většinu dalších československých uprchlíků - čekalo zapomnění někde ve francouzských koloniích v tropech, coby řadové a potupené pěšáky cizinecké legie. Pomohla jim národní hrdost a čest.

Každý člověk se musí v neohraničitelném množství po sobě jdoucích okamžiků neustále vyrovnávat se změnami, které se před ním objevují náhle, jakoby znenadání vystupujíce ze tmy prostoru mimo lidské vnímání, cítění, chápání nebo jsou dlouhodobě viditelným, ale příliš vzdáleným objektem na tomto dalekém horizontu.

Jsou absurdní legrácky jediným možným způsobem, jímž se mnozí čeští filmaři dokáží zmocňovat reality? Je to proto, že se v České republice "vlastně nic neděje", takže mají filmoví tvůrci možnost si nezávazně hrát a absurdně vtipkovat, anebo je to dnes "typicky český" postoj ke skutečnosti, jímž se ale filmový tvůrce snad vyhýbá vážnému zpracování reality jen zdánlivě?

Jedním z nejzajímavějších filmů promítaných na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti je film ruského režiséra Andreje Zvjaginceva Návrat (Vozvraščenije) (2003).

Formálně a stylisticky byl Zvjagincev bezpochyby ovlivněn mystikem-klasikem moderní ruské kinematografie Andrejem Tarkovským, i když Zvjagincevova poetika je, zdá se, navzdory obrazům a motivům ovlivněným Tarkovským, na první pohled jiná, přístupnější, méně záhadná. Zdání však klame.

"Já bych řekl nic moc film. Myslím, že tam nebylo nic překvapivého, nového, obohacujícího, co by se člověk, který má nějaké názory, z tohoto filmu dozvěděl."

To údajně utrousil český prezident při odchodu z festivalového kina v Karlových Varech, kde, jak zpráva uvádí, "navštívil osobně (jak jinak než osobně je pro mě záhadou -- poznámka JJ) se svou ženou Livií projekci nového kontroverzního filmu Michaela Moora".

Klaus ovšem není zdaleka jediný, komu nedošlo, že nesledoval Fanfána Tulipána, ale unikátní politické poselství, přicházející ze země, která, tak či onak, nakonec určí osud této planety.

Úspěch při sestavování nové vlády byl předvídatelný. Obtížné však je předvídat úspěch této vládě.

V posledních týdnech jistě Špidla zpytuje svědomí, kde vlastně udělal chybu. Dvě politické se nabízejí na první pohled. Asi neměl jmenovat Stanislava Grosse členem své vlády. Měl jej umístit jinam, třeba na post šéfa Poslanecké sněmovny. A také měl podpořit volbu Miloše Zemana na Hrad. V prvním případě by neměl připraveného konkurenta. V druhém by měl krytá záda jak pro státní politiku, tak i pro stranické hrátky v sociální demokracii. Určitě by nevládl za všeobecného potlesku, ale pravděpodobně by byl premiérem ještě dva roky.

Devětasedmdesátiletý Vojtěch Jasný odmítl v rozhovoru, publikovaném v pondělí v Britských listech, jakoukoliv představu, že by se jako student-komunista na pražské filmové akademii začátkem padesátých let mohl kompromitovat. V úterý dopoledne jsem zhlédl na LFŠ v Uherském Hradišti dva studentské filmy z FAMU, natočené na samém konci padesátých let. Tyto filmy Jasného tvrzení víceméně diskreditují. Myslím, že kdo byl součástí režimu a komu režim dovolil studovat na své "elitní", výběrové škole, musel dobře vědět, kde jsou nepřekročitelné hranice. Oba studentské filmy byly myšlenkově slabé a zpracovávaly - s technicky profesionálním zázemím a s profesionálními herci - vlastně jen dobové ideologické stereotypy.

Svým osobním komentářem k jinak vynikajícímu rozhovoru s Vojtěchem Jasným ukázal Jan Čulík svou ideologicky schematickou pozici, která - bohužel - vyplynula i z některých otázek, jimiž Jasného "obšťastnil". Čulík neporozuměl mnohovrstevné době, kterou neprožil, jejíž étos nepochopil a ke které přistupuje dnes pod dojmem ideologických klišé exilového literárního encyklopedisty.

Nový český premiér Stanislav Gross je ve věku 34 let podle listu Guardian příkladem "nového typu dynamických nových vedoucích představitelů ve východní Evropě". Nebude váhat zneužívat svých pravomocí.

Pozorně jsem si přečetl článek Štěpána Kotrby o kauze Mašínů a veřejném slyšení v Senátu. Dal jsem si jej do kontextu s jinými články z let minulých, kdy se k témuž podobným způsobem vyjadřovali starší publicisté, hlásící se k levici, jako například poslanec Jičínský či novinář Uhl. Znovu a znovu jsem cítil, že česká levice má s odbojovou činností okolo bratří Mašínů problém. Ozbrojený odboj je možný, ba nutný, ale -- jak jinak -- proti pravicovým diktaturám. Pokud diktatura používá levicová hesla, nastávají veliké rozpaky.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V červnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5950,00 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Přitom čtenost Britských listů rapidně roste.

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček stále ještě (zadarmo) postupně zprovozňuje četné dosud nefunkční části časopisu, po lednové havárii serveru.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.