Oni ale neposlechli a oči navrch hlavy o tom vykládali ostatním, a za chvíli o jeho podivuhodném uzdravování věděli všichni lidé. A nejen to, všichni pochopili Ježíšovo uzdravování jako znamení, že Ježíš je ten dlouho očekávaný Mesiáš, jak oni tehdy říkali: Syn Davidův, a horlivě o tom diskutovali.

Stalo se tak přesně to, čeho se Ježíš obával: ti prostí lidé v něho začali vkládat své jednoduché nábožensko-politické naděje a začali si představovat, že je ten dlouho očekávaný vůdce, revolucionář, který krvavou řeží povraždí všechny nepřátele národa a přinese dlouho očekávanou vnější svobodu. To byl pro všechny pravý obsah toho titulu Syn Davidův. Víme, že sám Ježíš tento titul odmítal, nechtěl jít ve šlépějích toho sice celkem osvíceného, ale přeci jen krvavého monarchy Davida a vybral si pro sebe cestu pokorného služebníka Božího. Jen na okraj: je pozoruhodné, že církev nakonec tento titul přeci jen Ježíši přiřkla.

Strážci tehdejšího čistého vyznání a tehdejší duchovní autority národa, členové farizejského hnutí, neměli Ježíše na rozdíl od prostých lidí v lásce. Jednak nesdíleli obecné revoluční touhy, byli přesvědčeni, že národ lze v těžké době zachránit jen a jen co největší poslušností Bohu - a to v jejich chápání znamenalo co nejortodoxnější dodržování náboženských příkazů a zákazů, co nejpřísnější plnění všech rituálů a zvyků, jednak byl Ježíš v jejich očích liberál, který tuto ortodoxii nabourával. Nejen že ani on, ani jeho učedníci nedodržovali přesně Mojžíšův zákoník, ale Ježíš dokonce často s farizejským náboženským směrem polemizoval, veřejně jej odsuzoval a vystavoval často tvrdé kritice velmi adresně i samotné farizee. Označoval je za pokrytce a jejich tuhou ortodoxii zesměšňoval.

Není tedy divu, že farizeové považovali Ježíše za odpadlíka, který představuje reálné nebezpečí pro celý národ a celou církev. Pracně budovanou jednotu a pevnost řádu hrozil rozbít. A k tomu ještě musí poslouchat od těch hlupáků z lidu, že je Mesiáš a kdovíco dalšího. A tak, když už si nevědí farizeové rady jak ho snížit v očích lidí, použijí zaručenou fintu, která vždy znovu v dějinách zabírá: začnou říkat, že on ty dobré skutky koná v ďáblových službách. Že ono to lidičky vypadá jako dobro, ale pozor! Je za tím zlý úmysl! Vždyť on ty démony vyhání ve jménu samotného knížete těch démonů, samotného Belzebula. (To byl tehdy jeden z oficiálních titulů Ďábla, znamená v překladu Pán much a bylo by to zajímavé povídání o něm, ale sem to teď nepatří). Zkrátka: pomáhá lidem, ale jenom proto, že se jako pozdější doktor Faust upsal Ďáblu!

Na tohle zlovolné obvinění, které se vždy znovu v dějinách používá jako ta nejúčinnější desinformační a difamační metoda, Ježíš říká proslulá slova: Kdo není se mnou, je proti mně. Zní nám ta slova povědomě, vypůjčovali si je od Ježíše nesčíslní papežové a diktátoři a vůdci a světapáni: Kdo není s námi, je proti nám - a rozumělo se samo sebou, že kdo byl proti nám, tak šel do nějakého toho koncentráku, či rovnou na smrt.

Ale nezapomeňme, Ježíš ta slova říká jako bezmocný potulný kazatel! Kdo sama sebe neoznačuje za Syna Davidova, ale za Syna člověka! Jako ten, kdo se nechá raději potupně popravit, než aby použil mocenských prostředků! A říká dál: na tomto zlovolném obvinění není hrozné to, že je namířeno proti němu samotnému: každý hřích i každé rouhání, i útok proti němu samotnému bude odpuštěn, ale co nebude odpuštěno a co je strašlivé, je hřích proti Duchu svatému. Proti samotné Boží vůli, proti Božímu pokoji, dobrotě, lásce, proti všemu, co Bůh do tohoto světa vnáší a co znamená.

Ti farizeové byli svědky pozitivních znamení, dobrých věcí: slepí vidí, hluší slyší. Lidé jsou uzdravováni! Ubohým je pomoženo! To je přeci samo od sebe nádherná a radostná věc a je skutečně také uváděna vždy jako symbol Boží vlády! Děje se tedy veskrze dobrá a radostná událost!

Ale oni to záměrně kazí, shazují, pomlouvají, plivou jedovatou slinu: prý je to všechno z nečistých úmyslů. Farizeové se pohoršují. Jak je to stále stejné! Na cokoliv Božího, dobrého, laskavého, Duchovního můžeme přiložit šablonu škarohlídství, pomluvy, zloby, jedu a zášti. A to je přesně to, co ubíjí Ducha, co plodí jen zlo a nenávist, co je Ďábelské, zlé a ne Boží, dobré. Co rozleptává lidské vztahy i každé společenství. Je to vždy zlé, vede to ke spikleneckému pojetí světa, dějin, života....

A nejstrašlivější je, když toto tažení proti Duchu Božímu se děje pod korouhví morálky, nějaké pravdy, ideologie či zbožnosti.

Zde skutečně platí, že kdo není s Ježíšem v jeho díle odpuštění a spásy, kdo není v jeho pozitivním silovém poli, je proti němu, je negativní a slouží zlu, i kdyby měl sebezbožnější nátěr.

Základním kamenem křesťanské víry je spolehnutí se na to, že v Kristu skončila jednou provždy svou moc éra moralismu a ortodoxie a přišla doba milosti, odpuštění všech hříchů, doba ve které s Augustinem řečeno platí: miluj, a dělej si co chceš! Přišla doba dokořán otevřených dveří do království Božího, do kterého jak známo první vstupují hříšníci a za nimi hned ti, kdo v životě třeba nepřišli do kostela a ani o Ježíši nic nevědí - ale kteří mají rádi své bližní a aniž by to tušili, či na to byli dokonce pyšní, pohybují se v silovém poli Boží radostné a pozitivní lásky.

Jednomu druhu lidí však tato brána je přeci jen uzavřena. Zakyslým škarohlídům, jedovatým pomluvačům, těm, kdo v dobru vidí zlo, kdo se neradují s radujícími, kdo ve všem Božím vidí dílo Belzebulovo. Možná jsou i křesťané, možná se považují za samotné strážce Boží věci, ale pro svůj hřích proti Božímu duchu lásky a dobroty neprojdou. Oni sami si brání vstoupit do Boží věčné radosti.

Amen