|
Když píší čeští novináři o vašem vztahu k České republice, připomíná mi to, jak britští novináři hovoří o "speciálním britském přátelství vůči USA" (které z americké strany vlastně ani neexistuje). Čeští novináři o vás píší jako o dramatikovi českého původu, jenže vy žádné české zázemí nemáte. Váš český tatínek zemřel, když jste byl malý, vaše maminka si vzala Brita a vy jste vyrostl jako britský spisovatel. Podle Josefa Škvoreckého jste se však "rozpomněl" na svůj český původ, když jste se dověděl o Václavu Havlovi. Vzbudil ve vás skutečně Václav Havel zájem o Československo?
Ne, vyvolalo to ve mně zájem o Havla jako o spisovatele. V tomto smyslu to nebylo subjektivní. Když jsem si poprvé
přečetl nebo jsem viděl jeho hry, tuším, že to bylo kolem roku 1970, prostě jsem reagoval na ty hry. Byly to hry,
které se mi líbily, zřejmě víc, než se líbily většině lidí. Rezonovaly s mým viděním světa. Nebylo to subjektivní.
Nebylo to proto, že by mě napadlo, že je Havel Čech a že já jsem se narodil v Československu. Tak jsem tehdy
nepřemýšlel. Smutnou pravdou je, že jsem od doby, kdy mě bylo tak čtyři, pět let, už neuměl česky. Česky jsem
hovořil se svými rodiči, když jsem byl malý, ale když mi bylo šest, chodil jsem do anglické školy v Indii a to byl
konec mé češtiny. Maminka se rozhodla, když jsme přijeli do Anglie, že minulost je minulost. Byli jsme s bratrem
malí Angličani. Nejenže s námi maminka nemluvila česky, i když to nikdy neřekla, jsem si jist, že její postoj byl,
že bychom měli - nikoliv zapomenout, že jsme Češi - ale prostě přijmout Anglii a angličtinu a stát se Angličany.
A to se také stalo.
Takže vás Havel zajímal jako herec, nikoliv jako Východoevropan. Co bylo na jeho hrách v roce 1970 zajímavého?
Znamená to tedy, že měly širší než pouze český význam?
No, jejich český význam byl důležitý. Člověk si uvědomoval, v jakém kontextu ty hry vznikly. A to poskytovalo těm
hrám určitou rezonanci. Musel bych znát daleko více českou literaturu, ale nezastával jsem názor tehdy, ani ho
nezastávám nyní, že to, co se mi líbilo na Havlově díle, byla jeho českost. Protože, samozřejmě, jeho dílo se
odlišuje od díla jiných českých autorů. Je jiné. Reagoval jsem absolutně na každou nuanci humoru v jeho hrách.
Porozuměl jsem jeho metaforické síle. Prostě jsem ty hry obdivoval. Ale stejný názor jsem měl na některé americké
autory. Nutně vůbec neexistuje korelace mezi tím, co se spisovateli líbí a co obdivuje a mezi tím, co sám
píše. Mezi tím, na co reaguje a jeho vlastním dílem.
Tím jste vlastně už do určité míry odpověděl na mou další otázku. Občas vás popisují jako autora, který má leccos
společného s tradicí absurdního dramatu. Chtěl jsem se vás zeptat, zda se vám líbí Havel proto, že jste v něm
nalezl prvky absurdního dramatu.
Jeho dílo je velmi logické.
Vaše také.
Ano. Ale protože je tak logické, nechci zrovna říct, že je absurdní. Není to nálepka, kterou shledávám velmi
nápomocnou. Rozumím nálepce, jako je surrealismus. Samozřejmě, Havel není surrealista. A to je ono. Surrealismus
není logický. Myslím, že jestliže chcete říct, že součástí absurdního dramatu snaha, aby lidé předvedli diagram
života, diagram určité filozofie. V tom smyslu jsou tyto hry absurdní.
Avšak nedělá toto každé umělecké dílo?
Ne, vůbec ne. Většina uměleckých děl, v každém případě až do moderní doby, usiluje o přesný opak. Napodobují život
při teplotě krve, se vším svým naturalismem. Jen pohlédněte na Čechova. Dalo by se říci, že Havlovy hry
manipulují své postavy způsobem, který není extrapolací přirozeného či skutečného života. Jsou to velmi
inteligentní a značně hluboké diagramy ideologie, vyjádřené metaforou byrokracie, metaforou strany, a tak dále.
Když vstoupila Česká republika letos v květnu do EU, Guardian vydal přílohu o středoevropské kultuře. Jonathan
Jones napsal, že v osmdesátých letech přicházelo ze středovýchodní Evropy do světa velké dílo "skoro každý
týden". Teď prý nepřichází nic. Zajímal se Západ o středoevropskou kulturu jen proto, že zde existoval
komunistický útlak? Ignoruje Západ kulturu ve středovýchodní Evropě nyní proto, že tady už útlak není?
Tohle je velmi složitá otázka a nedá se na ni stručně odpovědět. Nejsem si jist, zda jsem kvalifikován k tomu,
abych na tuto otázku inteligentně odpověděl. Rozumím, na co se ptáte. Něco na tom psychologickém postoji asi je.
Je samozřejmé, že hledáte nejlepší věci z kultury, kde je umělec terčem útlaku, ano. Ale to je velmi nekompletní
obraz.
Protože tady se v literatuře dějí docela zajímavé věci, na Západ se to ale nedostane. Dovolte mi, abych tuto otázku
personalizoval. Vraťme se krátce k Havlovi. Řekl jste, že jste ho četl, protože byl zajímavý, podobně jako některé
americké autory. Ale všiml byste si ho, kdyby kontextem nebyl totalitní útlak?
Ano.
Lze vaše dílo charakterizovat rozpětím absurdní drama - Shakespeare?
Myslím, že jsem nikdy žádné absurdní drama nenapsal. Píšu tzv. "comedy of manners". (Obrátí se na přítomnou
Emu Čulíkovou) Znáte mé hry?
Ema Čulíková: Viděla jsem hru Arcadia. Hráli ji studenti u nás na Oxfordské univerzitě, na New College.
Tom Stoppard: Jaké to bylo?
Ema Čulíková: Bylo to docela dobré. Hráli to amatéři.
Tom Stoppard: S absurdním dramatem to nemá nic společného. Myslím, že protože má první hra, Rosenkrantz a
Guildrenstern jsou mrtvi, se poprvé hrála v roce 1966, součástí tehdejší kulturní atmosféry byla i součást
mizejících vzpomínek na vrchol absurdního dramatu. Beckettova dramata jako Konec hry a Šťastné dny
už tehdy existovala deset let. Věci se vyvíjely rychle. Nemyslím, že je Rozenkrantz absurdní hra.
Takže vás strkají do škatulek.
Spisovatelé nemají rádi škatulky. Já neanalyzuju své vlastní dílo. Píšu instinktivně. Nemám program.
Vy jste dnes tady hovořil o své práci scénáristy velmi skromně. Avšak to je velmi profesionální práce. Ty scénáře
jsou velmi dobře napsané, i když vy zdůrazňujete, že to jsou jen adaptace. Nevím, zda vám mohu položit tuto
otázku, když říkáte, že píšete instinktivně: Máte nějakou formuli? Čím to je, že ty scénáře jsou tak
profesionálně napsané? A je v tom charakteristický stoppardovský styl, to se pozná, i když nevidíte vaše jméno v
titulcích. Je to určitá profesionalita a určitá logika. Umíte to charakterizovat? Jak toho dosahujete?
Nikdy jsem neinicioval žádný scénář, který jsem napsal. Snažím se poctivě přepsat román od toho či onoho autora.
Snažím se pochopit, co chce režisér a napsat to, jak nejlépe umím. Nejsem blbec. Vím, že umím psát dobré dialogy.
Není to žádná zásluha. Nikdy jsem to nijak nestudoval, jak psát dialogy. Prostě to dělám. Je to určité nadání.
Avšak vaše otázka musí přiznat, že většina těch filmů není příliš dobrá. Většina těch filmů ujde, ale jen velmi
málo filmů, na nichž jsem spolupracoval, je výborných.
Zamilovaný Shakespeare je v každém případě velmi dobrá zábava.
Zamilovaný Shakespeare je velmi dobrý film.
A co ten Graham Greene?
Lidský faktor. Ten je strašný.
Přesto jsou v něm stoppardovské vlivy.
Nerad o tom mluvím. Mně se ten scénář na tento film líbí, ale ten film se mi nelíbí.
Je velmi obtížné natáčet filmy podle Greenových románů.
Je to obtížné, ale udělat se to dá. Lépe, než to udělal Preminger. Preminger měl problémy. Byl to jeho poslední
film. Docházely mu peníze.
Takže vám Preminger váš scénář zkazil?
Ne, to není fér. Měl spoustu nejrůznějších problémů, mnoho jich bylo finančních. Jako filmové dílo byl tento film
daleko horší než jeho jiné filmy.
Vím, že jste podporoval za komunismu disidenty v Československu. Řeší se tu v české politice v současnosti velmi
zajímavá otázka, která, myslím, má určitou relevanci i v Británii. Měly by být určité názory zakázány, anebo měly
by se trestně stíhat? V Británii máte případ [fašistické] British National Party. Zde v ČR máte neřešitelnou
otázku nezreformovaných komunistů. Mělo by jim být dovoleno, aby se účastnili politiky?
Jsem přesvědčen, že svobodná společnost a utlačitelská společnost se od sebe odlišují naprosto jasným způsobem.
Charakteristickým rysem společnosti, založené na útlaku, je to, že lidé smějí hovořit jen odpovědně.
Charakteristickým rysem svobodné společnosti musí být, že lidé musejí mít právo hovořit neodpovědně. A proto
odpovídám na tuto otázku, že svoboda projevu musí být svobodou projevu. Společnost by se měla ochraňovat před
neodpovědnými verbálními projevy tím, že bude zdravou společností, nikoliv stíháním lidí.
Co to znamená "zdravá společnost"?
Společnost musí být pružná, musí být silná, musí mít v sebe důvěru. Musí podporovat nejlepší hodnoty a zajistit,
aby tyto nejlepší hodnoty byly akceptovány. Toho však nelze dosáhnout vězněním lidí, kteří s vámi nesouhlasí,
anebo jejich umlčováním.
|
