29. 7. 2004
Sofistikovaná klasikaTouha a Tři přáníNavzdory sporným začátkům protagonistů stalinského režimu, kteří se s jeho režimem útlaku museli začátkem padesátých let identifikovat, aby pak byli schopni svobodné akce, byla jejich díla, vytvořená už koncem padesátých let, pozoruhodně svobodná. Jistě je to také proto, že období před rokem 1960 bylo prvním obdobím tání. Stalinismus byl na ústupu především v Sovětském svazu, a to muselo mít vliv i na tuhý režim v Československu. Ať je tomu jakkoliv, Jasného film Touha (1958) je vzdorným gestem, hozeným komunistickému režimu. Ten film je překvapivě svobodný a v daném dobovém kontextu je skutečně zjevením. Podle Jasného svědectví byla při jeho vzniku pro něho katalyzátorem existenciální zkušenost: v krátkém sledu mu zemřela matka, narodil se mu mrtvý syn a pak mu zemřela i jeho první žena. Od té doby se stal mystikem, který věří, že je nutno se oddat osudu, a v tom hledat svou sílu. Možná že právě proto působí Jasného Touha tak neuvěřitelně svobodně. |
Pro mě je zejména z politicko-kulturních důvodů pozoruhodná třetí epizoda této filmové básně, obsahující (stejně jako celý film Touha) celou řadu vizuálních a tematických motivů, které se posléze objevují v zralejší formě ve filmu Všichni dobří rodáci. Třetí epizoda, nazvaná "Anděla", líčí příběh a situaci soukromé, katolické sedlačky kdesi na moravském venkově, která pevně odolává tlaku místních komunistických funkcionářů, usilujících o to, aby vstoupila do družstva. Jde tedy o téma, které rozpracovávají posléze Všichni dobří rodáci ve zralejší formě. V Touze má toto téma smírný závěr: Anděla do JZD nevstoupí a ani jézeďáci se nepodrobí jejímu soukromému hospodaření: nicméně spolu obě strany začnou - možná trochu nepřesvědčivě - se vzájemným respektem spolupracovat. Jak o tom svědčil Vojtěch Jasný při svém silném úterním vystoupení v hradišťském kině Orlovna, on sám i jeho kameraman, nyní už zemřelý Jaroslav Kučera, byli žáky Karla Plicky. Právě Plicka prý mu - podle Jasného slov - určil Kučeru jako kameramana. Plickův vizuální styl je oba silně ovlivnil. Poetické záběry polí a luk jsou posléze o deset let později znovu, ve zralejší formě, využity v Rodácích. Jiným pozoruhodným filmem z tohoto období prvního ústupu stalinismu původně zakazovaný Kádárův a Klosův film Tři přání (1958). Při sledování těchto starých filmů si člověk znovu potvrdí, jak vysoké úrovně dosahovala už v druhé polovině padesátých let ve všech aspektech tvůrčí kultura českého filmu. Tři přání jsou velmi dobře - živě a zábavně - napsány, zahrány i režírovány. Vlastně ani nevadí, že je to ve svém výsledku didaktický film, kritizující vznikající konzumerismus a argumentující - paradoxně skoro socialisticky - že člověk nemůže spoléhat v životě na pohádky a na zázračného dědečka, ale má-li si zajistit obstojný a slušný život, musí se ve veřejném zájmu o to zasadit sám - a to tak, že bude riskovat i vlastní existenci. |