Víra v Boha je ovšem velmi vágní pojem, za kterým si každý může představovat ledacos a je třeba si nejprve ujasnit, co si pod tím pojmem představujeme.

Odrazme se nejprve od citátu z proroka Malachiáše, který kritizuje jednu poněkud odstrašující představu víry v Boha. A poté se věnujme citátu z Lukáše, nad kterým nabízím přemýšlet o víře v Boha tak, jak nám ji nabízí sám Ježíš Kristus.

Nejprve tedy Malachiáš. Kritizuje své současníky za to, že považují víru v Boha za něco pošmourného a zapšklého, při čem jde člověk životem zachmuřeně, dodržuje, chudák, spoustu podivných pravidel, příkazů a zákazů a ještě se musí dívat na to, že všelijací hajzlíci, kteří si dělají co chtějí a užijí si při tom spoustu legrace, nakonec mají v životě úspěch a uniknou jakémukoliv potrestání. To je přeci k naštvání! Člověku se přímo vnucuje pokušení si myslit, že věřit v Boha zřejmě k ničemu není, když za takové našincovo ušlechtilé sebeobětování není ani žádná odměna či výhoda oproti těm ostatním, zlým, kteří by se měli smažit v pekle.

Bohužel právě tato hrozivě škodolibá představa o víře v Boha, kterou Malachiáš kritizuje, je dodnes většinou lidí obecně sdílená. Zejména asi mimo církev, ale samy církve urputně tuto odpuzující představu víry posilují zejména tím, že se nedokáží distancovat od tohoto moralistického škarohlídství ve vlastních řadách stejně striktně, jako to udělal jejich Pán a Spasitel. Ten dobře rozpoznal pravou povahu takovéto "víry" a takto věřící nazýval syny pekla, pokrytci, obílenými hroby, hady, plemenem zmijí a podobnými "vybranými" tituly (Mt 23).

Zpráva o takovéto víře moc dobrá není, není to žádné evangelium a dokumentuje to opět pěkný citát od Ježíše z 23. kap. Matoušova evangelia na adresu takovýchto věřících: "Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami". Tolik tedy Malachiáš a jeho varování před pokřivenou vírou.

A nyní Lukáš a jeho evangelium. Ježíš přichází do svého rodného Nazareta. V sobotu šel do synagogy, a když měl číst z Písma, vybral si text z proroka Izaiáše. Právě samotným tímto výběrem textu k předčítání vyslovuje Ježíš svůj vlastní program. Říká, co on sám si pod vírou v Boha představuje, na co ze židovské tradice hodlá při své činnosti navazovat. A slyšíme, že to není ani farizejský moralismus, ani chrámové obřadnictví, ale aktivní víra izraelských proroků. A to je program, o kterém jsem přesvědčen, že nejen pro Ježíše a jeho současníky, ale dodnes je skutečným evangeliem, totiž právě tou dobrou zprávou, která může dát člověku i celé společnosti novou naději a nový smysl života, která může být a je nadějí pro celý náš bolavý svět.

Přeříkejme si tento text ještě jednou podle původní, Lukášem při citování nezkrácené a překladem mírně neposunuté verze (Iz 61,1-4):

Nejprve: Izaiáš (Ježíš) je pomazán. To neznamená "pomazanost" v našem dnešním významu, totiž okázalé pánbíčkářství, ale povolání, pověření k poslání. Králové, kněží a proroci byli pomazáváni, byl to symbol pověření k výkonu jejich mandátu. V tomto případě pověření doslova z nejvyšších míst, samotným Duchem Hospodinovým.

Je povolán k tomu, aby nesl radostnou zvěst pokorným. Prvním bodem Ježíšova programu je tedy vyhlášení radostné zvěsti, neboli zvěstování evangelia. Jde o vyhlášení programu naděje pro všechny nenafoukané, ne-mocné, pro všechny pokorně otevřené nároku pravdy, spravedlnosti a lásky. Jde o tvořivou radostnost, o cestu vpřed, o stálé hledačství. Jaký protiklad k utrápenému náboženství i ke smyslu života pojímaného jako arogantní majetnictví pravdy, souručenectví mocných, či jako gebír na jedině správnou kultickou zbožnost!

Je poslán dále k tomu, aby obvazoval rány zkroušených srdcem. Víra není pro namyšlené bohorovné páprdy, kteří si o sobě myslí, že jsou pupkem světa a že sežrali všechnu moudrost. Ti Boha nepotřebují. Jsou sami v sobě bohu-rovní. Kolik jen již takovíto panáci zkrušili v historii srdcí! Víra je dobrou zprávou pro všechny klesající na mysli, pro všechna rozbolavělá srdce.

Je poslán vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění (alternativní překlad říká: slepým schopnost vidět). Jde o vyhlášení generální amnestie, svobody, pro všechny zotročené vnější či vnitřní nesvobodou. Svoboda je centrálním tématem Ježíšova programu. Slyšíme to v Novém Zákoně napořád: "Byli jste povoláni ke svobodě", Kristus nás osvobodil ke svobodě", "Pravda vás učiní svobodnými"...

Biblická svoboda není něco statického. Je to stálé hledání něčeho nového ve světě i v životě, je to tvůrčí schopnost, opak intolerance, dogmatismu a konzervatizmu. Víra je svobodná natolik, aby uměla překonávat i vlastní zvyky a konvence, jež ztratily své oprávnění, aby paternalistické manýry církví odkázala do muzea a aby vytvářela ve světě ducha hledačského společenství se všemi hnutími, která se snaží člověka skutečně osvobodit. Víra má vyzařovat svobodu do našeho světa, který po svobodě sice touží ale současně se jí obává, který svobodu častěji ztrácí než získává.

Ježíš cituje s Izaiášem dále, že je poslán vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty Boží. Je to jen jiný název pro "milostivé léto", kdy měli být každých sedm let v Izraeli propouštěni všichni otroci a zajatci a dlužníkům měly být odpouštěny dluhy. Jde o institut, který je znamením Boží lásky k člověku, která poznamenává i lidské vztahy navzájem. Vztah lásky proměňuje i pojem pomsty, který se proměňuje ve spravedlnost, v nápravu křivdy a bezpráví.

Všichni pokorní, zkroušení srdcem, zajatci, vězňové, truchlící, ti, kdo mají ducha beznaděje, všichni ti mohou slyšet dobrou zprávu o nové naději. Budou, obrazně vyjádřeno, oblečeni do nového roucha radosti a stanou se z nich, dosud bezmocných a bezprávných, stromy spravedlnosti, to jest ti, kteří jako Boží sadba ponesou bohaté ovoce spravedlnosti pro svůj svět.

A co víc: budou to oni, kteří to, co bylo po dlouhé časy v troskách vybudují znovu, postaví, co bylo zpustošeno, obnoví zničená města.

Zde v Čechách, v zemi, která byla čtyřicet let sycena komunistickou ideologií tato Izaiášovsko-Ježíšovská vize nového poslání dosud bezprávných musí znít velmi povědomě i atheistům. Skutečně, marxismus svůj sociální ethos čerpal ze staré biblické tradice. Ostatně, marxismus je jednou z typických křesťanských herezí.

Podobně jako mnohé podobné hereze před ním, kupříkladu různá chiliastická hnutí, však nevedl k osvobození člověka. Proč tomu tak bylo, je otázkou nad rámec tohoto kázání. Souvisí to však jistě s pokušením člověka vzít Boží věci do svých rukou, pokušením ideály zaměňovat za ideologie, s tím, osobovat si právo sociálního inženýrství a hlavně: s opomenutím toho prvního a nejdůležitějšího v biblickém sociálním programu, totiž svobody.

To však, že lidé v dějinách vždy znovu Ježíšův program kazili, převraceli v pravý opak, že ve jménu osvobození bezprávných se již mnohokrát v historii vraždilo a zotročovalo, to nesmí znamenat rezignaci na tuto základní dobrou zprávu o nápravě věcí lidských, na toto Ježíšovské evangelium.

Amen