Byla sobota. Sobota dopoledne. Terezka Kottová, bystrá, ale trošku samotářská žákyně první třídy, kreslila v dětském pokoji na listy vytrhané z velikého bloku maličké obrázky zvířat.

Dokonale soustředěná, špičku jazyka nepatrně povysunutou mezi rty, kreslila a kreslila a bylo jí blaze. Líbilo se jí, jaké je to příjemné a veselé dopoledne, jak ji sluníčko šimrá na tváři, jak spolu s ní čmárá po papíře, a líbily se jí její obrázky. Nejvíc vždycky ten, který právě kreslila. A ze všeho úplně nejvíc se jí líbilo, že má tohle vydařené dopoledne jenom sama pro sebe a že ji nikdo neruší. Ani brácha ne.

O tři roky starší bratr Ludvík odešel s maminčiným svolením už před dvěma hodinami na návštěvu k sousedům z prvního patra, hrát si se spolužákem Fišerem.

Matka, Renata Kottová, se od samého rána pohybovala převážně v kuchyni, kde pro všechny chystala napřed snídani a posléze oběd, zároveň prala, žehlila a při občasných výletech na zasklenou pavlač, které doktor Kott říkal zimní zahrada, věšela prádlo. Jen co se rodina po snídani rozptýlila po bytě, pustila si rádio. Svoji oblíbenou, převážně zpravodajskou stanici. Nepříliš hlasitě a nevěnovala jí zvlášť velkou pozornost. Do značné míry to byl automatický, takřka bezděčný úkon. Zvyk z oněch dlouhých pěti let, kdy bývala od rána do večera s dětmi sama doma a potřebovala mít pocit, že na ni alespoň občas promluví někdo starší než čtyři a půl roku.

Doktor Kott seděl v hlubokém křesle v rohu obývacího pokoje, poslouchal Bachovu Toccatu a fugu d moll a přemítal. Nebylo to ovšem tak docela bez kazu. Před sebou na nízkém dřevěném stolečku měl rozloženy dvoje staré noviny, na nich stál černý otlučený kastrol a vedle něj ležela hromádka nevzhledných brambor. PhDr. Karel Kott, redaktor kulturní rubriky jednoho, nikoli bezvýznamného deníku, literární kritik a svého času tak trochu spisovatel, škrábal brambory.

Mohl si za to sám, před chvílí se cestou ze záchodu manželky neprozřetelně zeptal, jestli nechce s něčím pomoct. Měl to být jen takový malý, víceméně formální projev dobré vůle a vrozené slušnosti, jenže ona neočekávaně řekla --- ano. Připravovala v kuchyni oběd a zřejmě měla dobrou náladu, poslouchala rádio a chvílemi si k tomu polohlasem prozpěvovala. Když se jí zeptal, může-li si brambory odnést do obýváku, zarazila se, podívala se na něj tak trochu jako na idiota, ale pak mávla rukou a souhlasila. Jenom mu pro jistotu vydala přesné instrukce, co a jak má udělat, aby škody na majetku byly co nejmenší.

Renata Kottová byla doktorkou práv. Ačkoli byla právě sobota, chystala se, že jen co jim naservíruje ten oběd, zmizí. Nedá se nic dělat, v kanceláři má spoustu rozdělané práce.

"Někdy to udělat musím, to snad chápeš. Ty to za mě nevyřídíš."

Pravda to byla i nebyla. Podle toho, jak se na to člověk chtěl dívat. Práce se samozřejmě dalo najít vždycky dost.

Představila si svoji nevelkou, ale dokonale funkčně, ba i celkem elegantně zařízenou kancelář s vyhlídkou na město a pocítila tiché uspokojení. Byl to zázrak, o tom byla hluboce přesvědčena. Zázrak, dar boží!, že se jí po tolika letech strávených v domácnosti podařilo vrátit k profesi a slušně se chytit.

Dokonce víc než slušně, to věděla. Ale nikdy by ji nenapadlo přemýšlet v té souvislosti o vlastních schopnostech, přičítat ten úspěch sama sobě. Nad takovými věcmi vůbec neuvažovala. Prostě to bohu díky zvládla, tak jako předtím školu, děti, domácnost nebo cokoli jiného. Nebylo nad čím dlouze hloubat, jenom ta tichá radost, to trochu dětinské okouzlení z nově nabyté svobody a snad i síly zůstalo.

Doktorka Kottová s náručí plnou vyžehleného prádla vstoupila do obývacího pokoje. Zručně a rychle rozdělila oblečení na několik hromádek, které vzápětí uložila do dvou proti sobě stojících skříní. Udělala, co bylo třeba, a pak teprve kradmým pohledem zhodnotila situaci kolem svého muže a svých brambor.

"Tak co, už to bude?" zeptala se celkem přátelsky a nečekajíc na odpověď vyšla z místnosti. Za chvíli se vrátila s novou hromadou prádla, v rychlosti ji roztřídila, uklidila a zase odešla. To se opakovalo ještě dvakrát, aniž by si manžela víc všímala.

Doktor Kott se přesto cítil nemile dotčen. Ta jediná věta, v jejíž intonaci slyšel náznak zlovolné ironie, mu definitivně zkazila náladu. Mimoděk teď do hrnce čím dál častěji odkládal brambory jen letmo a nedbale očištěné, aby si pak volnou, poněkud potřísněnou dlaní mohl promnout svoji řídkou bradu. Jednu ruku ve vousech a v druhé nůž, podrážděně sledoval svou ženu a její, jak se mu zdálo, nesmyslné, tolik rozčilující těkání.

Z hlubin dávnověku vynořil se před očima doktora Kotta obraz vysoké šedé budovy. Gymnázium. Tak tam tehdy... Proč já jsem s ní vlastně začal chodit? uvažuje doktor Kott. Co se mi na ní mohlo tak strašně líbit? Přemítá... Kozy! napadne ho téměř okamžitě. Měla moc pěkný kozy. Tenkrát... No dobře, a dál? Co dál? Doktor Kott přemítá. Kozy --- napadne ho opět po chvíli. No jo, sakra, já vím, ale co jinak? Ale ať přemítá jak přemítá, nic jiného už ho v té souvislosti nenapadne, a tak se zase pomalu začne věnovat bramborám.

V kuchyni zvoní telefon. Než Renata stačí odložit rozpálený pekáč, vyřítí se z dětského pokoje Terezka s pokřikem: "Já to vezmu! Já to vezmu!" Což také udělá.

Rovněž doktor Kott vyrazil v jakési neblahé předtuše do kuchyně, ale už bylo pozdě. "Ano, je doma, škrábe v pokoji brambory. Počkejte, já vám ho... on už jde, už je tady." Doktor Kott vytrhl dítěti sluchátko z ruky. Ach bože! Byla to Hanička, jeho mladá, nejmladší kolegyně. Potřebovala poradit a on to ochotně udělal.

"Děkuju mockrát, moc jste mi pomoh a promiňte, že jsem vás vyrušila," řekla nakonec. Myslela to doopravdy? zapochybuje doktor Kott. Myslela to ironicky, dospěje vzápětí k strašlivé jistotě. Položí sluchátko a vykročí směrem k dceři, která ještě pořád stojí uprostřed kuchyně a kouká přímo na něj.

"To byla Hanička?" zeptá se ho dcera. "Ta hezká? Ta, co vypadá jako Barbie?"

"Proč jsi to řekla?" vyštěkne na ni.

"Co?"

"To o těch bramborách!"

"A co jsem měla říct?" podiví se Terezka.

"To se nedělá. To je neslušnost, vypadá to, jako by sis ze mě dělala legraci!"

"Jak to? Vždyť to je pravda. Tak co jsem měla říct?" opakuje znovu.

"Příště řekni, že tatínek nemůže, protože má průjem a už od rána sedí na záchodě," navrhne Renata.

"Jsi nevkusná," řekne doktor Kott rezignovaně a odejde do pokoje pro brambory. Vezme si je přece jenom radši do kuchyně, nebude už nic riskovat.

Všechny potřebné věci přenesl na jídelní stůl, a jakmile je tam jakž takž poskládal, zjistil, že skutečně bude muset na záchod. S úpěnlivým přáním, aby nikdo netelefonoval, vykročil tím směrem. Když se vrátil, shledal, že se brambory i všechno to ostatní harampádí přestěhovaly na kuchyňskou linku a že se jich tam ujala Renata. Udivilo ho, s jakou rychlostí a jak razantně z nich odstraňuje šlupky. Stahuje kůži --- napadlo ho. Ona u toho stojí, všiml si, v tom to možná bude. Podívala se na něj a usmála se.

"Já už si to dodělám," řekla, "ale děkuju ti za pomoc."

Neutrálně pokrčil rameny. Neodpověděl, nebyl si úplně jist, jak to myslela.

Tak a teď se může vrátit k Bachovi. Může, ale bůhví proč už se mu nechce. Na okamžik zůstane stát uprostřed kuchyně, zrovna jako předtím jeho dcera. Nakonec si ze stojanu vyndá jedny noviny a usadí se s nimi u jídelního stolu. Nasadí si brýle a zjistí, že noviny jsou týden staré. Nevadí, stejně je ještě pořádně nečetl. Byly to "jeho" noviny, noviny, pro které psal. Nepatřily sice k nejčtenější čtveřici, ale zaplať pánbůh, pořád ještě měly dostatek čtenářů, aby se jakž takž udržely nad vodou. Zatím.

Doktor Kott s povzdechem nalistoval kulturní stránku a přečetl si svoji vlastní recenzi Zachariášova nového románu. Byla celkem pochvalná, ačkoli to vlastně nebylo úplně zřejmé. Jinak to nejde. Ano, souhlasil doktor Kott i po týdnu se svým názorem, je to tak, dobře jsem to napsal. Víc chvály už si dovolit nemůžu. A potom, k čemu to všechno vlastně je? Stokrát vyzdvihnu Zachariáše jako senzitivního hledače velké obraznosti, se všemi předpoklady stát se opravdu svébytným tvůrcem, a stejně ho nikdo nečte.

Doktor Kott si na vteřinku uvědomil, že ten poslední Zachariášův román ve skutečnosti stěží dočetl jen do poloviny a pak s vypětím všech sil přelouskal ještě závěr. Moc ho to nebavilo. Spíš vůbec. Ale nijak si to nepřipouštěl, a pokud přece jen trochu, omlouval se v duchu těmi haldami knih, kterými se musí den ze dne prokousávat.

Naproti tomu stokrát může napsat, že Karmazín píše laciný komerční sračky, a stejně se všichni přetrhnou, aby nepřišli o žádnej z těch skvostů, co z něj vypadne. Ach bože... Má to teda vůbec cenu? Asi ne, asi moc ne, pomyslel si smutně a celkem realisticky doktor Kott. Ale stejně jsem to Karmazínovi minule pěkně nandal. Vsadím se, že měl nejmíň jeden den zkaženej. A doktor Kott se musel poprvé toho dne chtě nechtě usmát. Vzápětí ale zase posmutněl. Odkudsi ze zálohy nečekaně vyplula zákeřná vzpomínka na smutný osud jediné doktorovy sbírky básní Měsíc --- toběsýc. Nikdo si jí tenkrát ani nevšiml. Už to bude letos šestnáct let. Možná že bych o tom Karmazínovi neměl psát vůbec, zauvažoval doktor Kott.

Vtom pocítil zprvu mírný, pak však překvapivě rychle sílící tlak v útrobách. Nezbylo mu, než vyrazit známým směrem. Vzhledem k dispozici jejich bytu nebylo pochyb o tom, kam jde. Renata za ním vyslala pobavený pohled. Dobře si toho všiml. Noviny si vzal s sebou, ale zbytečně. Bylo to tak rychlé, bolestivé a vysilující, že na čtení nestačil ani pomyslet. Co jsem to sněd? Co to ta káča včera uvařila za sračku? pomyslel si ztrápeně. Kašle na nás, věčně nemá čas a všechno odbejvá. Pak to takhle dopadá.

Proboha! Budu si muset koupit nějakou mastičku. Doktor Kott spláchl, musel dvakrát, a zvolna se vydal na zpáteční cestu. Když pak v předsíni míjel jediné velké zrcadlo v bytě, neznámá síla ho takřka proti jeho vůli přiměla na okamžik se zastavit. Nasadil si brýle a pomalým, obezřetným pohybem povytáhl nátělník z trenýrek. "Břicho dobrý," pravil sám k sobě. Potom sjel pohledem dolů, aby s brýlemi i bez nich zkontroloval svoje tenké zakřivené končetiny. "Nohy ne. Nohy dobrý nejsou," konstatoval. "Ramena taky ne," dodal po chvíli sebekriticky. Do trenýrek se už vůbec nahlédnout neodvážil. "Nic moc," zhodnotil celkovou situaci doktor Kott.

To už nestál před zrcadlem, ale koukal z okna. Drbal se v rozkroku a zamyšleně hleděl kamsi do dvora, kde však místo popelnic, hromady cihel a několika hrajících si dětí viděl před sebou Haničku, Haničku, co vypadá jako Barbie. Fuj! Barbie, fuj! Jak ta doba ty děti příšerně kazí. Za chvíli budou úplně bez vkusu. A bez citu! vzpomněl si doktor Kott na škrábání brambor. Co za chvíli..., už jsou. Barbie... Doktor Kott si bezmyšlenkovitě potěžkával koule a nespokojeně vrtěl hlavou. Jakápak Barbie... Venuše! Botticelliho Venuše přeci. Ale to ty děti neznají. Kdepak...

"Karle!" ozvala se z kuchyně Renata.

Doktor Kott se lekl. Zase. Už zase se lekl tak, že na zádech ucítil kapičky studeného potu. Nedokázal to ovládnout. Pokaždé, když uslyšel zavolat své jméno, podvědomě se přikrčil a v nejčernějších obavách očekával, co bude následovat. Tentokrát to nebylo nic zvláštního. "Oběd." Většinou, vlastně vůbec nikdy za posledních dvacet let to nebylo nic zvláštního. Přesto nedokázal zapomenout na potupné volání, kterým ho spolužáci pronásledovali po celá školní a studentská léta: "Karle! Smrdí ti varle!" Nechutné. Bezděčně si přičichl k dlani a pokrčil rameny. Není to pravda, nikdy to nebyla pravda. Varlata mu nesmrděla o nic víc než komukoli jinému. Ale už to v něm zůstalo. To pokoření, úlek i bezmocný vztek. Neodpustil spolužákům ještě ani teď, po tolika letech, a neodpustil ani svému jménu. To především.

Renata i obě děti seděly už za stolem. Překvapilo ho, že je doma Ludvík. Musel přijít, zrovna když trpěl na záchodě, jinak to nebylo možné. Doktor se posadil na zbývající volnou židli. Ta rozvrzaná, samozřejmě, pomyslel si rozmrzele.

"Tak dobrou chuť," řekla Renata.

"Dobrou chuť," řekly děti.

"Dobrou," zabručel a teprve teď se pořádně podíval na svůj talíř. "Polívka nebude?" zeptal se, ačkoli to bylo zcela zjevné.

"Ne," řekla Renata, "jenom to filé. Stejně je moc horko."

Horko! Houby horko! Nechce se ti s námi ztrácet čas, to je to. Kdybys aspoň udělala pořádný jídlo, omáčku nějakou, svíčkovou třeba nebo aspoň rajskou. Ale kdepak.

Zapečený filé! To máme pořád. Anebo špagety..., ty taky, ty máme taky pořád. Ačkoli je vůbec nemám rád. Ale to nikoho nezajímá. A proč? Protože jsi líná a protože tě to vůbec nebaví, starat se o nás.

"Nemám je rád!" řekl doktor Kott nahlas a zakuckal se.

"Prosím?" Renata udiveně zvedla oči od jídla. "Co jsi říkal?"

"Ale nic."

Doktor Kott neobratně honil po talíři poslední sousto. Když se mu ho konečně podařilo dostihnout a spolknout, zeptal se: "Mohla bys mi přidat?"

"Nemohla, promiň. Snědli jste to všechno. Jestli chceš, Karle, je tam ještě kousek koláče od babičky."

Doktor Kott se začal pomalu zvedat ze židle. Jeho žena posbírala nádobí a hned je také umyla.

"Tak, teď se jdu osprchovat, převlíknout a budu muset jít," řekla potom.

Děti ještě seděly na svých místech a krmily se babiččiným koláčem. Doktor Kott nerozhodně přecházel kolem stolu. Měl pocit, že by měl říct nebo snad udělat něco, co by manželku zadrželo doma. Jenže nevěděl co.

"Tati!" ozvala se dcera, od incidentu s brambory a telefonem až dosud ještě tišší než obvykle.

"Tati, co je to kokot?"

Doktor Kott na okamžik zalapal po dechu, ale vhodná odpověď ho napadla překvapivě rychle. Marná sláva, přece jen byl zvyklý pracovat s jazykem.

"To je, to znamená..." nechtěl to slovo zbytečně opakovat. "Na severní Moravě to znamená kohout."

"A na jižní?" zeptala se Terezka.

Doktor Kott se na ni podezíravě zadíval. "Cože?" zeptal se, aby získal trochu času, a zatvářil se přitom nanejvýš přísně. Ale zdálo se, že zbytečně. Holčička na něj hleděla stejně důvěřivě a nevinně jako kdykoli jindy.

"Mohla bych dostat ještě kousek koláče?" zeptala se. A vzápětí: "Tati, a proč ti ve škole říkali kokot? Vy jste doma měli slepice nebo proč?"

"Cože?!" rozkřikl se doktor Kott. "Co to povídáš za nesmysly! Kdes to vzala? Kdo ti to řek? Co? No tak, bude to? Co mlčíš?" Doktor Kott děvčátkem neurvale zacloumal.

Terezka se usilovně snažila zadržet slzy. Ale nešlo to. Napřed se jí rozklepala drobná brada a za chviličku podlehla úplně. Dala se do hlasitého breku. Vtom vyběhla z koupelny polonahá doktorka Kottová.

"Co je? Co se to tady děje? Pusť ji, proboha! Terezko, co se stalo?" A aniž by čekala na vysvětlení, odvedla plačící dítě do pokoje.

Pozornost doktora Kotta se teď obrátila k synovi. Devítiletý, v tom okamžiku nápadně bledý Ludvík Kott se v naprosté tichosti věnoval zbytkům koláče a bláhově doufal, že snad dobrotivá vršovická babička koláč kromě lahodné chuti obdařila stejnými schopnostmi, jaké za určitých okolností mívají všelijaké staré hučky nebo pršipláště. Doufal marně.

V příští vteřině už ho otec držel pod krkem.

"Ty, ty, ty... ty smrade jeden! Ty darebáku! Tos musel bejt ty. Jedině ty! Ty hajzle mizernej! Ty víš moc dobře, co je to kokot. Nemám pravdu? No, podívej se na mě, jen se podívej! Proč jsi to udělal? Proč jsi jí to říkal? Co? Tak odpověz, když s tebou mluvím!"

Ludvík bezmocně kuckal drobečky. Mlčel.

"Tak ty mi neodpovíš?"

Doktor Kott vrazil synovi vší silou facku, potom ještě druhou a třetí. Pak ho teprve celý schvácený pustil.

"Sprosťáku! Hajzle..." opakoval si pro sebe.

Ludvík Kott, ačkoli mu to dalo hodně práce, se nerozbrečel. Ruce se zaťatými pěstmi strčil do kapes a zamířil do dětského pokoje za matkou a sestrou. Mezi dveřmi se však ještě na okamžik zastavil.

"Mně tak říkají," řekl a odešel, aniž by se na otce podíval.

"To se nedivím!" zakřičel za ním doktor Kott. "Mně ne, abys věděl! Mně tak neříkali. Nikdy. Rozumíš? Nikdy!"

Hodinu nato seděl doktor Kott v hlubokém křesle v rohu obývacího pokoje, před sebou na nízkém dřevěném stolku laptop a vedle něj, křiklavou obálkou otočenou dospod, Karmazínovu nejnovější knihu povídek. Zavřenou. Ještě nevěděl, jestli ji vůbec otevře. Bylo ticho. Žena asi tak před půlhodinou odešla s oběma dětmi na procházku nebo kam. Bylo ticho... Možná až příliš velké ticho. Doktor Kott zvolna vstal, přistoupil k přehrávači a několika jemnými, přitom však důraznými pohyby do něj zasunul Bachovu Toccatu a fugu d moll. Na zpáteční cestě sebral ze země jednu zakutálenou bramboru. Než ji odhodil do koše, na okamžik ji před sebou podržel v gestu téměř hamletovském. Pak se dal s chutí do práce.