V takovém případě nezbývá soudci nic jiného, než aby se obrátil na jiného psychiatra -- na takového, který je k duševním úchylkám méně shovívavý než jeho předchůdce. Rozhoduje přitom i tlak veřejného mínění: Znásilňuje-li například pachatel brutálním způsobem děvčátka, soudce barvitě zdůrazní všechny přitěžující okolnosti. Hranice normality je tedy v podobných případech závislá na osobním krédu vybraného psychiatra a na ohlasu, jaký vzbuzuje zločinné jednání mezi občany. Za nejtěžší zločin ostatně stát nepokládá loupeže a vraždění, nýbrž domnělé i skutečné nedodržení politické loajality, jak o tom svědčí nejen procesy s disidenty v totalitních režimech, ale například i obvinění fyzika J.R. Oppenheimera v demokratických Spojených státech. Ve vězeňských celách po celém světě se tedy družně setkávají intelektuálové, kteří se znelíbili vládnoucí moci, spolu se sadistickými vrahy a s více či méně škodlivými šílenci.

To, že se moderní medicína vyhýbá pojmu šílenství, neznamená, že umí oblast duševních anomálií jednoznačně rozpoznat a vymezit: Označení šílenec zní prostě většině lidí pejorativně. Vyskytne-li se mezi našimi příbuznými někdo, kdo se zbůhdarma potuluje světem, kdo neumí přijatelně zvládat své afekty, nebo kdo nám zaujatě vykládá, že uviděl při noční procházce místo pařezu skrčenou babu Jagu, pro jistotu se k němu nehlásíme, neboť víme, jaký význam přikládá současná věda dědičným faktorům. Sklon k bájné lhavosti tolerujeme jen u dětí a u básníků, a to jen dík důkladné osvětě, která je bere v ochranu. Tatáž osvěta nás učí, že člověk, který chce být vnímán jako normální, by měl pohlížet na sebe i na svět realisticky. Co to podle současných konvencí znamená? Měl by především spoléhat na sebe, tj. neočekávat, že ho někdo vytáhne z bryndy, do níž shodou nepříznivých okolností zabředl. Neměl by věřit politickým či sociálním utopiím, neboť mu výuka historie vštípila, že prozatím pokaždé selhaly. Měl by slušně vycházet jak s nadřízenými, tak s podřízenými, tj. trpělivě vyslechnout jejich požadavky, připomínky či stížnosti, aspoň naoko je akceptovat a nadále si myslet své. "To, co si myslíš, ti nikdo nevezme." To je sice pravda, ale nač jsou myšlenky, které s nikým nekonfrontujeme a které si s sebou odnášíme do hrobu?

Sledujme dále současnou představu o normálním chování: Usiluje-li člověk o nějakou změnu v oblasti společenského života, neměl by se svými názory vystupovat jako rozhodný a nezávislý jedinec, nýbrž je vpašovat do programu nějaké organizace, která by je zaštítila, kdyby se jevily jako příliš převratné. Objeví-li se nová myšlenka předčasně, je zesměšněna a zavržena, jak o tom svědčí osudy četných vynálezců i umělců: Za výrok, že Země není středem vesmíru, se už neupaluje, a za požadavek aseptických podmínek při porodu by už dnes I.P. Semmelweise nikdo nebojkotoval. Přesto je pravděpodobné, že dosud s despektem odmítáme nějaké netradiční vysvětlení psychotronických úkazů nebo nějaký účinný návod k novému uspořádání společnosti. Současná politická norma chová rovněž silné podezření vůči všem morálním apelům. Souhlasí naproti tomu s tím, když si občan osvojí přehlednou roli, která by ho reprezentovala při společenském kontaktu. Psycholog E. Goffman vytvořil dokonce tzv. teorii autoprezentace: Sociální život je podle něj velké divadlo, v němž se uplatňují jisté inscenační principy. Role, kterou jedinec přijal, aby vyvolal určitý dojem, se časem fixuje v životní styl. Na počátku této autostylizace sice většinou stojí vědomý kalkul nebo aspoň respekt k uznávaným tradicím, ale "společnost je organizována takovým způsobem, že jedinec, který si osvojil jisté společenské znaky, má morální právo očekávat, že ho druzí budou pojímat a hodnotit odpovídajícím způsobem. Maska je naším nejpravdivějším já -- tím já, kterým toužíme být."

Je takové pojetí role a normality pro každého člověka závazné? Především je relativní -- stejně jako pojetí psychologických odchylek. Ve své knize Dějiny šílenství, přeložené nedávno do češtiny, ukazuje filozof M. Foucault, jak se v Evropě měnil od středověku postoj k projevům šílenství. Počáteční sympatie vystřídal pozdější policejní dohled, který se v tomto století změnil v organizovanou lékařskou kontrolu. Někdejší šamani léčili, věštili a zažehnávali zlé duchy, neboť tradiční společnost, v níž žili, uznávala jejich nadpřirozené schopnosti jako přirozenou a prospěšnou normu. Ve společnosti západního typu by naproti tomu neobstáli: Jejich divokým tancům, jejich obluzení, vyvolanému rostlinnými drogami, a jejich neověřeným léčebným praktikám sice neupíráme exotické kouzlo, ale výchova k racionalismu a k pragmatismu nám nedovoluje, abychom jim uvěřili.

Naše nesnášenlivost k odchylkám od vzorců normálního chování jde tak daleko, že deviace, svědčící o kvantitě, považujeme za žádoucí, zatímco deviace, svědčící o nepřizpůsobivosti a o izolovanosti, odmítáme jako nevhodné, ne-li ostudné: Zbohatlík je hoden obdivu a závisti, zatímco zchudlý občan je podle běžného názoru přinejmenším nešika, i když je možné, že ten, kdo se topí v přepychu, zbohatl na jeho úkor. Podobně ctíme učence, i když víme, že jim jejich specializace občas zabraňuje v tom, aby si uvědomili nebezpečný dosah svého bádání. Samotáře vnímáme v nejlepším případě jako podivíny. Svůj názor na duševní chorobu korigujeme zpravidla jen u případů zjevné geniality, což ovšem neznamená, že se umíme vcítit do jejich utrpení: Z Goghova ucha se stává v následujících biografiích málem pitoreskní rekvizita a Nietzschův nadčlověk se nám jeví ve světle filozofovy psychózy jako neškodná obludka, zakletá v říši germánských mýtů.

Často se hovoří o nepochopení, jaké provázelo vynikající tvůrce, ale pokročila současná medicína, psychologie a justice natolik, aby byla schopna ulehčit úděl novým Brunům a Melvillům? Průměrný psychoterapeut se pokouší svého pacienta především resocializovat: "Svou ženu nepředěláte, pane Nováku. Není vina i trochu na vaší straně? Zamyslete se nad tím, jak se lidem ve svém okolí jevíte." Pan Novák jde tedy do sebe a přisoudí si záporné rysy, které vůbec nemá, čímž své ženě umožní, aby ho sekýrovala ještě úspěšněji, než to dělala před jeho návštěvou u odborníka. Psychoterapeut může ostatně sáhnout i po jiných doporučeních: "Nesmíte si myslet, že jste nepostradatelný, pane Nováku. Pouštějte se jen do takové práce, na jakou určitě stačíte. Naučte se relaxovat." Průměrný psychoterapeut zkrátka nepočítá s tím, že by jeho pacient mohl pociťovat zvláštní poslání, že by chtěl sám sebe přesáhnout, nebo že by oplýval mimořádným talentem. Neodpovídalo by to statistickým normám, z nichž lékař zpravidla vychází. Lidé s vynikajícími schopnostmi, kteří se octli v úzkých, si naštěstí nedělají o odborné pomoci iluze: Vědí, že se musí se svou krizí vypořádat sami. Horší osud by postihl jedince z opačné strany statistické křivky -- například žáky, kteří by vědomě spoléhali spíš na intuici než na gramotnost. Takovým postojem by si pravděpodobně vysloužili pověst společenských vyvrhelů. Průměrný pedagog nemůže strpět ve svém kursu studenty, kteří nechtějí nebo neumějí memorovat přednesenou látku a kteří se po svém a do hloubky zamýšlejí nad tím, co čtou, místo aby si osvojili dovednost, která se v dnešním životě cení nejvíc -- vytěžit z textu pohotově užitečné informace. O významu tzv. nonverbální komunikace, která by dopomohla některým žákům k lepším výsledkům, se začíná spekulovat teprv od let šedesátých.

I když jsme svou úvahu pojali víceméně obecně, snad neuškodí, když ji proložíme několika osobními zkušenostmi s normalitou. Jsou samozřejmě groteskní, ale jednak korespondují se zážitky jiných lidí, orientovaných spíš na uměleckou práci než na praktický život, a jednak mohou posloužit jako jisté osvěžení. Naše deviace spočívá především v tom, že neumíme respektovat společenské konvence. Tušíme, že bychom se ve Španělském sále nebo v Intercontinentalu znemožnili jak svým oblečením, tak svým vystupováním, ale naštěstí nás tam dosud nikdo nepozval. Neumíme dávat najevo číšníkům, oč je převyšujeme tím, že jsme hosté v jejich restauraci a že můžeme určovat výši spropitného.

Lidé, které neznáme, v nás nevzbuzují víc ostražitosti či nevole než naši dobří známí. Rozhodně si nemyslíme, že je člověk vládcem přírody; soudíme totiž, že se už jako článek přírodního dění dokonale zdiskreditoval. Nejsme sice tak důslední, že bychom se zříkali živočišné potravy, ale dbáme na to, abychom kočku, o níž se staráme, připravili včas na změnu, která ji očekává. "Teď na dva dny odjedeme, číčo. Místo nás tu přespí pan Chrudina, kterého sis už párkrát očichala. Nemusíš hned zdrhat do lesa, až uslyšíš, jak chrastí u branky klíčem." Přesvědčili jsme se o tom, že naše kočka takové sdělení skutečně registruje -- přinejmenším intonaci a mimiku, podle nichž rozpozná závažnost situace i její časové vymezení. Známý etolog K. Lorenz vedl ostatně podobné rozhovory s husami a kachnami.

Statistická křivka, která znázorňuje odchylky od vzorců chování, zahrnuje rovněž tzv. občanskou angažovanost. Obecně se soudí, že totalitní režim nutí občany k přetvářce a k četným ústupkům, tj. že potlačuje jejich osobní svobodu a jejich existenciální identitu. Připouštíme, že to platí pro lidi, kteří usilují o společenský vzestup a kteří se chtějí mít dobře za každého režimu, ale co se týče nás, nemáme pocit, že by se nějaký politický systém výrazně podepsal na našich postojích -- ani ten, v němž jsme vyrůstali, ani ten, v němž toho času žijeme. Míra nepřátelských reakcí, které vzbuzujeme svými kritickými příspěvky, je v obou systémech přibližně stejná -- rozdíl je jen v tom, že totalita může vůči kritice uplatnit trestní postih, zatímco demokracie ji může jen ututlat. Jak se zdá, doplácíme i na jiný nešvar, který souvisí spíš s formou než s obsahem: Jádro věci, o níž chceme hovořit, sdělujeme hned na začátku hovoru, místo abychom prohodili několik nezávazných frází o zdraví a o počasí. K tomu, abychom byli po občanské stránce iniciativnější, bychom zřejmě potřebovali jisté předpoklady: Museli bychom politika, který nám nabízí svůj program, poznat osobně a získat k němu důvěru. K elegantním výrokům, k sofistikovaným rolím a ke stupidním reklamám jsme zpravidla neteční. Neumíme podléhat davovému nadšení ani davové rezignaci. Důmyslné psychologické testy, ověřující naši způsobilost, nás většinou uvádějí do rozpaků: Neumíme jednoznačně a pohotově odpovědět ani na otázku, která barva nás uklidňuje: Červená nebo modrá? Máme chuť napsat, že záleží na okolnostech, za jakých tu či onu barvu vnímáme. Vyžaduje-li od nás někdo, abychom zaujali stanovisko k vyslovenému problému, musíme si věc zpravidla v klidu, s odkladem promyslet. Samozřejmě chápeme, že je to při současném životním tempu trestuhodné. Od občana se běžně neočekává, že by dodatečně zkoumal, zda jeho soud neovlivnilo nepříznivé rozpoložení. Očekává se od něj aktivní přístup, nikoli přehnané vědomí odpovědnosti, které nás dva někdy ochromuje natolik, že radši neuděláme nic, než abychom museli později své výroky či své jednání korigovat. Na druhé straně zaměňujeme latentní vlohy a možnosti, které v lidech tušíme, s těmi, které lidé fakticky projevují. Podobně neužitečnou optiku přenášíme i na politické systémy.

Když Marcel Proust dokončoval své Hledání ztraceného času, onemocněl zápalem plic. Bylo mu teprve 51 let, takže přivolaný lékař přirozeně očekával, že se spisovatel ochotně podrobí jeho léčbě. Traduje se, že to Proust striktně odmítl: "Proč mne zdržujete? Což nechápete, že mi nejde o to, abych se uzdravil, nýbrž o to, abych dopsal svůj román?"

Vychází-li tedy stát z předpokladu, že všichni občané touží po dlouhověkosti, po zábavě, po pohodlí nebo po bohatství, může se v řadě případů kardinálně mýlit. Podle známého výroku je demokracie tak dobrá a funkční, jak dobře umí obhájit práva svých menšin. Psycholožka M. Jahodová stanovila před 40 lety kritéria duševního zdraví. Patří k nim podle ní "realistické pojetí sebe sama, vnitřní inteligence, založená na pevném a jednolitém pojetí světa, a relativní nezávislost na vnějším prostředí, tj. zvládání tohoto prostředí v lásce, ve hře a v práci." Takové pojetí je nám vcelku blízké, ale nedomníváme se, že člověka nutně zavazuje k tomu, aby žil v harmonických vztazích se svým okolím.

Záleží na tom, nakolik je naše okolí, tj. rodina, pracovní prostředí či stát, vstřícné a opravdové. Je-li člověk náročný k sobě, proč by nemohl být stejně náročný i k lidem, kteří ho obklopují? Neznamená to, že je musí hned odsuzovat. Může prostě vsadit na jiné, kvalitnější partnery či komunity. Někteří umělci a filozofové dokonce pokládají za užitečné, aby se se svými myšlenkami uchýlili do ústraní, případně aby kočovali po světě na způsob nomádů. Stát současného typu ovšem nemůže přiznat takovému postoji statut normality. Kdo má za tyto vnitřní emigranty platit daně? Kdo má vychovávat jejich případné potomky? Čím se liší od bezdomovců, od sociálních živlů a od dezertérů?

Navzdory tomu, že demokratický systém se pojmům norma a normalita většinou vyhýbá, aby nevzbuzoval dojem direktivního přístupu, je zřejmé, že se s nimi musí neustále vyrovnávat. Základní nebezpečí demokracie vystihl už před 150 lety francouzský politik a historik Tocqueville: Je to tyranie průměrné většiny. Skutečnou svobodu může podle Tocquevilla zaručit především svoboda tisku. To zní ovšem jako protimluv. Proč by měl stát podporovat názory, které nerespektují průměrné mínění? Chce.li si zajistit přízeň řadových občanů a obhájit vlastní cíle, musí občas postupovat v rozporu s obecnými mravními principy. O tom, jak je demokratický stát nejistý při řešení společenských jevů, dotýkajících se etiky, svědčí například opětovné diskuse o eutanázii, o trestu smrti či o násilí, předváděné v televizi. Umírajícího pacienta lze koneckonců odklidit do hospice a přirozenou smrt lze odbýt běžným pohřebním rituálem -- to vše je normální. Násilí, šířené mediálně, by ovšem mohlo zvýšit kriminalitu, což by zatížilo jak policii a justici, tak státní pokladnu. Znamená to, že se demokratický systém přežil? Možná, že ano. Vyžaduje od občanů jistou konformitu., ale nebere v úvahu, že lidská bytost, která se realizuje jen dokonalou adaptabilitou, strádá na druhé straně nudou a zůstává průměrná, tj. zbavená své individuální hodnoty, což se dřív či později odrazí na duchovním stavu celé společnosti. Proto současní filozofové předpoklad konformity a normality zásadně přehodnocují: Má-li politický systém regenerovat zevnitř, musejí do něj naopak vstupovat lidé s nekonformními názory. "Normalizovaný člověk v sobě nosí mrtvolu svého vlastního, zavražděného blázna," prohlašuje anglický lékař D. Cooper, který zpochybňuje jak metody klasické psychiatrie, tak organizaci současné společnosti. "Každé šílenství je vlastně politické prohlášení," dodává. Jeho teze je sice provokativně vyhrocená, ale její základní smysl je zřejmý a podnětný: Je nejvyšší čas, abychom začali chápat abnormalitu jako projev odporu proti zbytnělým konvencím a abychom začali prosazovat nové hodnoty, i když musíme počítat s tím, že budou zase jen dočasné.

(1997)

Vyšlo v knize Politikův umělec a umělcův politik, Votobia, Praha, 2002