Lex Mašín?

24. 7. 2004 / Jan Sýkora

Předně oceňuji, že se problémem tentokrát zabývá Senát. Poslanecká sněmovna již sice stejný návrh zamítla, ale záležitost tehdy nebyla prosta politických tahanic, jak k tomu s následným aplausem poznamenal poslanec Zdeněk Jičínský. V případě PSP by rovněž hrozilo, že by nakonec mohlo dojít i k návrhu na "lex Mašín"... Senát ke kontroverzi uspořádal veřejné slyšení, což je zatím jen zřídka užitý institut podle jednacího řádu Senátu, a v něm se projevily převažující sympatie pro postoupení nominací na medaili prezidentu republiky.

Zhodnocení skutků skupiny kolem bří Mašínů formou medaile však nadále zůstává společensky kontroverzním tématem. V nepřeberné záplavě emotivních odsudků a argumentů je třeba zdůraznit zásadní otázku, která má s případnou medailí Za hrdinství přímou spojitost: šlo v jejich případě o tzv. třetí odboj, nebo bezohledný čin s následkem úmrtí několika osob, jinými slovy - šlo jejich činnost ospravedlnit bojem za humanistické či demokratické hodnoty? Dokud nebude tato otázka zodpovězena, bude se diskutovat jalově.

Přirozeně je na pozadí kauzy i ideologický rozměr ze strany těch, kteří považují tehdejší režim padesátých let za legální a legitimní. Dokud tací stále mezi námi budou, shoda nikdy nebude možná. Druhá strana, která zastává opačné pozice - tehdejší režim byl zločinný a lze spatřovat jistou kontinuitu s násilným útlakem nacistů, však v otázce rovněž shodu nenachází. Překážkou je obvykle pohled na absolutní hodnotu lidského života a neshoda ve skutečné motivaci odbojné skupiny.

S první skupinou - ideologických zastánců tehdejší legality a dokonce i legitimity režimu, nelze rozumně polemizovat. Je to otázka opačných zásadních hodnot a jediným řešením je asi nechat tuto platformu zajít sešlostí věkem. Vůči nim bude gesto státnického uznání činnosti skupiny jen dalším krokem k odsouzení minulého režimu a jeho fundamentálních základů společností současnou. Konstruktivně je ale možno se dohadovat s opačným názorovým pólem.

Rozhodně je ale třeba se vyvarovat nebezpečných analogií, které se pravidelně objevují. Srovnávat kupříkladu jejich počin s atentátem na Heydricha je principiální chyba. Umberto Eco by k tomu zopakoval, že alegorie je matka dogmat (čímž odsuzoval ideologičnost biblických textů). V tomto případě se především nebavíme o zabití klíčové osoby se subjektivní i formální odpovědností za zločiny proti lidskosti, za které rozhodně nelze považovat prosté "pěšáky" komunistického režimu. Takové tvrzení již zavání absurdním uznáváním kolektivní viny, které byl nucen výslovně zavrhnout i Ústavní soud. Nic ale nebrání tomu, aby jednotlivec převzal odpovědnost za celou skupinu a jednal pro bono commune. Navíc se v případě atentátu na Heydricha musíme bavit také o exilovém politickém pozadí akce "Anthropoid", kterou byly de facto poněkud cynicky obětovány životy stovek Čechoslováků. Ani další a demagogičtější přirovnání nejsou příliš vhodná jako celistvé argumenty, obvykle problematiku redukují jen jedním kritériem.

Zvláštní postavení má ovšem argument, že tehdejší období lze dobře vnímat jako válečný stav. Zcela jistě o boj šlo, byť extrémně asymetrický v síle, možnostech a hlavně prostředcích. Důležité je především to, že válečný stav klade do popředí diametrálně odlišné hodnoty a zabití člověka se v jeho rámci může jevit až jako vyznamenáníhodný počin. Absolutizování práva na život za všech okolností stavu světa tedy není příliš realistické a obecně platné kritérium, ať už se na to někteří jedinci dívají jakkoliv. I na současné armády obvykle nahlížíme shovívavě, když se sem tam dopustí přehmatu a za pochybení ani nepovažujeme, když se pro akci zvolí poněkud naddimenzované prostředky a síly. Někdy tomu dokonce tleskáme a bereme to jako uspokojivou demonstraci síly a odstrašující prostředek. Ale naše civilní vnímání také není tak exponované, vzpomeňme třeba §§ 13 a 14 českého trestního zákona, za které by každý z nás děkoval v případě, že by musel zabít v sebeobraně, nebo v jiné extrémní krajní situaci. Zavírání očí před touto realitou je ale samozřejmě výsadou a právem každého člověka.

Rovněž posuzování jejich jednotlivých skutků (zabití strážníků SNB, pokladníka, vojáků) je třeba vnímat jako činnost soudržné skupiny pod tlakem, kde by každé neuvážené usmilování se vedlo automaticky ke kolektivní smrti všech zúčastněných a nejen jich! Zásadní polehčující okolnosti jsou pak jejich snaha nezranit nikoho tam, kde to bylo jen trochu možné a také systematická příprava na to, aby se věci tímto způsobem odvíjely. Lidé, kteří jim odporovali a doplatili na to životem či zdravím, sice také sloužili odpovědně a řádně vzhledem ke svým pracovním povinnostem, ale ve prospěch druhé strany! Moment jejich deklarovaného donucení k povolnosti a prorežimnosti si ale osobně neumím dát do souvislosti s jejich příliš iniciativním konáním za enormních rizik.

Pokud tedy chceme jejich činnost posuzovat, nelze tak činit na základě neústrojného poměřování s dnešními poměry, naopak je třeba vžít se do všech vnějších faktorů, které jejich činy ovlivňovaly. Rovněž bychom měli nechat stranou psychické zábrany, které většině normalizací odkojených lidí nedávají pochopit sílu a odvahu aktivních odbojářů. Chybnou, ale plně pochopitelnou sázku na budoucí vývoj mezinárodního úsilí bojovat s komunismem, bych si nedovolil nevyčítal nikomu. Přitom nepochybuji, že v případě jimi předpokládaného vývoje bychom je dnes všichni vnímali jako hrdiny bez bázně a hany...

Důležité je tedy nacházet plausibilní východiska hodnotících kritérií. Není na škodu, že současnost bude mít měřítka hodnocení jiná oproti předchozím i budoucím historicko - společenským epochám. Boj s relativností morálních a etických hodnot v místě i v čase není v principu možný. Hodnotíme-li věc z dnešního pohledu, můžeme pro ně najít morální a pro forma omluvu v Listině základních práv a svobod, v čl. 23. Morální proto, že trestnost jejich činu již byla příslušnými orgány prohlášena za promlčenou. Analogické použití výjimky z retroaktivity trestních norem v případě zmírnění trestu pro pachatele trestného činu (čl. 40, odst. 6 Listiny) by takové posuzování umožnilo, ale zapomíná se, že by bylo vlastně zbytečné!

Tehdejší právní řád totiž až do roku 1961 obsahoval § 1 zákona č. 131/1936 Sb. o obraně státu, který je k tomu výslovně opravňoval prakticky ve stejném smyslu. A je logické, že důsledně by měli být posuzováni především podle tehdy a jim známých společenských standartů a práva.

Tím se ovšem znovu dostáváme k té zásadní otázce a sice - zda šlo o obranu svrchovanosti a demokraticko-republikánských principů, či o bezohledný pokus chránit vlastní svobodu na úkor práv a svobod druhých. Pokud si někdo troufá posuzovat právě tuto otázku, měl by mít na paměti i tyto dvě skutečnosti:

• Tehdejší činy je nutno posuzovat v kontextu tehdejší atmosféry paranoidního quasitřídního boje padesátých let, pozdější předsrpnové, normalizační a tím méně současné politické klima není způsobilé v této otázce zprostředkovat adekvátní pochopení; tím je z debaty předem vyloučen každý, kdo není buď přímým pamětníkem, nebo nemá alespoň slušný historický vhled do dobových reálií;
• Posuzována by měla být i subjektivní stránka věci, jelikož jednoznačného soudu nejsme schopni dosáhnout ani z objektivně daných historických dat; dokud nikdo průkazně nezpochybní jejich upřímnou motivaci bojovat a především se vrátit do ČSR spolu s osvoboditeli a zbavit zločinný režim vlády, nebude mít nikdy dostatek kreditu k tomu, aby jejich akce mohl odbýt jako obyčejný zločin; jejich dobrovolný vstup do US Army a svědomitá příprava k boji je historickým faktem; jejich mládí formované nacistickým útlakem a odbojovou činností je dostatečnou omluvou pro jejich nepacifistické postoje, za normálních okolností by vlastně byli bráni jako váleční veteráni a účastníci druhého odboje!

Ať už si každý udělá na tuto otázku jaký chce názor, měl by to být především jeho vlastní názor. Nic nenahradí vlastní úvahu a sběr relevantních historických údajů a užitek z této činnosti vzešlý se rozhodně nevyčerpává uzavřením kauzy nějakým typicky českým kompromisním způsobem. Naopak nás může morálně povýšit nad vyspělejší státy, které dokáží celospolečensky operovat již jen na úrovni virtuálních ideologických argumentací.

Pamětník kritického období a zároveň iniciátor návrhu nominace skrze Senát doc. Jiří Nedoma na závěr oficiálních příspěvků ve veřejném slyšení zdůvodňoval návrh na udělení vysokého státního vyznamenání a při tom konstatoval, "že vzdáme-li se možnosti odsoudit zlo, vzdáváme se i šance na právní stát". Podle mého názoru by se právní stát mohl osvědčit i při zamítavém stanovisku, otázkou je, o které právo by se při tom opíral, ačkoli je celá záležitost vzhledem k promlčení skutků již jen otázkou morální. Použití současného právního řádu rozhodně není dobrým precedentem a elegantním řešením. Proč tedy nepoužít právo tehdy platné s důsledností a standarty současného právního demokratického státu? Koneckonců náš právní stát se vyčerpal strohým zákonem o době nesvobody č. 480/1991 Sb. a zákonem o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb. (a dále v rámci majetkových zákonů o restitucích a dále o rehabilitacích), další zodpovědnost je zbytečné přenášet na právní řád, potažmo právní stát, když její tíži není společnost beztak schopna sama unést.

Každopádně je ale případně udělená medaile jen berličkou pro formování uvědomělé občanské společnosti, která ji ale na vlastní nohy nepostaví. Jelikož je udělení vyznamenání plně v kompetenci prezidenta republiky, půjde tak nakonec nejspíš jen o "one man show" a jsem opravdu zvědav, kterou stranu si V. Klaus nakonec vybere. Senát svým postojem naznačil, že vyjádření by prezident republiky měl podat v každém případě, neměl by se tedy z kontroverze vyvléknout prostým ignorováním nominace. Rozhodování to bude těžké, zejména v pragmatické politické rovině, kterou bohužel nelze u této osoby v úřadu prezidenta vyloučit.

Osobně jsem přesvědčen, že se skupina kolem bratrů Mašínů ani v jednom okamžiku nezpronevěřovala své myšlence a jakkoli považuji násilí a boj za obecně nehodné civilizovaného člověka, musím být spravedlivý a uznat, že vojenská vyznamenání se dávají i za mnohem méně a také za mnohem problematičtější akce. Pokud se mám vyjádřit i k otázce, zda jejich skutky posuzovat v režimu mírovém, nebo válečném - pak pro představu míru v tehdejší době a v jejich situaci mám představy poněkud romantičtější... Uvažme ale, zda by si dotyční nezasloužili také vyznamenání civilní. Že bojovali hrdinně, je nepochybné z jejich skvělého úspěchu proti těžko představitelné přesile (která si na straně NDR vyžádala více obětí střelbou z vlastních řad). Hrdinství ale můžeme projevit i my, pokud ještě za života současných generací dokážeme a uznáme, že bojovali za ideály, které ctíme i v současnosti. To bychom se ovšem museli opřít o ověřené informace a museli nechat stranou ideologie obou pozic. Jen ne proboha další nedospělý diktát zákona v podobě "lex Mašín"!

Další zdroje informací o skupině bratrů Mašínů, Paumera, Janaty, Švédy a Nováka, navrhovaných na medaili Za hrdinství na internetu ZDE ZDE ZDE ZDE

Vytisknout