Budoucnost sociálního státu

Jednou z prvních otázek je budoucí podoba sociálního státu, tedy takového uspořádání společnosti, která je spravována demokraticky. Koncepce sociálního státu, kterou zastávám, lze vyjádřit následovně. Existují oblasti lidského života, kde si lidé mají být rovni a kde přístup k civilizačním hodnotám nemá být omezen společenskou nebo majetkovou pozicí. Je to právo člověka rozvíjet svůj lidský a kulturní potenciál. To znamená, že školství musí umožnit nediskriminační přístup až do nejvyšší úrovně vzdělání. Je to také zdravotnictví, protože v bolesti a úzkosti jsou si lidé rovni a není možné přijmout myšlenku, že by se vytvářela medicína tříd. A je to také období, kdy se život člověka uzavírá, důchodový věk, kdy každý jednotlivec po životě naplněném prací, má být nějakým způsobem zajištěn. Jeho lidská důstojnost nesmí být otřesena.  Kromě toho bychom mohli vyjmenovat řadu dalších služeb a činností, které se mnohem lépe dají vykonávat či zastávat kolektivně. Proto se například dálnice budují z veřejných prostředků. Proto je stát povinen zajistit bezpečí každému občanovi.

Aby stát tyto funkce mohl plnit, musí mít prostředky, které přerozděluje.  Sociální stát se tedy snaží udržet ve veřejné ruce pod demokratickou kontrolou takový díl HDP, který prostřednictvím přerozdělení umožní vytvořit skutečnou rovnost příležitostí ve vyjmenovaných existenciálních oblastech. Neboť v sociální politice ty nejdůležitější věci, které považujeme za sociální právo, se v zásadě realizují prostřednictvím veřejných peněz. To neznamená, že sociální stát rozdává bez jakéhokoli účelu.

Sociální stát je dnes ve strategické defenzívě. Nejen u nás, ale v dalších evropských zemích.  Má-li být jeho budoucnost v nové civilizační etapě zajištěna,  je nezbytné ho reformovat. Tato myšlenka si vyžaduje vysvětlení:

Po historických změnách roku 1989 se rozložil jaltský systém evropského uspořádání. Tím se otevřel prostor k další  globalizaci ekonomických a dalších společenských procesů. Různé civilizační okruhy se tak ocitly ve vztahu přímé konkurence.  Evropský sociální model tak čelí přímé civilizační konkurenci jak amerického kontinentu, tak například východní Asii. Ukazuje se, že v některých oborech, pokud se to nezmění, začne této konkurenci podléhat. To je  vysvětlení pro jistou defenzívu evropského sociálního modelu, jehož jsme dnes svědky.

Musí být tedy podroben reformám. Některé věci, které jsou zjevně neudržitelné, musí opustit, neboť ohrožují jeho koncepci jako celek. To, co se nyní odehrává, není v dějinách poprvé. Na přelomu 19. a 20. století byla například převaha v efektivnosti a konkurenceschopnosti západního civilizačního okruhu do té míry obrovská, že Evropa vnutila řadu svých systémů jiným civilizačním okruhům. Dnes však nemůžeme přehlédnout, že pracovní síla mimoevropských civilizačních okruhů je 30 až 40 krát levnější, protože tam jsou ubohé důchody, velmi nízká úroveň bezpečnosti práce a ekologická odpovědnost se ještě nebere v úvahu.

Máme-li si tedy uchovat civilizační standard, musíme se stát mnohem efektivnější a modernější. Proto se osobní iniciativa stává výrazně důležitější než dosud.

Například musíme diskutovat o tom, zda není na místě opustit jistý, až přehnaný význam, který připisujeme přímým daním. Přezkoumat, zda stále mají ten punc levicovosti, jak to chápe naše tradice.  Chceme-li totiž zachovat principy sociálního státu, je třeba účinně vybírat daně. U přímých daní je to v globálním světě stále komplikovanější a účinnost přímého zdanění je na sestupu. Lze ale dávat daňovým systémům ideologické přívlastky? Nepochybně levicový je trvale udržitelný rozvoj. Pro něj je ovšem východiskem  zdanění spotřeby, tedy nepřímé daně. Budeme-li zavádět ekologické daně -- a já to považuji za správné, jinak zruinujeme planetu -- tak jsme opět u nepřímých daní.

Jistě nelze přehlédnout, že v jednotlivých zemích se porovnává výše přímých daní. Takový je dnešní stav. V nadnárodním rámci je ale třeba dospět k daleko větší koordinaci jak v předpisech, tak v daňových systémech. Existuje nelítostná daňová konkurence a nelítostný export pracovních příležitostí do zahraničí. Proto ani my si nemůžeme v daňové oblasti dovolit ztrátu konkurenční schopnosti. Vždyť spirála daňové konkurence se stále roztáčí a bude-li to pokračovat, přivodí to rozvrat samotných základů sociálního státu, který vyžaduje mít určitou část HDP pod demokratickou, veřejnou kontrolou.

Politická pravice argumentuje: čím nižší daně, tím větší prosperita společnosti. Toto tvrzení je falešné a nezodpovědné. Naši pravicoví odpůrci tvrdí, že stát vytahuje lidem peníze z kapes a sugeruje občanům představu, že stát peníze sebral a marnotratně jimi plýtvá. Ano, stát vskutku peníze lidem vytahuje z kapes. Ale 47 % z nich převede na vyplácení důchodů, podpor v nezaměstnanosti, podpor rodinám s dětmi apod. Zbytek pak využije na stavbu dálnic, na školství, policii, zdravotnictví a další veřejné služby. Když jednotlivé částky rozpočtových výdajů pozorně posoudíme, ukáže se, že lidé získávají ve veřejných službách  to, co by si jako jednotlivci nemohli opatřit.

Vraťme se tedy k daňové konkurenci. Její nepřetržitý spirálový vzestup by vedl k tomu, že v určitém okamžiku by tyto služby nebylo možné z veřejných peněz vůbec financovat. To je ideál konzervativců. ODS  zamlčuje, že jejím ideálem je, aby jednou daňová kvóta spadla na úroveň, kdy se koncepce sociálního státu stane neudržitelná. Máme tedy nějakou hranici, jejíž překročení  představuje takové riziko? Pro odpověď se podívejme do zahraničí. Například Dánsko a Švédsko mají složenou daňovou kvótu kolem 50%, Velká Británie kolem 30% HDP. V tomto intervalu se uplatňují různé podoby sociálního státu.

Pro uchování sociálního státu bude třeba uvolnit také některé administrativní regulace. Daleko více dbát na to, zda systém umožňuje efektivní podnikání, jak dlouho trvá založení a zrušení firmy. Je třeba reformovat schopnost ekonomické aktivity, posílit ekonomický růst a opustit myšlenku deficitního financování.  Bude třeba hledat mnohem pružnější rovnováhu mezi prací a kapitálem. Pokud se nám to nepodaří,  pozice zaměstnanců se velmi zhorší. Stejně tak musíme najít nové formy sociální ochrany, které nebudou významně bránit ekonomické činnosti a současně při větší pružnosti uchovají odpovídající míru sociální jistoty.

Myslet na lidi, ne v umělých konstrukcích

To se týká rovněž reformy důchodového systému. Současný systém nemůže zůstat nehybný, protože populace jako celek stárne. Které jsou hlavní cíle, na nichž se musíme dohodnout? Kolik by z veřejného systému měl činit náhradový poměr pro člověka odcházejícího do důchodu a kolik  by měl činit náhradový poměr v celém důchodovém systému. Od náhradového poměru, který udržuje důchodce v určitém vztahu k jeho předdůchodovým příjmům, se pak odvinou další úvahy o věku odchodu do důchodu, výši odvodů apod. Základní odpovědnost sociální demokracie spočívá v tom, že má vytvořit pro člověka sociálně přijatelné prostředí. Jestliže se ukazuje, že nynější důchodový systém by v tomto ohledu perspektivně selhal, musíme ho měnit. V Německu to nerozpoznali včas a postupují nyní razantně: věk odchodu do důchodu zvýšili na 67 let, valorizace důchodů je zmrazena do roku 2007. To je opravdu tvrdé opatření. Musíme tedy najít pozici, v níž člověk bude mít z veřejných prostředků důchod, odvozený od jeho předchozí ekonomické činnosti, který bude jistý a bezpečný. To je sociálně demokratické. To je levicové. Myslet na lidi. Nikoli lpět na umělých ideologických konstrukcích, které jsou překonány.

Významným problémem České republiky je vytvořit celkový regulační rámec ekonomiky. Východiskem naší odpovědi je poznání, že v situaci nadnárodní ekonomiky je regulační rámec možné vytvořit pouze v nadnárodním rámci. To byl také jeden z významných důvodů našeho úsilí o přistoupení k Evropské unii.

Kritika našich politických odpůrců, kteří integrační procesy napadají, míří právě do tohoto prostoru. U ODS je to pochopitelné, protože vede jakýsi národněosvobozenecký zápas kapitálu. Snaží se ho vymanit z jakýchkoli regulačních rámců.

Dalším naším úkolem je ekonomický růst. Naše odpověď je: prostřednictvím modernizace posílit růst založený na vysoké přidané hodnotě. Znamená to inovace, tedy posílení vědy a výzkumu. Oporou  se musí stát vytvoření jednotného evropského výzkumného prostoru a vzdělávání koncipovaného jako celoživotní program. Členství v Evropské unii nám k tomu poskytne značné možnosti. 

Začlenění České republiky do evropského integračního procesu a globální procesy budou znamenat i migrační dynamiku. Přitom pohyb lidí bude obousměrný. Odchod jedněch bude provázet příchod jiných. Jestliže Česká republika je schopna uživit 10 miliónů lidí, tak oněch 10 milionů v této zemi vždycky bude. Ti, kteří se zde nenarodí, budou nahrazeni těmi, kteří přijdou odjinud. Dnes jich je u nás asi 2-3%, zatímco ve Švýcarsku téměř 20%. Této migrační tendenci se ČR v budoucnu nevyhne. Bude to ovšem jeden z velkých politických úkolů, jak kultivovaně příští migraci zvládnout. Počítejme s tím, že v podobě dnešní etnické homogenity společnost dlouhodobě neustrne. Ve většině zemí, které nejsou odděleny od svého okolí nějakými železnými oponami, žije dnes přibližně 10% obyvatel, kteří se tam nenarodili. Zkušenosti prokazují, že tyto země čerpají své bohatství mimo jiné také z migrace. Jednou z velkých odpovědností evropských politických reprezentací je vytvořit systém, který bude zvládat migraci ku prospěchu. První zkušenosti s projektem řízené migrace nyní ověřuje ministerstvo práce a sociálních věcí.

Energetika a ekologie

V poměrně krátké době budeme také muset rozhodnout o dlouhodobém zásobování všemi druhy energie.  Vše nasvědčuje tomu, že asi po osmdesáti letech již nebude možné, aby společnost spotřebovávala takové množství energie jako dnes. To se dotkne i naší společnosti. Bude to vyžadovat strategické rozhodování, do jakých sítí a za jakých podmínek se včleníme. Účast v evropském integračním seskupení je také z tohoto hlediska nespornou výhodou.  Rozhodnutí v oblasti energetiky budou také spojena s významnou modernizací rozsáhlé infrastruktury České republiky.

Stejně závažnou otázkou je  budoucnost české krajiny. Je pravděpodobné, že velká sucha, která nás postihují, jsou projevem globální změny. Pokud nebudeme schopni sdílet ve větší míře svoje bohatství se třetím světem, nepodaří se odvrátit takové globální proměny, které mohou znamenat ekologickou destrukci. Musíme si přiznat, že žijeme z prémie, kterou přímo či nepřímo odebíráme z třetího světa.

Naše krajina velmi významně ztratila schopnost zadržovat vodu a musíme tedy promýšlet, jak jí tuto schopnost vrátit, abychom snížili klimatické extrémy. Zřejmě jsem dospěli  k závěru určitého civilizačního modulu a nyní je nejvyšší čas ho změnit. Znamená to, že určité systémy, standardy a postoje musíme přehodnotit.

Od konzervativců a liberálů se lišíme tím, že prostředky získané úsporou nechceme uvolnit pro soukromou spotřebu, ale k tomu, abychom mohli sledovat dlouhodobé strategické společenské projekty. Například změna struktury české a moravské krajiny bude vyžadovat desítky let.

Naše společnost je tradičně zvídavá a tvořivá, její snahou je směřovat kupředu a nebojí se ani střetů. Jsem přesvědčen, že je schopná budoucnost zvládat.

Sociální demokracie v kontextu proměn současného světa

Jakoukoli základní civilizační hodnotu dokážeme uchovat a kultivovat jen tehdy, jestliže na odpovídající vědecké, technické a kulturní úrovni vstoupíme do nejprogresivnějších světových sítí. V národním rámci to zvládnout nelze. V demokratickém systému musí být přitom základní hodnoty formulovány v demokratickém procesu a prosazovány demokratickými institucemi.

Pro nás je důležité, že právě na těchto principech je založen evropský integrační proces. Bez demokratických principů by Evropská unie neexistovala. Samozřejmě, že demokracie sama o sobě ještě neznamená integraci, ale bez ní si nelze představit spravedlivé a pro všechny výhodné  sjednocování evropského kontinentu.

To  také vysvětluje, proč se země střední a východní Evropy ihned poté, když  se na začátku 90 let. vrátily na demokratickou cestu vývoje, jasně vyslovily pro společnou budoucnost s dalšími evropskými státy, pro těsnou integrovanou spolupráci. V tomto rozhodnutí živě promluvilo historické vědomí české společnosti a ohlásila se dějinná zkušenost celého středoevropského regionu. Spočívá v poznání, že  předpokladem prosperity je demokratické uspořádání společnosti navenek i dovnitř. Proto jestliže hovoříme o integraci, vyslovujeme se současně pro demokracii. Přejeme si vybudovat nevratný systém vzájemných vztahů mezi státy, regiony, obcemi a občany. Systém, který vyloučí násilí a vytvoří stabilní perspektivu pro hospodářský, sociální i kulturní vývoj všech.

Pro mne má Evropa význam zcela jiný než pouze zeměpisný. Její význam je hodnotový a tedy civilizační. Dnešní Evropa je pak synonymem nového začátku. Je vyjádřením prosperity, smyslu pro pokrok a pro spravedlnost. To rozhodně není nadsázka. Jsem přesvědčen, že v perspektivě dějin tyto pojmy zřetelně vystihují změnu, které jsme na našem kontinentě v posledních desetiletích svědky.

Zásadní obrat nastal po 2. světové válce, kdy byly položeny základy pro nové vzájemné vztahy s cílem zajistit nejen mír, ale i stabilitu, prosperitu a růst životní úrovně. Evropská myšlenka změnila celý kontinent. Její otevřený hospodářský prostor a princip solidarity umožnily méně vyspělým zemím, které k Evropských společenstvím a posléze k Unii přistupovaly později, aby nebývalým tempem urychlily svůj  rozvoj a vzestup životní úrovně svých obyvatel. Izolovaným státním celkům by se to v takové míře a v tak krátkém historickém čase nepodařilo.

Dnes namísto prohlubování rozdílů životní úrovně v jednotlivých členských zemích Unie dochází k jejich stírání, a to při celkovém růstu kvality života. Integrace našeho kontinentu v rámci Evropské unie proto představuje kvalitativní změnu, pro kterou není historické srovnání. Znamená dobrovolné sebeomezování, dobrovolné sdílení svých vlastních práv s širším společenstvím. Tím se Evropská unie kvalitativně liší od pokusů o násilné vytváření větších celků na našem kontinentě kdykoli v minulosti. Zatímco dříve si státní útvary vynucovaly své nároky a prosazovaly své zájmy na úkor ostatních, nyní předávají svá práva ve prospěch ostatních. Princip sdílené suverenity přináší prospěch všem, občanům i státům, evropskému kontinentu i ostatním regionům světa. Dosavadní úspěšná bilance však  neznamená, že integrační proces je do budoucna již automaticky zajištěn. Nezapomínejme jaké alternativy mu i dnes stojí v cestě. Jsou to alternativy špatné, nebezpečné, které nemůžeme zcela vyloučit. V této souvislosti chci připomenout, že bez Evropské unie by se naše minulost stala naší budoucností.

Letošní 1. květen se pro Českou republiku stal historickým datem. Stali jsme se partnery ve společenství zemí, které je dynamické a má perspektivu. Úsilí, které jsme my, sociální demokraté věnovali tomu, abychom přivedli naši zemi do Evropské unie, tím nekončí. Nyní je pro nás velkou výzvou příprava na přijetí jednotné evropské měny.  Reálné zavedení eura v ČR se nyní jeví  v období let 2009-2010. Abychom splnili podmínky ke vstupu do eurozóny, vláda přistoupila ke stabilizaci veřejných financí a podniká další reformní kroky. Jakkoli to jsou vnitropoliticky nelehká rozhodnutí, jsme odhodláni je prosadit, neboť jen tak  tento strategický cíl můžeme dosáhnout. Přistoupení k jednotné měně je totiž podmínkou dalšího posílení spolupráce s vyspělými zeměmi Evropské unie. Česká republika musí mít ambici dosáhnout co nejvyšší rychlosti svého integračního zařazení. Náš přístup k úvahám o ???vícerychlostní Evropě" vychází rovněž z toho, že v případě posílené spolupráce pouze některých členských zemí Evropské unie musí být tyto procesy transparentní a otevřené pro všechny. Jakákoli diskriminace musí být vyloučena.

Nemenší význam připisujeme také společné zahraniční a bezpečnostní politice. Nezbytnost postoupit kupředu také v této oblasti se velmi zřetelně projevila v okamžiku, kdy se Unie rozhodla zavést jednotný schengenský prostor.

Slabost nedostatečně rozvinuté společné zahraniční politiky EU nám odhalila irácká krize. Ukázala se známá pravda, že v krizi je již pozdě vytvářet potřebné mechanismy společného jednání. Do budoucna je však společná evropská zahraniční politika nezbytná. Vždyť širší rámec našeho kontinentu dnes sahá na hranice mezi subsaharskou a transsaharskou Afriku. Další hranicí Evropy je hranice mezi Irákem a Íránem. To neznamená, že země Blízkého východu se stanou integrovanou součástí Unie, ale Evropa je bude muset nějakým způsobem začlenit do svého civilizačního okruhu jakožto své okolí.

Dospět ke společným stanoviskům je nepochybně velmi obtížné, ale před touto výzvou nemůžeme uhnout. V opačném případě nám všem hrozí, že v Unii převládne prosazování partikulárních zájmů jednotlivých států, jak tomu bylo v minulosti. To by nás přibližovalo znovu k politice z pozice síly, z pozice velikosti a aktuálního vlivu. Vedlo by to k desintegraci. To se nesmí stát.

V této souvislosti je namístě promýšlet budování společné evropské obrany. Je to jedna z nejzávažnějších výzev současnosti, které musíme věnovat prvořadou pozornost. Evropská unie se stala významným subjektem mezinárodního života, který nelze přehlédnout. Dosáhli jsme vysokého stupně hospodářské, politické a sociální integrace. Ke své vlastní škodě se však dosud nestala silou, která by se opírala také o vlastní vojenské kapacity, aby své zahraničně politické pozice mohla věrohodně obhájit. Budování společných obranných schopností je na pořadu dne. Musíme být schopni, v případě potřeby, vystoupit také na obranu svých vlastních zájmů, prosazovat svůj vliv. K tomu je třeba připojit důležitou poznámku. Evropské obranné kapacity nemohou a nesmí být budovány na úkor těch, které již existují a v minulosti se osvědčily. Evropskou obranou identitu nesmíme chápat jako protiváhu nebo dokonce náhradu za kapacity Severoatlantické aliance. Nesmíme připustit, aby se Evropská unie stala konkurentem  či náhradou za NATO. Transatlantická vazba, spolupráce s USA, se vytvářela po desetiletí a představuje velmi významnou součást demokratické světa. Její oslabení by vedlo k oslabení každého z nás.

Historické změny roku 1989 přinesly obnovení demokracie ve střední a východní Evropě. Zanikl jaltský systém, jehož tradiční formou byly právě transatlantické vazby. Bylo by chybou považovat je za něco automatického.Pokud bychom jejich uchování a reformování  nevěnovali patřičné úsilí, mohla by být spolupráce Evropy a Ameriky v dlouhodobé perspektivě ohrožena.  Její ztráta by ovšem znamenala pravděpodobně i marginalizaci Evropy.Její perspektivu v globalizovaném světě ale klademe jinam. Pro náš kontinent musíme vytvořit odpovídající místo ve světovém dění. Posílit evropskou schopnost při budování nového globálního partnerství, a tím  prosazovat politiku, která vede k míru. Pro 21. století stále platí myšlenka Willyho Brandta: ???Mír není všechno, ale bez míru není nic".

Shrnutí:

Program přijatý na minulém sjezdu nese název: Věrnost tradicím -- otevřenost novým výzvám. Tímto názvem naznačoval, že se hlásí k diskusi probíhající v celoevropském sociálně demokratickém hnutí a že se nemíní zříkat tradičních sociálně demokratických hodnot, že jde o hledání, jak je rozvíjet v nových podmínkách, jak je nově interpretovat v sjednocující se Evropě (která -- včetně  České republiky -  patří k té rozvinutější a bohatší části světa) i našich specifických podmínkách. Velkou  část cesty v programovém bádání a hledání jsme již urazili.

Nyní jde o to, pokročit na základě vývoje ve světě, v Evropě i u nás v reflexi tendencí, které  dříve byly spíše jen ??? tušení stínů" a dnes nabývají zřetelnějších kontur a pokročit i v sebereflexi své role a svých ambicí.

Vybízím členy ČSSD, naše voliče a sympatizující občany, aby vyjádřili své názory, formulovali své úvahy a náměty, které poslouží k hlubšímu domyšlení programu sociální demokracie, který byl schválen na minulém sjezdu jako otevřený. Několik takových předběžných otázek -- bez nároku na úplnost - nabízím:

Otázky

1. Česká republika ztratila v poválečných desetiletích tempo ekonomických, technologických a civilizačních změn. Naše členství v Evropské unii odstranilo překážky pro budoucí rozvoj České republiky v podstatě ve stejném rytmu v jakém se vyvíjely  nejvyspělejší země západní Evropy. Evropský integrační proces není ukončen. Evropa musí obstát ve světové ekonomické konkurenci. Pro sociální demokracii to znamená podporovat ekonomický růst,  současně uhájit sociální soudržnost společnosti a současně nežít na úkor životního prostředí. Jak máme udržet dynamickou rovnováhu mezi těmito úkoly?
2. Výrazem sociální soudržnosti se v evropské tradici stal sociální stát. V moderních dějinách se o něj nejvíce zasloužily strany sociálně demokratické orientace. Které veřejné služby musí stát plnit také v budoucnu, aby sociální stát plnil svoji tradiční funkci? 
3. Některé sociální a profesní skupiny v oborech, které se rozvíjejí se značnou dynamikou, se podílejí na ekonomickém růstu společnosti výrazně více než jiné.  Jsou nositeli civilizačního pokroku. Současně se podílejí na prohlubující se diferenciaci sociální skladby společnosti. Jaká má být míra jejich solidarity s ostatními skupinami? 
4. Předpokladem státu veřejných služeb je jeho kontrola nad veřejnými finančními prostředky a jejich přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu a dalších veřejných rozpočtů. Měl by se objem veřejných rozpočtů zvyšovat, snižovat nebo zůstat na dnešní úrovni?
5. Zdrojem příjmů státního rozpočtu jsou přímé a nepřímé daně. Jaký by měl být jejich poměr, jejich struktura a účel? Jsou nepřímé daně trvalým atributem pouze pravicové politiky?
6. Jaké meze si má klást sociální demokracie při prosazování důchodové reformy, reformy v poskytování zdravotní péče? 
7. Podíl vysoce kvalifikované práce se s rozvojem nových výrobních postupů bude nepřetržitě zvyšovat. To předpokládá rozšířit možnosti vysokoškolského studia pro ještě větší část mladé generace než dosud. Je zavedení školného na vysokých školách cestou k tomuto rozšíření?  Je školné v rozporu s rovnoprávností v přístupu ke vzdělání?
8. Rozšíření Evropské unie na 25 zemí zvýraznilo fakt, že jedním z ukazatelů konkurenční schopnosti ekonomiky je také daňová konkurence.
9. Měli bychom usilovat o dosažení určité daňové shody mezi členskými státy  Evropské  unie?
10. Předpokladem civilizační budoucnosti je trvale udržitelný rozvoj. (S přírodními zdroji a využíváním výrobních postupů bychom měli zacházet tak, aby příští generace mohly pokračovat v ekonomickém, sociálním a kulturním rozvoji společnosti). Jakými ekologickými nároky můžeme (či musíme)  zatížit  rozvoj ekonomiky do budoucna? Je potřebné zavedení ekologické daně?
11. Nerovnoměrný vývoj světových regionů a globalizační procesy, zejména v ekonomice, kladou nové nároky na rozvoj vztahů Evropské unie k mimoevropským regionům, především k nejbližším sousedům (severní Afrika, Blízký a Střední východ). Jejich hospodářský vzestup a migrace obyvatel spolu zjevně souvisí. Jakou zahraniční politiku EU k těmto zemím bychom měli prosazovat?