Před sebou vál, na vále těsto a vedle na plechu dvě úhledně zapletené vánočky. Tváře měla červené, rozpálené pečením, jednu ruku opřenou o vál, nic neříkala a vůbec se nehýbala. Vypadala jako socha maminky. Míša zamyšleně stál mezi dveřmi a tiše na maminku hleděl. Slušelo jí to. Moc se mu líbila. Na chvíli úplně zapomněl, proč za ní vlastně přišel.

Tvář toho muže se k ní nebezpečně blížila. Jeho oči zíraly uhrančivě a snad až příliš jednoznačně do jejích. Nedokázala ten pohled vydržet, musela je na okamžik zavřít. Vtom ale ucítila dotek jeho ruky. Zachvěla se. "Ne!" zaprosila úpěnlivě. "Prosím tě ne. Nejde to. Vždyť víš, že jsem vdaná." "Ano!" "Ne! Nemůžu!" To napětí, to horko a to mrazení v kříži způsobilo, že se znovu zachvěla. Musela se rukou zachytit stolu, aby úplně neztratila rovnováhu. Bože!

"Mamí!" zvolal Míša. "Mamí, slyšíš mě? Ty budeš blinkat nebo co? Mamí!" začínal mít o maminku obavy. "Mamí, já chci kadit."

"Cože? Míšo! Ty jsi tady? Proč nic neřekneš?"

"Vždyť jsem říkal. Chce se mi kadit, ale strašně."

Honem si opláchla ruce ve dřezu. Pár kapek studené vody si nacákala i na obličej.

"Tak pojď, pojď honem. Ale Míšo, to už přece umíš sám. To by se táta zlobil. Takovej velkej kluk, vždyť už ti budou čtyři roky!" domlouvala mu a rychle, ale jemně mu přitom pomáhala svléknout, co se dá.

"Já to umím," ohradil se Míša. "Ale ty kšandy, víš. Ty mi nejdou."

"No dobře, hlavně že jsme to stihli."

Zrovna když ho utírala, zazvonil zvonek.

"Moment!" vykřikla. "Moment, hned jsem tam."

Ale zvonek nepřestával vyzvánět. Konečně se propracovala ke dveřím.

"To je dost!" rozčiloval se tatínek, ověšený taškami s nákupem jako soumar.

"Takovou dobu mě tady necháte trčet."

"Ahoj tati!" křičel vesele Míša.

"Ahoj Míšo, počkej, uhni. Teď se mi tady radši nepleť. Tak a já musím jít ještě jednou dolů."

"Mám jít s tebou?" zeptala se maminka.

"Nemusíš," odpověděl tatínek, ale znělo to poněkud vyčítavě a nedalo se to přeslechnout.

"Táta se pořád zlobí, viď?" podotkl Míša.

"Ale ne, pořád ne," řekla maminka. "Běž si hrát, Míšo, běž."

Jasně že se pořád zlobí, pomyslela si, a už mě s tím pěkně sere. Kdo to má sakra pořád snášet a proč? Každej přece děláme, co můžem.

Maminka šla Míšovi rozestlat postel. "Víš co," řekla mu, "už si ukliď hračky." "Jak to? Říkala jsi, že si mám jít hrát!"

"To je pravda, jenže už je moc hodin, já jsem si nevšimla."

Zvonek se rozdrnčel způsobem připomínajícím vzteklé kopání do dveří.

Maminka pustila z ruky puntíkovaný polštář a běžela otevřít. Tatínek oslíček vstoupil dovnitř a setřásl ze sebe náklad.

"Uf," řekl, "to jsem si dal."

Dokonce se na maminku usmál. Ale už bylo pozdě. Musela sebrat všechny síly, aby neřekla nic, poněvadž by to situaci tak jako tak zhoršilo. Toho si byla vědoma. Odešla do kuchyně.

Míša přiběhl a skočil zouvajícímu se tatínkovi na krk.

"Míšo, počkej, nech mě prosím tě. Jsem celej zpocenej. No tak, Míšo, slyšíš? Říkal jsem nech mě!"

"Tati, a proč ty seš pořád tak..."

"Míšo!" vykřikla maminka honem. "Pojď si vyčistit zuby!"

Přitom nedokázala zabránit svým pronikavě černým očím, aby z nich proti tatínkovi nevylétlo pár pohněvaných jisker.

"Vždyť jsem toho zase tolik neřek, ne?" ozval se tatínek dotčeně.

"Mám radši uklidit ten nákup, nebo vykoupat Míšu?" pokusila se o neutrální věcný tón.

"Já ho třeba vykoupu," navrhl tatínek.

"Nééé! Néé! Máma!" Nahý Míša vyběhl s kartáčkem na zuby v ruce z koupelny. "Ať mě vykoupe máma! Prosím!"

"Tebe se nikdo na nic neptal. Vykoupu tě já a hotovo," řekl tatínek.

Míšovi se rozklepala brada.

"A co sem vůbec chodíš? Co sem chodíš s tou pastou? Spadne ti to a... no! Podívej se, sakra! Už je to na zemi! Uhni, prosím tě, uhni, slyšíš?!"

"Nestůj tady bos, nastydneš," řekla maminka a vzala Míšu do náruče. "Jestli chceš, já to klidně udělám oboje. Vykoupu ho a ten nákup uklidím potom, mně to nevadí."

"To je výborný, tohleto!" zařval tatínek. "Maminka přijde a zachrání ubohý děťátko ze spárů zlýho fotra. Copak jsem nějakej debil, nebo co? Jak se to ke mně chováš? Jak potom chceš, abych měl u toho dítěte nějakou autoritu, co? Ukaž, dej ho sem. A ty neřvi, nemáš žádnej důvod."

Tatínek sebral vzpouzejícího se Míšu mamince z náruče a zavřel se s ním v koupelně.

Maminka se zase zavřela v kuchyni, ale ani dvoje sto let staré dveře nebyly dost silné, aby neslyšela.

"Máámíí! Máámíí!" volal Míša skrze slzy.

"Přestaň! Přestaň, nebo ti jednu střihnu --- ať máš proč!" řval tatínek.

"Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku!" křičela maminka, co jí síly stačily.

"Cože komu dobrého neseš na památku?" A svižně při tom uklidila celý nákup.

"Bude pohádka?" zeptal se pláčem opuchlý Míša za nějakých deset minut, když už vymydlený seděl ve své posteli a když se maminka, ten moučný anděl, mihla pokojem, aby otevřela a po chvíli zase zavřela okno.

"Pohádka?" zopakovala maminka náměsíčně. "To víš, že bude, ale dneska ti ji přečte táta. Já mám ještě moc práce, víš?"

"Mamí..."

"Míšo, myšáčku," dřepla si na chvíli u postýlky, "jestlipak ty vůbec víš, co je zejtra za den?"

"Nevím," zavrtěl hlavou Míša. "Přečteš mi pohádku?"

"Zítra přece přijde Ježíšek!" Maminka ztlumila hlas do poetického šepotu.

"Přijde Ježíšek a přinese dárky. My s tatínkem musíme všechno hezky nachystat, aby se u nás Ježíškovi a taky babičce a dědečkovi líbilo. A ty se na to na všechno koukej krásně vyspinkat. Ano?"

"To se ještě uvidí, jestli k nám vůbec přijde." Tatínek se objevil mezi dveřmi. "Ježíšek nosí dárky --- ale jenom hodnejm dětem."

"Michale, prosím tě..." zaúpěla maminka. "Přečteš Míšovi pohádku?"

"Když myslíš, že si to zaslouží," odpověděl tatínek nevrle, ale v ruce už třímal pohádkovou knížku.

"Dobrou noc, Míšo," řekla maminka a políbila chlapce na čelo. "Hezky se těš a ať se ti něco krásnýho zdá."

Tiše za sebou zavřela dveře.

"Tak..." nadechl se tatínek.

"Já jsem myslel, já jsem chtěl... Nemohla by mi tu pohádku přečíst maminka?" zamrkal Míša na tatínka maminčinýma černýma očima.

"Víš co? Víš co, ty jeden...!" Tatínek se hrozivě vztyčil.

"Co?" zeptal se Míša.

Ale tatínek jen mávne rukou, zhasne a přibouchne za sebou dveře. S Boženou Němcovou v ruce zamíří rovnou na balkón, aby si zakouřil. Mamince se pro jistotu obloukem vyhne.

Maminka stojí v kuchyni nad pracovním stolem, tváře jí hoří, ruce zamoučněné k lokti.

Tiicháá nóóc, svaatáá nóóc... line se z magnetofonu.

Maminka zaplétá cop poslední vánočce a mhouří při tom neklidné černé oči. Ale ať je mhouří sebevíc, toho s tím uhrančivě nestoudným pohledem se jí už přivolat nepodaří.

Ano, ano... já taky... ano. Ale nejde to. Šeptá přesto horoucně a mravopočestně do rozpálené trouby.

Ano... ne! Nemůžu! Vždyť víš, že jsem vdaná.

"Poslyš..." ozvalo se mamince za zády.

Leknutím si popálila dva prsty.

"Poslyš," povídá tatínek, "co kdybychom si dali panáka?"

"Anebo," dodává po chvíli, "co kdybys toho už nechala a co kdybychom..." nedořekne, ale výmluvně se zachechtá a napůl prosebně, napůl žádostivě na rozpálenou maminku hledí. Sluší jí to. Moc se mu líbí.

"To ne," vzdychne maminka. "Kdepak, to ne."

"Ale proč ne?" zeptá se tatínek zklamaně.

"Vždyť vidíš. Víš co, jdi radši strojit stromeček. Je toho ještě moc," řekne maminka. "A pak, na tyhle věci já teď nemám ani nejmenší pomyšlení."

A přirazí troubu, až to zadrnčí.