Po Rambouskově knize Jenom ne strach, Němečkově práci Mašínové a Čtyřech českých osudech Zdeny Mašínové a Rudolfa Martina je to dosud nejpodrobnější sonda do životů pěti dobrodruhů, nad jejichž odvahou se doslova tají dech. Novákův pečlivě lektorovaný román faktů jsem přečetl jedním dechem a dal mi odpověď na mnoho dosud nezodpovězených i choulostivých otázek. Především jsem si uvědomil, že na skutky mašínovců je třeba pohlížet pouze zorným úhlem tehdejší doby. Po puči v roce 1948 rozpoutala vládnoucí moc opravdové peklo - politické vraždy v masovém měřítku, násilné stěhování nespolehlivých lidí, tedy skutečných a potenciálních odpůrců režimu a tzv. kulaků do plesnivých děr, věznění, mučení, vše na běžícím páse. Autor to dokládá řadou skutečných a otřesných osudů, málo se ví, jak nelidskému mučení byla v letech po jejich útěku vystavena maminka bratří Mašínů a celá jejich širší rodina.

Bratři Mašínové již v útlém věku vykonali koncem druhé světové války řadu statečných činů a byli vyznamenáni za chrabrost samotným prezidentem Benešem (mimo jiné ukrývali i sovětského vojáka Stěpana Sannikova, který pak šel určitě rovnou do gulagu). Po puči byli svědky a přímými účastníky, jak je jméno jejich otce, legendárního Josefa Mašína, brigádního generála in memoriam, vláčeno bahnem a jak jejich vlastní rodina je terčem persekuce. Obdařeni genetickou výbavou po hrdinském otci si to nehodlali nechat líbit a vyhlásili režimu soukromou válku, jak zpívá v mašínovské písni Jan Vyčítal. Soukromou válku se všemu důsledky, proti všem, kterým režim svěřil střelnou zbraň. Jejich plány se jim většinou nepodařilo realizovat - atentát na Čepičku, ozbrojený útok na autobus, převážející esenbáky, destrukce průmyslových objektů. Ale i tak se podrobnosti o jejich akcích šířily ústním podáním a informovala o nich Svobodná Evropa, byli povzbuzením pro neotupělou část národa a hlavně pro mukly v uranových dolech. Dodnes jsou jim vyčítána usmrcení drobných přisluhovačů režimu; masové vraždy spáchané oficiální mocí, za něž nebyl dodnes nikdo potrestán, nikoho už nevzrušují, ani státního zástupce Bednáře.

Já, autor tohoto textu, jsem se na přelomu padesátých a šedesátých let dopustil kolaborace s režimem, jen abych se dostal na vysokou školu (ne že bych klesl tak hluboko a stal se třeba spolupracovníkem StB, probůh). Napsal jsem o tom tlustou a dost úspěšnou knihu, snad jsem to také trochu později odčinil, ale moc mi to nepomohlo, ponesu si svůj kříž dál, do konce života, což bude naštěstí již zanedlouho. Říkám to jen proto, že kdybych byl tehdy starší a připletl se Mašínům do cesty, musel bych si rozhalit hruď a sám zavelet: palte!

Kniha podrobně líčí úžasný útěk pěti statečných, tedy Mašínů, Paumera, Janaty a Švédy přes NDR do Západního Berlína; není mnoho příkladů, jak hluboko pod dno svých svých sil dokáží někteří lidé sáhnout. A uchvátilo mne, že se našlo i pár statečných Němců, kteří psancům pomohli a riskovali tak odplatu starých nacistů, kteří pronásledování skupiny řídili. 27000 východoněmeckých policistů, sovětských vojáků a kágébáků Mašíny nedostalo, čemuž se sice rozum vzpírá uvěřit, ale stalo se."A snad sám stvořitel držel vám palce", jak zpívá Jan Vyčítal. Vlastně je to jediné vysvětlení. Bohužel se přízeň stvořitele vyhnula Zbyňkovi Janatovi a Václavu Švédovi. Byli v Německu lapeni a předáni československým soudruhům s podmínkou, že oba budou popraveni. Stalo se.

Hudebník Vladimír Merta napsal do Lidových novin, že Mašíni šli na Západ za lepším. Ach jo, ta věčná česká malost. Co je vlastně "to lepší"? Oni totiž ihned poté, co se probojovali do Západního Berlína, alarmovali americkou armádu, aby je vyzbrojila a shodila na padácích do oblasti Chotěbuzi, kde v místní nemocnici ležel jejich postřelený kamarád Švéda. Američané pochopitelně ztuhli a žvýkačky v ústech se jim zastavily.

Mašínové a Paumer si pak odsloužili pět let u Zelených baretů, kde patřili k nejlepším. Stále věřili, že se na padácích snesou do vlasti. Po maďarské revoluci v roce 1956 si však uvědomili, že USA nehnou pro osvobození Východní Evropy prstem. Teprve potom začali uvažovat o civilním uplatnění. Mimochodem, i zde byli velmi úspěšní, dnes jsou za tou vodou "za vodou", což se v místním bahnismu neodpouští.

Kdo je schopen pohlédnout na tehdejší zrůdnou dobu jejím prismatem, měl by přinejmenším uznat, že jen díky odbojové skupině bratří Mašínů, díky neprávem zapomenutému Vladivoji Tomkovi (popravenému až v roce 1960) a dalším, rovněž neprávem zapomenutým bojovníkům, nelze jednoznačně říci, že národ se poddal jako celek.

Myslím, že senát by měl vyznamenání aspoň navrhnout, byť prý o něj Mašínové a Paumer nestojí, vždyť prezident republiky ho stejně nebude akceptovat.Má bohatý výběr - Gotta, Vondráčkovou, Trošku, Ludvíka Svobodu...

Nad knihou zkušeného spisovatele Jana Nováka lze přemýšlet, lze jí trýznit nebo ji jen zhltat jako rodokaps.

Poděkování si zaslouží též pečliví lektoři Pavel Žáček a Miroslav Žallman, jakož i mašínolog Martin Vadas.