Po několika týdnech mezi Akomy však Rohrovi došlo, že mezi Akomy a běžnou bělošskou civilizací není zas tak velký rozdíl. Jediné, co bylo odlišné, byla upřímnost, s jakou Akomové popisovali způsob fungování jejich společnosti. Ženy u nich mají moc a každý to ví, kdežto v bělošské kultuře každý předstírá, že moc mají muži. Bílí muži si myslí, že drží otěže pevně ve svých rukou, ale většinu každodenních rozhodnutí, z nichž se skládá jejich život, dělají ženy.

Připomíná mi to výrok Jana Wericha. Když se ho jednou Miroslav Horníček ptal, za u Werichových nedošlo k "podpantofelizaci", Werich to rozhodně popřel s tím, že o velkých, závažných věcech, jako je třeba náš vztah ke Ugandě rozhoduje on, zatímco jeho žena rozhoduje pouze takové nepodstatné maličkosti, jako to, kde budou bydlet, co s penězi, které on vydělá, kam pojedou na dovolenou, a tak dále. Nejen doma, ale ani ve svém zaměstnání nejsou bílí muži tak mocní, jak se zdá. Ať pracují manuálně, nebo jsou na nejvyšších postech společnosti, v podstatě dělají jen to, co jim nařídí někdo jiný. Ve skutečnosti nerozhodují o svých vlastních životech. Není proto divu, že jich tolik rezignovalo na svou mužskou - a dnes, když si připomínáme Den otců, povězme - i otcovskou roli.

Naše kultura poskytuje mužům iluzi, že mohou svobodně rozhodovat. Ve skutečnosti je účinně zbavuje šance učinit rozhodnutí, které by výrazně změnilo jejich život nebo svět kolem nich. Musejí hrát služebnou hru po celý život, jinak přijdou o šanci být se svými dětmi, mít práci, obstát ve společnosti. Tento trend se projevuje všude, mimo jiné i v tom, jak málo -- zase aktualita -- muži chodí k volbám. Navenek jsme pyšní na naši demokracii, ale nakonec jde k volbám třetina lidí. Buď cítí bezmoc něco na zavedeném systému změnit, nebo nevidí mezi kandidáty žádný rozdíl. Tvrdí, že ať zvítězí kdokoli, za skutečnými vládními rozhodnutími bude stejně stát mocná lobby a ekonomické zájmy. A ze stejných důvodů se neobtěžují apelovat na své zastupitele, na Parlament nebo se zapojit do občanských iniciativ.

Naše společnost, onen systém bílého muže, tímto způsobem vytváří pouhou iluzi moci, zatímco skutečnou moc rozhodovat potlačuje. A proto musí mužům nabízet iluzi úspěchu v podobě povýšení, prémií a jiných symbolů prestiže. Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená -- to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému. Je to typické pro systém bílého muže v němž se z neúspěchu vždy viní málo výkonný jedinec, nikdy samotný systém.

Součástí útlaku nás mužů je samozřejmě i fakt, že se učíme sami utlačovat ty, kdo mají méně významné postavení než my. Obzvláště pak utlačujeme rasové menšiny, homosexuály, chudé a nakonec se mstíme za svůj úděl v drobných domácích konfliktech vlastním ženám, či dětem. Psychologicky vzato to musíme dělat, abychom získali pocit nadřazenosti, když se nám nedostávají skutečně hodnotné schopnosti. Když se nám už nemůže podařit prosadit nějakou skutečnou změnu v chodu světa, vytvoříme si alespoň iluzi možnosti změny, abychom vůbec měli alespoň nějakou sebeúctu.

Díky téměř dvě století trvajícímu hnutí za ženskou emancipaci jsou ženy podstatně dál na cestě za nalezením své skutečné role než muži. Ženy si uvědomily svoji diskriminaci, pojmenovaly ji a vědomě započaly cestu k vlastní realizaci. Díky tomu jsou to právě ženy, kdo má v naší údajně patriarchální společnosti moc rozhodovat o věcech každodenního života. Některé ženy si to neuvědomují, ale horší je, že většina mužů si to ani nepřipouští. Spousta mužů je natolik fascinována tím, co se v naší kultuře považuje za mužnost, že ani necítí potřebu nějaké emancipace. Vůbec nejsou rozhořčeni tím, že svět, ve kterém žijí, manipuluje s jejich životy, že je psychologicky vykastroval a znemožnil jim poznání jejich vlastní mužské a zejména výsostně důležité otcovské role. Za šokující považuji zjištění, které jsem teprve nedávno učinil v souvislosti s projednáváním novely zákona o rodině, že i vdaná žena si může dát v naší zemi udělat potrat, aniž by o tom věděl otec jejího dítěte!

V prvém čtení jsme slyšeli slavné: Šemá Jisráél - slyš Izraeli.

Rozhodující úlohu tam mají otcové, kteří mají svým dětem předávat poselství Bohem darované svobody. Jsou to otcové, kteří mají výsostnou úlohu nést a předávat smysl života. A poslední slova Starého zákona, slova proroka Malachiáše, která jsou základem kázání, mluví o příklonu srdcí otců k synům a srdcí synů k otcům jako o podmínce požehnaného života. Záchrana společnosti podle proroka tkví ve znovunalezeném vztahu otce ke svým dětem. Ale nejen tyto texty mluví o nezastupitelné roli otce - jsou jich v Bibli stovky.

Hodně dnes mluvíme o roli matky ve výchově dítěte, zatím však jen velmi málo o roli otce. A přitom psychologové vědí o fenoménu, kterému říkají touha po otci, či hlad po otci. Jak dívky, tak zejména chlapci potřebují při svém vývoji otce.

Absence otce -- z jakéhokoliv důvodu -- při výchově dětí způsobuje zejména u chlapců hlubokou deprivaci, která jim brání nalézt v sobě skutečné mužství. Těžko hledají vlastní identitu, protože se nesetkali s modelem opravdového muže. Mají problémy s autoritou, protože nevyrůstali vedle muže, který tuto skutečnou vnitřní autoritu má. Každý člověk má strach z toho, co nikdy nepoznal. A protože je spousta chlapců, kteří nikdy nepoznali skutečnu mužskou duchovní autoritu vyplývající ze schopností a z odpovědnosti, neumějí ji najít ani v sobě. Většina mužů, kteří měli jen zřídka kladnou zkušenost se skutečnou mužskou autoritou, podle které by si vytvářeli vlastní modely chování, se autority bojí - devótně ji buď uctívají, nebo se proti ní nedospěle, zlostně bouří. Připomeňme si alespoň dnes, na Den otců, nezastupitelnou roli otců pro další generace, pro potomky. Je třeba velmi naléhavě pomoci dětem, zejména chlapcům, v jejich vývoji zásadní rehabilitací otcovské úlohy. Jestliže od svých otců dostali během dětství a dospívání pozitivní mužskou energii, nebudou ji odmítat, až budou dospělí. Pokud viděli věrohodné postoje u svého otce, jestliže se s nimi sdílel o svou statečnost, víru, naději, lásku -- pak i oni dokáží být věrohodnými muži.

Je to obtížné v naší společnosti, kdy většinou děti nevidí své otce při práci. Dříve, před průmyslovou revolucí v devatenáctém století rodiny společně pracovaly, tvořily, zápasily o přežití na poli, v dílně či v obchodě. Dnes ty nejdůležitější kontakty si odbývají lidé mimo svoji rodinu -- ve škole a v zaměstnání. Rodina se schází až večer, často u televizní obrazovky, což je smrtelný zásah do soudržnosti rodinného společenství. Ale možná, že tomu bude v další generaci jinak. Je dokonce pravděpodobné, že se sociální a ekonomické poměry změní v nejbližších desetiletích znovu tak radikálně, jako v 19. a 20. století. Možná zanikne onen typ zaměstnání, na který jsme zvyklí, kdy lidé chodí na osm hodin a více "do práce" a mají zpravidla jednoho zaměstnavatele. Díky moderním technologiím bude stále více lidí pracovat doma, nebo budou mít nepravidelnou pracovní dobu. Model osmihodinové pracovní doby na určeném místě nebude už do budoucnosti nutný. Možná, že představa rodiny, která společně pod jednou střechou pracuje a studuje není tak nereálný. Rodiny se tak budou moci opět víc sdílet a obydlí jim nebude jen noclehárnou, do které společně chodí spát po celodenní komunikaci a konfrontaci s úplně jinými lidmi.

Děti opět uvidí své otce při práci, budou s nimi moci od nejútlejšího věku být pospolu, nebudou už je vnímat jen matčinýma očima. Aniž by o tom přemýšlela, matka totiž často sděluje svým dětem, jaký je jejich otec v poznámkách, které o něm pronáší, když není doma. Děti tedy věří, že jejich otec je líný ("nikdy doma nic neudělá."), neschopný ("musíme zavolat opraváře"), hloupý ("tomu táta nerozumí"), neúspěšný ("nevydělá dost peněz"), nestarostlivý ("pořád nemá čas") a tak dále.

Když je otec konečně doma, děti v něm vidí muže, kterého jim už popsala matka. Až příliš často je otec také tím, kdo na matčin rozkaz uděluje tresty, a to i přes svou soustavnou nepřítomnost ("Počkej, až se vrátí táta!"). Ani když skutečný obraz otce není tak negativní jako výše naznačený portrét, děti nikdy nemohou doopravdy poznat svého otce jen z toho, co o něm řekne matka. Stejně jako se mateřská láska nedá poznat jen z ústního vyprávění, ani otcovskou lásku nelze poznat, aniž bychom ji přímo pocítili. A tady jde o hodně víc než jen o lásku. Jde o celou škálu mužských vlastností, energie a síly, jež se dají předat pouze přímým kontaktem. Proto se v nepřítomnosti otce mužskost nemůže nikdy skutečně zažít. To platí zvláště pro chlapce, kteří v tomto případě mužskost nepoznají přímo, ale naučí se ji vnímat skrze ženský element.

Naše civilizace vyrostla na modelu rodiny, v níž jak matka, tak otec mají každý svou nezastupitelnou úlohu, svou roli. Jakmile jedna či druhá role je deformována, deformuje se celá společnost. Mužská emancipace, emancipace otců je stejně důležitá, ne-li důležitější, než emancipace žen. Muži by měli už kvůli svým dětem a ženám podniknout radikální cestu ke znovunalezení své role v lidské komunitě.

Vyžaduje to asi obrovskou dávku invence, odvahy a sebeovládání, ale je to nesmírně důležité. Děti potřebují poznat opravdového muže-otce, který má nějakou vizi, víru, který žije smysluplně a který si je toho vědom. Nemá proto potřebu podlézat druhým, ani jimi manipulovat, zastrašovat je, nebo si zahrávat s mocí, protože ovládá svou sílu s jistotou a klidnou sebedůvěrou. Není neústupný ani arogantní, ale ví své. Nejeví potřebu ani zájem o symboly postavení, protože on prostě je. Jeho identita je stálá a jistá -- uvnitř něho. Svou duši nenabízí ani firmě, ani armádě, ani státu, ani pro něho přijatelnému kolektivnímu myšlení. Svou duši vlastní jen on sám, protože mu ji -- jemu, otci - dal jeho nebeský Otec. Jak ale se stát takovým mužem?

Ježíš říká: "Já a Otec jedno jsme" (Jan 10, 30). Evangelista tuto myšlenku opakuje stále dokola. Pro Ježíše je vztah k nebeskému Otci nás všech nesmírně důležitý. V samotném pojmenování Boha Otcem je hluboká vážnost otcovské role i pozemských otců. Otcové jsou ti, kteří mají svým synům i dcerám ukázat cestu k opravdové svobodě Božích dětí. Opravdoví muži-otcové jsou celiství. Důvěřují své mužské duši, protože se setkali s Otcem. On jim řekl o lásce, solidaritě, oběti, síle i slabosti, zlobě, vášni, moci svobodě.... Sdílel s nimi svou tvůrčí energii, svá rozhodnutí, svého osvěcujícího Ducha. Jsou spokojeni s tím, že vědí, i s tím, že nevědí. Mohou se starat, ale také nemusejí, a to bez jakéhokoliv pocitu viny. Mohou si dovolit selhat, protože se naučili pojmenovat svůj strach ze selhání, protože vědí o milosti. Nemusejí nic potvrzovat ani popírat, soudit nebo ignorovat. Ale zároveň jsou svobodní, aby toto všechno mohli beztrestně dělat.

Jsou to prostě muži!

Když Bible mluví o Ježíši jako o Synu Božím, chápeme to většinou pouze jako dogmatickou tezi. Jenže nauka o Trojici byla formulována o více jak tři sta let po Ježíšovi. A o svém vztahu k nebeskému Otci mluví člověk Ježíš. Muž Ježíš nazývá Boha Abba, otče, tatínku. Možná proto řekne apoštol Filip Ježíšovi: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" (Jan 14,8).

Máloco z Biblického učení je v naší křesťanské civilizaci tak v troskách, jako vztah otec-dítě. A máloco je tak opomíjeno. A tak odpusťte, pokud jste se prokousali až na konec, toto poněkud delší příležitostné kázání ke Dni otců.

Amen