Ruku v ruce s tímto se hroutí i zákon a pořádek. Ilegální distribuce drog, lichva, organizovaný zločin, zločiny pod rouškou zákona, politická korupce, obchody se zbraněmi, novodobé otrokářství a terorismus jsou temnou stránkou globálního finančního systému, kde vše má svou cenu a kde bohatí stojí "nad zákonem", ale kde je téměř nemožné zajistit osobní bezpečí pro každého.

Zpoza obranného valu naší "západní civilizace", si nalháváme, že MY jsem ti "dobří hoši". Navykli jsme si opovrhovat oběťmi toho, co právě USA a ostatní Západní mocnosti zavedli téměř před sto lety ve snaze vlastnit nebo alespoň kontrolovat vše co má nějakou hodnotu vyjádřenou v penězích.

Mezitím "hegemonie" dolaru zaplavila svět měnou USA, půjčkami, hypotékami a také dluhopisnými instrumenty ve snaze pokrýt fiskální a obchodní deficit a nadměrné využívání přírodních zdrojů. Donutila cizí státy nakupovat zastarávající výzbroj ve snaze zajistit spojenectví vládnoucí elity a udržet jejich ekonomiky v servilní podřízenosti zavedením obchodní a úvěrové politiky prostřednictvím WTO a IMF.

Dnes jsou USA angažovány v tvrdém dobývání Středního východu. Političtí vůdcové nám říkají, že když nyní nebudeme bojovat s teroristy v Bagdádu, pak s nimi jednou budeme muset bojovat na vlastních hranicích. Ale Indie, která se stala nějvětším odběratelem zbrojních systémů dodávaných USA, shledává prudký nárůst sebevražd u svých bankrotujících zemědělců v důsledku této pokřivené ekonomiky. Ilegální přistěhovalci, kteří zaplavili USA zejména z Mexika byli svědky toho, jak NAFTA zničila jejich vlastní rodinné farmy, když denně 600 Mexičanů je vyháněno z vlastní půdy.

Nyní se naši dobří holubi vracejí domů: Ředitel jednoho z význačných makléřských domů obdržel odměny přesahující 53M USD za rok 2006. Nedaleko od jeho luxusní kanceláře na Wall Street denně uléhají vetráni dvou válek v Perském zálivu v úkrytech pro bezdomovce.

Zatímco korporace, včetně finančního sektoru sklízejí enormní zisky, domácí ekonomické problémy rostou. Na jedné straně zátěž kumulativního veřejného dluhu, pokračující pokles reálného příjmu rodiny a zvětšující se bohatství na druhé straně vytvářejí propast mezi bohatými a těmi ostatními. Navzdory zprávám v nejsledovanějších médiích o "měkkém přistání" ekonomiky a pokračujícím zvyšování jejího výkonu prezentovaným stále zlepšujícími se indexy burz byly finanční trhy otřeseny, když praskla přefouknutá bublina obchodu s realitami a začalo se s vyvlastňováním domů a bytů. Mezitím nezadržitelně pokračuje pokles sektoru domácí produkce v USA.

Jsou to spojené nádoby. Zkoumavý člověk se vždy zeptá: "Komu je to k prospěchu?" Nejcharakterističtějším rysem finančního systému je tvorba nové kupní síly prostřednictvím půjček na kreditní karty, hypotéky, spotřebitelské úvěry atp... Tyto jsou plně operovány soukromými finančními ústavy a, ačkoli regulovány, pracují především za účelem vlastního zisku. Protože většina z nás nemá povědomí o alternativních ekonomických strukturách, přijímáme tento systém za samozřejmý, i když předcházející generace svírala obava z toho, co president Martin Van Buren (1837-41) prorocky nazval "společností ovládanou bankami".

Soukromý dohled nad úvěry napomohl k bohatství a železné politické dominanci fenoménu, který Martin Van Buren a jeho současníci v 19. stol.nazvali Silou Peněz, i když ústava USA zaručuje Kongresu autoritu na monetárním systémem. Tato autorita byla kompromitována ustavením tzv. "autorizovaných bankovních domů" před občanskou válkou. Ale s přijetím zákona o národní bance (1863-4) a následně zákonem o Federální Rezervní bance (1913) Kongres postoupil své pravomoci nad monetárním systémem v USA plně do rukou soukromému bankovnímu sektoru.

Dnes velké peníze řídí ekonomiku USA a většinu násilím naplněného světa. Tento systém vznikl z důvodu potřeby tvorby kapitálu pro ekonomický růst během průmyslové revoluce. Ale ti, kteří jej ovládli si brzy spočítali jak jej uplatnit především ve svůj vlastní prospěch. To jsou ti, kteří dnes skutečně vládnou světu.

Systém je ovšem vytvořen člověkem, s funkčností a efekty, které lze analyzovat a měřit. Byl vytvořen silami, které dnes patří historii, a tak pokud budeme chtít, můžeme tyto síly identifikovat a systém změnit.. Co nám dosud chybělo, je porozumění našim možnostem součastně s morální odvahou a odhodlaností jednat v souladu s tímto porozuměním.

Směr, kterým by se mělo naše hledání ubírat je v hlubší ekonomické demokracii, což přeloženo do češtiny znamená vyšší stupeň sdílení bohatství Země větším množstvím lidí. Ačkoli to většina učebnic ekonomie nezmiňuje, reformní hnutí započalo v roce 1920 v Británii pod názvem Social Credit a ukázalo, jak finanční systém v moderní ekonomii může být propracován tak, aby sloužil demokracii a svobodě, nikoli je rozložil. Toto mělo hluboký vliv v některých částech tehdejšího Commonwealthu, ale zřídka se o tom diskutovalo na půdě USA. Následující řádky vysvětlují, jak by se mohl systém Social Credit aplikovat na současnou ekonomiku USA, společně s dalšími monetárními instrumenty, předloženými reformátory od 19.stol.po dnešek.

Tento návrh poskytuje ojedinělou diagnózu základních finančních otázek aplikováním nových pohledů na dobře známé údaje. Je kritikou "finančního kapitalismu", aniž by ovšem šel do druhého extremismu a doporučoval jakoukoli formu kolektivistického řešení. Zdůrazňuje hodnotu demokratického kapitalismu kombinovaného s posunem k větší veřejné kontrole státní kredibility a nabízí nový přístup k dosažení celosvětové prosperity. Toto může být dnes uskutečněno jedině zásahy osvícené politické síly.

Většina ekonomických reforem jen jakoby oscilovala na okraji hlavního problému. Mnoho návrhů totiž řeší jen symptomy, nikoli příčiny, jako například návrhy daňové a obchodní politiky, aby se dospělo k vyrovnání nepříznivé obchodní bilance. Jiní by raději zničili celou společnost -- nebo, lépe řečeno, ponechali ji na trajektrorii sebezničení -- a pak stavěli od základů znovu. Další skeptický pohled do budoucnosti říká, že jen musíme mlčky přihlížet nastupujícím dekádám s nižší životní úrovní, než budeme schopni se vymanit z dneškem nastavené krize.

Peněžní reforma nepředpokládá žádnou z těchto variant, zohledňuje život jaký dosud žijeme na individuální úrovni v technologickém věku jakožto zásadně pozitivní. Spojuje v sobě ohromnou produktivitu pokročilých průmyslových technologií s nadějí a vírou. Současně ale identifikuje faktory přirozenosti průmyslové produkce na úrovni korporace, jak vytváří chronický stav nestability. Tyto faktory, které jsou vysvětleny dále v této zprávě, tvoří ekonomiku ve stavu průběžné krize a rozpadu, na které vlády reagují všemi možnými, ale špatnými, způsoby.

Jeden ze špatných způsobů je dovolit zneužití financování úvěrem k překlenutí stále rozšiřující se propasti mezi hodnotou produkce (HDP) a kupní silou společnosti. Druhým ještě horším způsobem je překlenutí nestability průběžným podporováním ekonomického růstu prostě inflačními bublinami, kde jsou finanční transakce zdaněny, jakoby samy produkovaly nějakou reálnou, hmatatelnou hodnotu. Dalším jiným způsobem je agresivní zahraniční politika, založená na obchodní a finanční dominanci. Musí být každému jasné, že kdyby všechny rozvinuté společnosti uplatňovaly tyto postupy -- což zatím nevyhnutelně činí -- výslednicí budou vždy války. To není náhoda, že posledních 100 let překotného vývoje ve vědě a technologiích bylo provázeno neustálým zbrojením.

Tou nejpřekvapivější věcí, kterou finanční reformátoři proklamují je, že naše problémy nevyplývají z chybné distribuce omezených zdrojů ve světě nedostatku, ale z neschopnosti ovládat svět téměř neomezené hojnosti a prosperity. Nejdříve musí peněžní reforma změnit od základu finanční strukturu od té, která zabezpečuje hojnost privilegované menšině (národů nebo jednotlivců) k takové, která toto zabezpečí každému na této planetě. Opatření, nám dostupná již byla dostatečně diskutována mezi reformátory po mnoho let a mohla by mít pozitivní efekt již v řádu týdnů od jejich zavedení. Toto je směr, kterým hledat ekonomickou stabilitu, spíše než terminální konfiguraci globálního korporativismu, která se dozajista vymkne z rukou ať jedním nebo druhým výše popsaným způsobem a přivede lidstvo na pokraj katastrofy.

Pro slávu boží a lásku k člověku nyní dlužíme tyto epochální změny staletím neplnokrevné humanity. Bylo by bláhové otálet a nedělat nic, zatímco se stávající systém pomalu rozkládá.

Volná dividenda?

Od dob, kdy lidé začali vynalézat stroje, aby tyto za ně přebíraly tu nejtěžší práci, těšili jsme se na "volnou dividendu". Výroba mohla nyní běžet za vynaložení mnohem menšího lidského úsilí. Každá nová vlna mechanizace od parního stroje po současnou kybernetickou revoluci, slibovala méně "manuální" práce a více času na dobré věci života.

Už jsme byli svědky výdobytků této změny hrubé pracovní síly: Těšíme se ze čtyřicetihodinového pracovního týdne, hojnosti nových spotřebních výrobků, všeobecného veřejného vzdělávání, delší průměrné délky života, převratu v komunikaci, zdravotnictví, mnohých druhů zábavy, dopravy, zkrátka úplně jiného světa, který je naplněn zajímavými věcmi, které je možné znát, konat a osvojovat si je.

Není svět nyní mnohem radostnějším a lepším, než za dnů našich předků, kteří museli pracovat až 16 hodin denně jen aby přežili?

Ne, není!

Dnešní "kvalita života" v USA se, jak se zdá, stále více zhoršuje. Zatímco regály hypermarketů jsou nacpané zbožím, většinou vyrobeným v zahraničí lacinější pracovní silou například z Číny nebo Indonésie, lidé kteří pracují v těchto hypermarketech mají platy, které se vznášejí těsně nad hranicí chudoby.

Není to tak dávno; v padesátých letech min.stol., stačil jediný plat, většinou muže, zaopatřit celou rodinu, kdy žena mohla zůstat doma a starat se o děti, a to si mohli dovolit koupit auto, dům i vybavení domácnosti, nemluvě o pravidelné dovolené a školném za střední vzdělání pro děti.

Dnes oba manželé musí pracovat, často ve více pracovních úvazcích, jen aby vystačili. Inflace pro mnohé způsobila nedostupnými takové věci, jako je cena domu, zdravotní péče, pojištění, vyšší vzdělání a nyní již ovlivňuje i cenu potravin.

Ceny ropných produktů opět závratně rostou. Přes 47 M lidí nemá zdravotní pojištění, chudoba je na vzestupu a přitom populační křivka klesá. 35 M lidí nemá dostatek jídla. Dobrou práci lze nalézt zřídka a nemoci spojené se stresem přerostly v epidemii.

Mezitím veřejné statky, jako je výroba a distribuce elektřiny byly privatizovány v alarmujícím rozsahu. Veřejná infrastruktura jako např. silnice, mosty, školní budovy, vodovody a kanalizace tiše zastarávají nebo jsou již za hranicí životnosti a stát ani místní samospráva nemůže provést opravy bez rozpočtových škrtů na jiných statcích nebo rázným zvýšením daní na poplatky za úvěry.

Zatímco nedávno nastoupené oslabování dolaru mírně zlepšilo pozici vývozu USA a vytvořilo tak několik pracovních míst navíc, oficiální statistika nezaměstnanosti pod 5% již nezahrnuje lidi, kteří již práci nehledají, a už vůbec nehovoří o obrovském kvantu míst s nejnižší mzdou bez jakýchkoli benefitů.

Ve skutečnosti reálná kupní síla americké dělnické třídy je již na stabilně klesající trajektorii, když přitom průměrný plat zaměstnanců na Wall Street neklesá pod 250K za měsíc a šéfové některých národních společností vydělávají tisíce dolarů za hodinu.

Ale spočívá celý problém v tom, že Top 10000 lidí vydělává tak mnoho na rozdíl od zbytku? Kdyby ano, tak řešení by bylo velmi jednoduché. Mohli bychom udělat několik věcí, které dřívější reformátoři již vyzkoušeli: Obnovit progresivní zdanění příjmů, zrušit korporátní provize, zavést všeobecné zdravotní pojištění, a zlevnit půjčky na školné pro středoškoláky.

I když mohou být žádoucí ekonomická opatření spravedlivější, zcela jistě by nezasáhly základní strukturální témata, zejména ty finanční. Hlavní potíž ekonomie USA je dnes disproporce mezi cenami a výdělky. Lidé prostě nevydělávají nikde dostatečně tolik, aby mohli koupit všechno to, co ekonomika produkuje.

Propast mezi HDP a kupní silou

Hrubý domácí produkt v r.2006 činil 12,98 bilionů dolarů, včetně započítaného obchodního deficitu 726 miliard dolarů. Celkový národní důchod byl 10.23 bilionů včetně mezd, výplat dividend, dluhopisů, provizí, osobních odměn a kapitálových příjmů. Z této částky bylo minimálně 10% reinvestováno v USA nebo v zahraničí, a to včetně úspor na stáří, ponechávajíc tak celkovou sumu kupní síly na 9,21 bilionů dolarů. Další výpočet 12,98 mínus 9,21 vytváří převis produkce 3,77 bilionů dolarů nad schopností jí spotřebovat. Tedy jednoduše občané USA nevydělávají dost na to, aby si mohli koupit vše co vyprodukují. Co to znamená a kdo je na vině?

I přes vysoké odměny šéfů, ohromné platy zaměstnanců Wall Street, narůstající propast příjmů mezi těmi nejvyššími a nejnižšími příjmovými skupinami, nemůžeme vinit "kapitalisty", tj. vlastníky živností za tento vzniklý problém. Zisk distribuovaný prostřednictvím dividend činí jen 7% HDP. Kromě toho "kapitalisté" jsme přece my sami!

45 milionů Američanů má nějakou míru vlastnictví akcií a povědomí o nutnosti spořit na stáří prostřednictvím nejrůznějších instrumentů. To je jeden z pilířů naší ekonomiky - "společnosti vlastníků" -- za což si zasloužíme pochvalné poplácání na rameno. Zároveň dividendy, které obdržíme, jdou na spotřebu, takže nějakým způsobem se vždy vracejí do ekonomiky.

Podívejme se však na tuto situaci z jiného úhlu, u vědomí, že HDP činí 12.98 bilionů USD. Říká se, že ekonomika USA je tou nejvýkonnější a nejsilnější na světě. To je pravdou, dokonce i přes ohromný deficit zahraničního obchodu a poklesu domácí produkce, z důvodů jejího přesouvání do zahraničí. Tak proč netančíme v ulicích? Měli bychom pořádat festivaly a oslavy! Ale to se neděje, pročpak?

Neděje se to proto, že jsme před chvílí definovali propast mezi HDP a sumou výdělků. Jestliže produkujeme hodnotu HDP s tak nízkými náklady na práci, tak ten rozdíl 3,77 bilionů USD by měl být považován za celkovou společenskou dividendu, ne? Ale není definován jako dividenda. Je definován jako schodek. To proto, že se stále objevuje v cenách. Se stagnací platů a odměn za práci kombinovaných se současným zpomalením v sektoru bydlení, jejichž výslednicí je nižší kapitálový příjem, schodek roste.

Samozřejmě, za zboží a služby se stále musí platit -- celých 12,98 bilionů USD. Způsob jakým se toho dosáhne je prostřednictvím zadlužení. Vy, jakožto spotřebitel musíte jít a půjčit si abyste pokryl část z té 3,77 bilionů USD propasti mezi HDP a kupní silou. To je přesně částka, o kterou vzrostl náš dluh v r.2006. Tento nový dluh činil 29% HDP jen za minulý rok.

Vezměte v úvahu, že tato analýza je v hrubých číslech, takže nevyjadřuje zcela přesně hlavní sociální problém disproporcí příjmů v USA se stále vyšším podílem příjmů v nejbohatších vrstvách společnosti. Naproti tomu břemeno dluhu, které zaplňuje propast mezi HDP a kupní silou (příjmy) disproporčně zasahuje do nižších příjmových skupin.

Pointa celého příběhu je nepopiratelná: Naše schopnost vytvářet ten úžasný HDP s relativně nízkými náklady na pracovní sílu zanmená jediné za existujících podmínek; totiž, že si musíme stále půjčovat peníze od finančních institucí a později splatit s úroky, abychom mohly okusit něco, co by ve skutečnosti měla být ona volná dividenda, zmíněná na začátku tohoto pojednání. Dobře si ji zapamatujte, protože se k ní brzy vrátíme.

Tato čísla by však neměla nikoho překvapovat. Každý rozumný analytik si uvědomuje jaká je naše konzumně založená společnost a že půjčující si konzument ji drží nad vodou. To je konečně i důvod pro ekonomové a politici úporně střeží průzkumy spotřebitelské důvěry! To je důvod proč Američanům po tragédii z 11.9.2001 G.W.Bush řekl "jděte nakupovat".

Zdroj v angličtině ZDE

Přeložil Jan Šlemenda

Příště: Rostoucí Břemeno Dluhu